28 Cdo 1253/2018-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Zdeňkem Sajdlem ve věci žalobce P.
K., P., proti žalovanému: BYTOVÉ DRUŽSTVO KE DVORU, IČO 25099477, se sídlem v
Praze 6, Ke dvoru 781/10a, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o 128.448,50 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 217/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 62 Co
327/2017-526, opravným usnesením, t a k t o :
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2018, č. j. 28 Cdo 1253/2018-557,
se v záhlaví opravuje jen tak, že bylo rozhodováno ve věci ,,vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 217/99“.
V záhlaví rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2018, č. j. 28
Cdo1253/2018-557, došlo k chybě při označení spisové značky, pod níž je věc
vedena u Obvodního soudu pro Prahu 6, kdy namísto správně znějící sp. zn. 4 C
217/99 byla nesprávně uvedena sp. zn. 6 C 217/99.
Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen o. s. ř.), předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez
návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se
oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech
rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o
opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud
opravné usnesení nenabude právní moci.
Nejvyšší soud proto dotčenou chybu v psaní opravil (§ 243b a § 164 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 5. 4. 2017, č. j. 4 C 217/99-478, potvrzen ve výroku I., jímž
soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 70.026 Kč s příslušenstvím (výrok
I. rozsudku odvolacího soudu), dále byl ve výroku II. rozsudek soudu prvního
stupně změněn zčásti tak, že se žaloba co do příslušenství částky 128.448,50 Kč
za období od 8. 9. 1996 do 9. 11. 1999 a co do úroku z prodlení za období od
10. 11. 1999 do zaplacení v úrokové sazbě nad 10 % zamítá, jinak byl uvedený
výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl žalovaný zavázán, aby zaplatil
žalobci 128.448,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, potvrzen (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu). Žalovanému bylo rovněž uloženo zaplatit žalobci na
nákladech řízení před soudy obou stupňů 51.138 Kč (výrok III. rozsudku
odvolacího soudu).
Odvolací soud v souvislosti s rozhodováním o nároku žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 128.448,50 Kč s příslušenstvím vyšel ze
zjištění, že žalobce, coby nájemce družstevního bytu vlastněného žalovaným,
respektive jeho právním předchůdcem Stavebním bytovým družstvem AREA, odstranil
na své náklady v přejímacím protokolu ze dne 22. 12. 1995 vytčené vady a
nedodělky pronajatého bytu – bytu č. 2 v domě č. p. v katastrálním území V.,
obec Praha (dále jen „Byt“) – spočívající v neprovedení některých prací a
nedodání části zařízení bytu (podlaha, schodiště, sanitární zařízení koupelny a
kuchyně, kuchyňská linka), když hodnota jím uskutečněných prací a dodaného
materiálu odpovídala částce 128.448,50 Kč. Na základě uvedeného odvolací soud
uzavřel, že se žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, „nedodáním výše
uvedených prací a zařizovacích předmětů na úkor žalobce bezdůvodně obohatil“ o
výše uvedenou částku, a toto obohacení je žalobci povinen vydat (§ 451 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále
i jen „obč. zák.“). Z okolnosti, že žalovaný dne 11. 3. 1998 vypořádal
„zálohový podíl žalobce na předmětný Byt“ vyplacením 2044 Kč, pak odvolací soud
dovozoval, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 128.448,50 Kč se
zákonným úrokem z prodlení, uplatněný žalobou došlou soudu prvního stupně dne
30. 8. 1999, promlčen není, neboť byl uplatněn v zákonné promlčecí době, jejíž
počátek odvolací soud odvíjí právě od zmíněného vypořádání zálohového členského
podílu žalobce.
Proti odsuzující části výroku II. a nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího
soudu podal žalovaný dovolání. Měl za to, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení hmotněprávní otázky
promlčení nároku nájemce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vložením
investic do pronajaté nemovitosti. Namítal, že běh promlčecí doby započal
dříve, než dne 11. 3. 1998, neboť žalobce si musel být vědom, že na jeho úkor
došlo k bezdůvodnému obohacení i kdo je získal již dne 18. 3. 1996, kdy převzal
pasport Bytu, nejpozději pak 7. 9. 1996, kdy mělo původně dojít k provedení
vyúčtování zálohového členského podílu žalobce právním předchůdcem žalovaného.
Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2581/98 a sp. zn. 32 Cdo
2626/2009. Cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1238/2012 a sp.
zn. 30 Cdo 1391/2013 dále vytkl nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, jenž tak měl porušit právo dovolatele na spravedlivý proces.
Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovaným) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení hmotněprávní otázky započetí běhu promlčecí doby práva na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení vzniklého pronajímateli v důsledku
zhodnocení pronajaté nemovité věci nájemcem (formou dodání stavebních prací a
materiálu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, když napadené rozhodnutí
přes výtky dovolatele nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za
nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části, přičemž odůvodnění rozhodnutí,
dovolatelem kritizované pro svou nedostatečnost, ani nebránilo tomuto účastníku
ve zformulování relevantního dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016).
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1.
2014, řídí se práva a povinnosti účastníků řízení zákonem č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. část pátou, hlavu II. -
ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1, 3 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2).
Podle § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná
promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu subjektivní
promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy
se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného
obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.
nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž
lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ČR ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, a ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 3166/2009, či žalovaným citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo
2626/2009). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §
107 odst. 2 obč. zák. je naopak rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení
skutečně (fakticky) vzniklo. Ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez
právního důvodu dochází již samotným okamžikem přijetí plnění (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013).
Judikatura Nejvyššího soudu proto dovozuje, že dojde-li ke zhodnocení budovy
investicemi třetí osoby realizovanými bez právního důvodu, nabývá její vlastník
bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné cenu
nemovitosti zvyšující úpravy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 2056/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 3538/2011). Uvedené dvě promlčecí doby pak počínají, běží a
končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se
promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena rovněž v závěru, že vynaložením
investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné
obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost oproti předchozímu stavu zhodnotila,
předmětem bezdůvodného obohacení tudíž není hodnota vynaložených prostředků
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007,
nebo ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005). Prezentované závěry se
konečně prosadí i v režimu investic vložených nájemcem do nemovité věci (bytu,
nebytového prostoru, stavby) vlastněné pronajímatelem, když i v jejich případě
dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení již okamžikem jejich realizace, a
nikoliv kupř. až v souvislosti se skončením nájemního poměru (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2064/2009, či též přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 315/2015, a ze dne
28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1515/2006).
Měl-li tedy žalující nájemce bezesmluvně (viz skutkové závěry soudů nižšího
stupně, včetně právní kvalifikace posuzovaného skutku jako bezdůvodné
obohacení) investovat do nemovitosti žalovaného pronajímatele (dodávkou
stavebních prací a zařízení Bytu), měly soudy nižšího stupně počátek běhu
promlčecí doby stran nároku na vydání rezultujícího bezdůvodného obohacení
žalovaného odvíjet již od okamžiku, kdy byly tyto investice realizovány
(objektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák.), respektive od
okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že uvedeným způsobem (realizací investic)
došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení žalovaného (subjektivní promlčecí
doba ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu o tom, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného
obohacení není promlčen, vycházející z úsudku, že promlčecí doba počala plynout
teprve dne 11. 3. 1998, kdy došlo k vypořádání zálohového členského podílu
žalobce, tedy se zřetelem k výše uvedenému zjevně neobstojí jako věcně správný.
Jelikož tak nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí
dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části výroku II., jíž byl
potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a v akcesorickém výroku III.
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); současně v odpovídajícím rozsahu zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 242
odst. 1, § 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Podle ustanovení § 243a odst.
1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu