28 Cdo 1243/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o
dovolání: 1. O. T., 2. V. T., a 3. J. T. zastoupených advokátem, proti rozsudku
Městského soudu v Praze z 18.1.2005, sp.zn. 16 Co 234/2004, vydanému v právní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 7 C 74/2000 (žalobce P.
K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným O. T., V. T., a J. T.,
zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobě původního žalobce A. K., podané u soudu 27.3.1992, bylo vyhověno
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 5.4.1995, čj. 18 C 111/92-48, kterým
bylo uloženo žalovaným uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobcem
dohodu o vydání domu čp. 2334/7 v P., ale zamítnut byl žalobní návrh, aby
žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č.
2753 a parc. č. 2754 v P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením z 30.11.1995, sp.zn. 17 Co
428/95, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, v němž by bylo odpovídajícím způsobem objasněno a doloženo, že tu ze
strany žalovaných došlo k protiprávnímu zvýhodnění (§ 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb.) při kupní smlouvě domu čp. 2334/7 v P., který propadl ve prospěch
státu na základě výroku rozsudku Okresního soudu v Benešově, sp.zn. 2 T 152/76,
vydaného v trestním řízení proti původnímu vlastníku nemovitostí A. K.
Obvodní soud pro Prahu 4 pak vynesl rozsudek z 12.3.1997, čj. 18 C 111/92-109,
jímž byla žaloba původního žalobce A. K. zamítnuta a tomuto žalobci bylo
uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 18.200 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem z 25.5.1999, sp.zn. 21 Co
141/99, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo uloženo žalovaným J.
T., V. T. a O. T., aby uzavřeli se žalobcem P. K. (dědicem původního žalobce
A. K.) dohodu o vydání domu čp. 2334 s pozemky 2753 (zastavěnou plochou) a
parc. č. 2754 (zahradou) v P. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně
a nerozdílně 4.095 Kč. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu
nákladů odvolacího řízení 1.25 Kč.
O dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu z 25.5.1999 rozhodl
Nejvyšší soud rozsudkem z 9.4.2000, 28 Cdo 2149/99, tak, že byl zrušen jak
rozsudek Městského soudu v Praze z 25.5.1999, sp.zn. 21 Co 141/99, tak i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 12.3.1997, čj. 18 C 111/92-109, a věc
byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že se
nezabývaly tím, zda kupní smlouva ze 7.9.1977 je nebo není v souladu s
ustanovením tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku,
takže tu nebylo plně objasněno, zda tu při nabývání nemovitostí došlo nebo
nedošlo k porušení tehdy platných právních předpisů, a zda je důvodná námitka
vydržení nemovitostí ze strany žalovaných.
V dalším průběhu řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z
10.1.2002, čj. 7 C 74/2000-216. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobce
P. K. o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu
čp. 2334 s pozemky parc. č. 2753 a parc. č. 2754 v P. Žalobci bylo uloženo
zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.975 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 10.1.2002
rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14.5.2002, sp.zn. 55 Co 138/2002.
Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o věci samé potvrzen a změněn byl
jen ve výroku o nákladech řízení, jež byly stanoveny žalobci částkou 6.555 Kč.
Žalobci bylo také uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení
odvolacího 6.350 Kč.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.5.2002, sp.zn. 55
Co 138/2002, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 30.7.2003, 28 Cdo
1986/2002.
Na základě ústavní stížnosti P. K. však Ústavní soud ČR nálezem z 23.6.2004,
I. ÚS 555/03, zrušil usnesení Nejvyššího soudu z 30.7.2003, 28 Cdo 1986/2002, i
rozsudek Městského soudu v Praze ze 14.5.2002. sp.zn. 55 Co 138/2002; byl však
odmítnut návrh na zrušení i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 10.1.2002,
čj. 7 C 74/2000-216. Ústavní soud ČR vytýkal, že zatím co v předchozích
rozsudcích zrušených rozsudkem Nejvyššího soudu ČR se obecné soudy soustředily
na otázku zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí, v dalších fázích řízení
upřednostnily toliko zkoumání rozporu s právními předpisy a k naplnění podmínky
protiprávního zvýhodnění přihlížely nedostatečně, aniž by srozumitelně takový
přístup zdůvodnily. Takovým postupem však obecné soudy zasáhly, podle názoru
Ústavního soudu ČR, do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle
článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v rozporu s článkem I odst.
1 Ústavy ČR a z toho důvodu Ústavní soud ČR ústavní stížnosti vyhověl.
V dalším průběhu řízení odvolacího po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR
vynesl Městský soud v Praze rozsudek z 18.1.2005, sp.zn. 16 Co 234/2004, jímž
změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 10.1.2002, čj. 7 C 74/2000-216,
ve výroku o věci samé tak, že žalovaní O. T., V. T. a J. T. jsou povinni
uzavřít se žalobcem P. K. dohodu o vydání domu čp. 2334 na zastavěné ploše-
parcele č. 2753 s parcelami č. 2753-zastavěnou plochou a parcelou č.
2754-zahradou, zapsaných na listu vlastnictví č. 2856 pro katastrální území Z.
u Katastrálního úřadu pro P. Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobci náklady
řízení „před soudy všech stupňů“, a to každý ze žalovaných 7.431,70 Kč, do 3
dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud posuzoval
důvodnost odvolání žalobce, když byl přitom vázán právním názorem, vysloveným v
tomto řízení nálezem Ústavního soudu ČR z 23.6.2004, 1.ÚS 555/03.
Odvolací soud uváděl, že doplnil dokazování (vyžádáním si sdělení od Ústředního
archivu v P. i sdělením od Archivu KSČM a konstatováním obsahu odborného
vysvětlení pojmu „aktivista ÚV KSČ“, jež bylo podáno J. K. z Ústavu pro soudobé
dějiny ČSAV v P.) a také opakoval některé dokazování (zejména žádostmi o prodej
rodinného domku ve výběrovém řízení ohledně prodeje domu čp. 2334/7 v P.).
Při posuzování odvolacím soudem kriterií výběru žadatelů o prodej domků občanům
z národního majetku tak, jak tato kriteria byla uvedena v rozhodné době v
platných interních normách (Směrnici Ministerstva financí č. 10/1964,
uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí a v Zásadách pro prodej rodinných
domků občanům, přijatých bývalým Obvodním národním výborem v P.), odvolací soud
posuzoval, zda prodej předmětných nemovitostí nabyvatelům V. a J. T. obstojí ve
vztahu k ostatním žadatelům, i kdyby nebylo tehdejší společenské angažovanosti
nabyvatele nemovitostí od státu-JUDr. V. T. Odvolací soud při srovnání
okolností rozhodných pro výběru uchazečů o prodej domku z národního majetku
občanům u tehdejších tří žadatelů o prodej domku v daném případě (tj. Dr. V.
T., A. K. a A. M.) byl toho názoru, že „by prodejem A. K. byla nemovitost
využita nejlépe, když pro rodinu A. K. mohlo být zachováno společné bydlení s
jeho dospělými dětmi, které již uzavřely manželství, a ještě i s dalšími dvěma
dětmi, a byla by „tak umožněna pomoc širší rodině, bez zajišťování náhradních
bytů pro ně v souvislosti s vyvlastněním jejich domu z veřejného zájmu podle
stavebních předpisů“. Podle názoru odvolacího soudu, pokud tedy byl domek čp.
2334/7 v P. prodán přesto nabyvatelům V. a J. T. a jako rozhodující kriterium
byla zvolena tehdejší společenská angažovanost JUDr. V. T. (zahrnující výrazně
i politickou aktivitu v Komunistické straně Československa), bylo při prodeji
zohledněno kriterium ve vztahu k jinému žadateli o koupi domu, který splňoval
uvedená kriteria, potom tu došlo k porušení rovnosti mezi žadateli a tedy tu
došlo k protiprávnímu zvýhodnění (srov. § 4 odst. 2 a § 20 odst. 1 zákona č.
87/1001 Sb.) u nabyvatelů uvedeného domku kupní smlouvou, tj. u V. a J. T.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že žalovaní (kteří
jsou právními nástupci uvedených nabyvatelů) jsou tu povinnými osobami podle
zákona č. 87/1991 Sb. a jsou tedy povinni uzavřít se žalobcem, jako oprávněnou
osobou (srov. § 19 a § 3 zákona č. 87/1991 Sb.), dohodu o vydání ohledně domu
čp. 2334/7 i pozemků parc. č. 2753 a parc. č. 27554 v P.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220
odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 1 a 224 odst. 1 a § 243d odst. 1, věta druhá, občanského
soudního řádu vzhledem k úspěchu žalobce s jeho návrhem v tomto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení
zastupoval, dne 9.3.2005 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u
Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 8.4.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst.
1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé uváděli, že je jejich dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, a
jako dovolací důvody uváděli, že je jejich dovolání důvodné pro důvody, které
jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.
Dovolatelé uváděli, že nesouhlasí nejen s obsahem , ale ani s formálním zněním
výroku rozsudku odvolacího soudu, který, podle jejich názoru, neodpovídá jejich
žalobnímu návrhu.
Podle názoru dovolatelů „výrok rozsudku odvolacího soudu provedl ve vztahu k
žalovaným nepřípustnou konfiskaci jejich vlastnicky řádu nabytého majetku“. „V
řízení prokázané skutkové okolnosti nenaplňují přísné podmínky ustanovení o
odnětí majetku tzv. povinným osobám podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb.“. Odvolací soud tu měl, podle názoru dovolatelů, vycházet jen z
toho, co je ve spise a ani pokyn Ústavního soudu ČR, kterým vysloví zjištění o
něčem, co ve spise není či nebylo, nemůže způsobit to, aby taková skutečnost
byla vzata jako prokázaná (dovolatelé tu měli na mysli jmenovitě to, co bylo
uvedeno v nálezu Ústavního soudu ČR z 23.6.2004, I ÚS 555/03, že „JUDr. T. byl
prominentním funkcionářem ve státním podniku a v ÚV KSČ“). Tyto údaje totiž
nebyly, podle názoru dovolatelů, v dalším průběhu odvolacího řízení prokázány.
Pokud šlo o hodnocení protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě, bylo dovolatelé toho názoru, že stejně
jako ohledně porušení tehdy platných předpisů, nebyly v řízení doloženy žádné
prvky protiprávního zvýhodnění na straně nabyvatelů nemovitostí od státu.
Extenzivní výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. tu nebyl v tomto
případě na místě.
Pokud odvolací soud měl za to, že rodiče žalovaných byli při nabytí nemovitostí
zvýhodněni proti dalším žadatelům o koupi domu čp. 21334/7 v P., a to konkrétně
žadatele A. K., jde o nesprávný údaj, z něhož odvolací soud učinil nesprávný
právní závěr. Ve skutečnosti byla situace rodiny K. řešena tak, že za svůj dům
obdrželi finanční částku, za kterou si mohli pořídit jinou nemovitost, a pokud
tato rodina neměla jinou možnost bydlení, musel jí stát poskytnout užívací
právo k náhradními bytu či bytům (se zřetelem k počtu rodinných příslušníků).
Naproti tomu JUDr. V. T. dával svoje užívací právo k bytu státu k dispozici
bezúplatně. Podle názoru dovolatelů protiprávní zvýhodnění před rodinou K. je
tu tedy vykonstruované a neprokázané.
Podle názoru dovolatelů je jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
vůči žalovaným diskriminující, když „posouvá posouzení protiprávního zvýhodnění
z roviny právního hodnocení do roviny postižení žalovaných za někdejší
politickou příslušnost jejich otce“; V. T. neučinil při nabývání nemovitostí,
o něž v tomto řízení jde, nic proti právu a ani nebyl protiprávně zvýhodněn.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon (jímž
byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) zásadně i pro
řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před
1.1.2001).
Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
V tomto svém přípustném dovolání dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody,
že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci samé (srov. § 241a odst. 2 písm. a/ občanského
soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §
241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu).
Při posouzení toho, zda tu došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právních závěrů,
uvedených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a neshledal, že by tu došlo k takové
vadě, při níž by nesprávný postup soudu se projevil už v průběhu řízení (např.
pokud jde o odnětí možnosti účastníků řízení jednat před soudem) a nikoli až
při rozhodnutí o věci. Odvolací soud měl na zřeteli to, co bylo vyloženo již v
rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a
sdělení soudů (dříve vydávané Nejvyšším soudem), že totiž chce-li odvolací soud
odchýlit od skutkového zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě
před ním provedeného dokazování, je nutno, aby provedené důkazy sám opakoval,
popřípadě dokazování doplnil.
Dovolací soud měl na zřeteli i to, co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném
pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž rozhodnutí
soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v
dokazování tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není,
nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez
dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (pokud šlo o zjištění právně významné). V
citovaném uveřejněném rozhodnutí bylo také zdůrazněno, že podle právní úpravy
dovolacích důvodů v občanském soudním řádu nejsou dovolacím důvodem účastníkem
řízení vytýkané vady při hodnocení důkazů, které podle ustanovení 132
občanského soudního řádu soudům náleží a spočívá na procesní zásadě volného
hodnocení důkazů soudem. Ani v tomto smyslu tedy neshledal odvolací soud
pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání
dovolatelů.
Také výrok rozsudku odvolacího soudu z 18.1.2005 (sp.zn. 16 Co 234/2004
Městského soudu v Praze) nebyl v rozporu s tím, co bylo uvedeno ve stanovisku
uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 115
/249/), že totiž nelze vyloučit možnost uplatnění žaloby o uložení povinnosti
povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci, přičemž
pravomocný rozsudek soudu, jímž by bylo uvedené žalobě vyhověno, nahrazuje
projev vůle povinné osoby směřující k uzavření takové dohody ve smyslu
ustanovení § 161 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé posléze vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu napadenému jejich
dovoláním, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci; takové nesprávné
právní posouzení věci spočívá obvykle v tom, že soud použije na projednávanou
právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně
vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Dovolatelé na svém odvolacímu soudu vytýkanému nesprávném vyložení si
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. trvali i přesto, že tento výklad
převzal odvolací soud z právních závěrů, obsažených ve zrušovacím nálezu
Ústavního soudu ČR z 23.6.2004, I. ÚS 333/03. V tomto směru nemohl odvolací
soud přisvědčit názoru dovolatelů, že tu odvolací soud měl posuzovat, zda tento
převzatý právní závěr je či není „v rozporu s platnou právní úpravou, ústavními
předpisy a mezinárodním právem“, a teprve podle výsledků tohoto posouzení by se
měl cítit vázán názorem Ústavního soudu ČR, a obsaženým v jeho zrušovacím
nálezu. Naopak je třeba mít za to, že odvolací soud správně vycházel z toho, s
čím byly obecné soudy informovány a seznámeny odkazem v ročníku 1997 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 259 /199/) na nález Ústavního soudu
ČR ze 14.2.1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR. Podle právního závěru tohoto nálezu „rozhodnutí
Ústavního soudu je podle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány
i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany
ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR), jsou obecné
soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle
ustanovení § 226 občanského soudního řádu“.
Při aplikaci výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v daném
případě byl tedy odvolací soud vázán právním názorem Ústavního soudu ČR,
obsaženým v jeho zrušovacím nálezu z 23.6.2004, I. ÚS 55/03, že v dosavadním
průběhu řízení soudy přihlížely nedostatečně k naplnění podmínky protiprávního
zvýhodnění a „dostatečně neodůvodnily při posuzování férovosti tehdejšího
výběrového řízení, jakou roli měla skutečnost, že V. T. byl prominentním
funkcionářem, na celý průběh a výsledek výběrového řízení ve vztahu ke všem
ostatním účastníkům výběrového řízení, kteří v tomto postavení nebyli“. V
dalším průběhu řízení se odvolací soud s těmito výtkami vypořádal a vytýkané
nedostatky při doplnění dokazování a při právním posouzení věci odstranil.
Dovolateli doporučované (odvolacímu soudu i dovolacímu soudu) zabývání se
úvahami o tom, zda závěry Ústavního soudu ČR v jeho zrušovacím nálezu jsou nebo
nejsou „rozporu s platnou právní úpravou, ústavními předpisy a mezinárodním
právem“ odvolacímu soudu nenáležely a nenáležejí ani dovolacímu soudu.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by
přípustné dovolání dovolatelů bylo také dovoláním důvodným. Dovolateli
uplatněné dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ i odst.
3 občanského soudního řádu nebyly v řízení o dovolání shledány.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení
§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu