28 Cdo 1247/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání žalobce H. P. V., zastoupeného
advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 3.ledna 2001, sp.zn. 13
Co 1438/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn.
12 C 296/95 (žalobce H. P. V. proti žalovanému Městu O., o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.ledna 2001, sp.zn. 13 Co
1438/98, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 7.8.1998, č.j. 12
C 296/95-33, jímž byla zamítnuta žaloba o tom, aby bylo uloženo žalovanému
Městu O. vydat žalobci pozemek parc.č.3091/6, zapsaný na listu vlastnictví č.1
pro katastrální území O.; nebylo vyhověno návrhu na připuštění dovolání, proti
rozsudku odvolacího soudu.
Odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo shledáno
důvodným, když se svou žalobou domáhal vydání uvedených nemovitosti s poukazem
na znění zákona č.87/1991 Sb. Žalobce je sice synem původního vlastníka
nemovitostí (v roce 1979 zemřelého Ing.B. V.), ale není v postavení oprávněné
osoby podle zákona č.87/1991 Sb. Žalobce je občanem ČR, žije na území Velké
Británie, ale není tu předpoklad pro uplatnění nároku podle zákona č.87/1991
Sb., totiž existence majetku, který by přešel do vlastnictví státu za podmínek
uvedených v § 6 zákona č.87/1991 Sb. Vlastnická práva původního vlastníka
Ing.B. V. obnovena nebyla a jeho původní nemovitý majetek, který se za války
stal majetkem bývalé německé říše byl konfiskován podle dekretu prezidenta
republiky č.108/1945 Sb. Nebylo také prokázáno, že by státní orgány Velké
Británie (podle čl.II. Dohody mezi Československem a Velkou Británií ze dne
28.9.1949) nepřihlížely k žádosti Ing.B. V. o majetkové odškodnění jako
státního občana Velké Británie a že by nároku na majetkovou náhradu,
znamenající úplné vypořádání jeho majetkových nároků ve smyslu Dohody, odepřely.
Návrhu žalobce na připuštění dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, odvolacího
soudu nebylo vyhověno s tím, že nejde o problematiku po právní stránce
zásadního významu, protože tato otázka byla již uveřejněnou judikaturou soudů
řešena.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval dne 21.3.2001 a tímto dnem nabyl rozsudek i právní moci. Dovolání
žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Opavě dne 20.4.2001, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací
zákonem č.30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání dovozoval dovolatel z ustanovení § 239 odst.2
o.s.ř. a uplatňoval dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm.d/
o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Namítal, že odvolací
soud měl při právním posouzení věci řešit několik otázek zásadního významu,
které dosud nebyly judikaturou řešeny. Především šlo o to, zda a jak má být
posuzován restituční nárok žalobce na vydání nemovitostí podle zákona č.
87/1991 Sb. s ohledem na Dohodu mezi Československem a Velkou Británií a
Severním Irskem ze dne 28.9.1949. Odvolací soud se také nevypořádal s námitkou
žalobce, že vlastnické práva žalobce nemohla být vypořádána uvedenou dohodou,
když jeho právní předchůdce se stal britským občanem až dne 8.4.1948, že tedy
mu jako z rasových důvodů byly nemovitosti zkonfiskovány bývalou Německou říší
v roce 1940, tedy v době, kdy občanem Velké Británie nebyl. Dále se odvolací
soud nevypořádal s tím, že vlastnictví Ing.B. V. k nemovitostem nebylo obnoveno
a nemovitosti byly konfiskovány dekretem prezidenta republiky č.108/1945 Sb.
Žalobce je synem původního vlastníka nemovitosti, který byl oprávněn k vydání
věci podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb. nebo podle zákona č.
128/1946 Sb., ale tento nárok nebyl po 25.únoru 1948 uspokojen. Nebylo možné
poukazovat na vypořádání podle Dohody mezi Československém a Velkou Británií z
28.9.1949, když podmínky této dohody tu nebyly naplněny. Dovolatel poukázal na
zásadní otázku právního významu, kdy došlo k opatření, jímž byl majetek Ing. B.
V. převeden na stát, a zda se na něj, případně na žalobce, uvedená dohoda
vztahovala; ostatně tato mezinárodní dohoda nebyla nikdy publikována ve Sbírce
zákonů a proto se ani nestala součástí platného právního řádu. Dovolatel byl
toho názoru, že rozhodnutími soudů obou stupňů bylo zasaženo do jeho ústavně
zaručených práv podle čl.11 Listiny základních práv a svobod, navrhoval proto
rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného
zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle ustanovení dosavadních
právních předpisů /tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č.
99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb./.
Přípustnost dovolání v daném případe bylo nutno posoudit podle
ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací
zákonem č.30/2000 Sb./, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, II. ÚS 181/95, uveřejněném
pod č.19 /usnesení/ ve svazku č. 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
byl vysloven názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je
nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené
judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na
rozhodování soudů v obdobných případech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů
cizích státních příslušníků vůči českému státu a jeho státním orgánům ohledně
majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty nakládáno před
účinností mezivládní dohody o vypořádání otevřených majetkových a finančních
otázek, musí soud posoudit případný dopad takové mezivládní dohody na uvedená
práva nebo právní vztahy. Právní závěry zaujaté v tomto uveřejněném rozhodnutí
ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se týkaly mezivládní dohody dvou
států ohledně úplného vypořádání a vyrovnání nároků podle mezivládní dohody
nevyhlášené ve Sbírce zákonů, a to co do nároků nejen vlád států, ale i
státních příslušníků cizího státu vůči zdejším subjektům.
Z právních závěrů tohoto uveřejněného rozhodnutí, které pokládá
dovolací soud za nadále použitelné, vycházel v projednávané právní věci i
odvolací soud. Nebylo proto možné přisvědčit názoru, že tu v případě rozhodnutí
odvolacího soudu šlo o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury
nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech ( srov. k tomu již citované usnesení Ústavního soudu ČR z
23.8.1995, II. ÚS 181/95). Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že
dovoláním dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ustanovení § 239 odst.2 občanského soudního řádu.
Neshledal tedy dovolací soud v tomto případě přípustnost dovolání podle tohoto
ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolací soud přikročil tedy k odmítnutí dovolání dovolatele podle
ustanovení § 243b odst.4 a § 218 odst.1 písm.c/ občanského soudního řádu ( ve
znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel v řízení o dovolání nebyl úspěšný a žalovanému v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. listopadu 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu