28 Cdo 1254/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání navrhovatelů A) M. Š., B) A. Š., C) L. M., D) A. M., E) G. M., F) L.
H., G) S. N., H) Z. N., CH) B. N., I) S. K., J) R. N., K) M. P., L) M. H., M)
M. Z., N) M. P., O) S. H., P) Q. H., R) V. Č., S) V. K., podaném proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 12. 3. 2000, sp.zn.
15 Co 704/98 a 15 Co 705/98 (v právní věci navrhovatelů A) M. Š., B) A. Š., C)
L. M., D) A. M., E) G. M., F) L. H., G) S. N., H) Z. N., CH) B. N., I) S. K.,
J) R. N., K) M. P., L) M. H., M) M. Z., N) M. P., O) S. H., P) Q. H., R) V. Č.,
S) V. K., T) A. Č., U) M. Č., všichni zastoupeni advokátem proti odpůrcům 1)
Obci Ch., zast. obecným zmocněncem, 2) Obci S., 3) Městu T., 4) České republice
- Okresnímu bytovému podniku, s.p. v likvidaci, T., 5) Středisku praktického
vyučování T., zast. advokátem, 6) České republice - Středisku praktického
vyučování T., 7) České republice - Ministerstvu vnitra ČR, Praha 7, 8) České
republice - Ministerstvu hospodářství ČR, 9) Městu B., 10) Z. P., 11) Obci J.,
zast. obecným zmocněncem, 12) Obci B., 13) Obci R., 14) České republice -
vojenské správě, zast. vojenským úřadem pro právní zastupování, Praha 6, nám.
Svobody 471 o uložení povinnosti uzavřít dohody o vydání věci podle zákona č.
87/1991 Sb.vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 5 C 405 až 414/92, 5 C
419/92 a 3 C 327/92), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Táboře zamítl rozsudky ze dne 18. prosince l997 pod č. j. 5 C
405 až 414/92, 5 C 419/92-64 a 3 C 327/92-31 v řízení spojené návrhy na
uzavření dohod o vydání věci, které jsou předmětem dovolacího řízení. Náhrada
nákladů řízení odpůrcům přiznána nebyla.
Toto rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. března
l999 pod č. j. 15 Co 704/98-93 a 15 Co 705/98-93 na odvolání účastníků řízení
potvrdil, a dále napadený rozsudek č.j. 3 C 327/92-31 v odstavci druhém ve
výroku o zamítnutí návrhu proti odpůrci České republice - vojenské správě
zrušil a řízení ohledně tohoto nároku zastavil. Zároveň bylo rozhodnuto o
nákladech řízení.
Odvolací soud se stejně jako soud prvého stupně zabýval pouze otázkou aktivní
legitimace navrhovatelů, tedy zkoumal charakter subjektu, který byl zbaven
vlastnických práv k předmětným nemovitostem. Navrhovatelé, popřípadě jejich
právní předchůdci totiž byli jakožto členové Právovarečného měšťanstva v T.
spoluvlastníky nemovitostí, jejichž vydání se domáhají. Pokud by tedy bylo
zjištěno, že ke dni znárodnění nemovitostí bylo Právovarečné měšťanstvo v T.
podle tehdy platného práva považováno za právnickou osobu, není třeba zkoumat
další podmínky pro vydání věci, neboť návrhu už z tohoto důvodu nemůže být
vyhověno vzhledem k dikci § 3 odst. 1) zákona č. 87/1991 Sb., který za osobu
oprávněnou uznává pouze fyzickou osobu, jejíž věc přešla do vlastnictví státu.
Soud druhého stupně vycházel ze stanov Právovarečného měšťanstva (dále jen PM)
v T. platných v rozhodné době. Tento dokument mimo jiné upravuje oprávnění
předsedy PM v T. jednat jménem tohoto subjektu, z čehož je zřejmé, že tato
společnost vystupovala v právních vztazích jako samostatný subjekt práva, svým
jménem a na svůj účet. Tento závěr podporuje i znění § 7 stanov, který
umožňoval menšinové části členů měšťanstva rozhodnout na valné hromadě i o
zásadních záležitostech společnosti (např. nabývání nemovitostí uvedené v § 16
písm. b). Pokud tedy byla valná hromada oprávněna s majetkem takto disponovat,
nesvědčí to pro spoluvlastnictví měšťanů k věcem společnosti. Ze stanov naopak
vyplývá, že měšťanstvo nabývalo majetek do svého vlastnictví odděleného od
majetku jednotlivých právovarečníků. Ti potom nebyli spoluvlastníky, mohli
pouze z titulu svého várečného podílu majetkem ve vlastnictví měšťanstva
disponovat prostřednictvím orgánů PM.
Krajský soud připomíná právní teorií vymezené pojetí právnické osoby. Mezi
znaky tohoto druhu subjektu patří určitý účel existence, jednotná a výslovně
projevená vůle, vlastní jmění tomuto účelu sloužící a aby zároveň byl nositelem
práv a závazků vůči třetím osobám. Zároveň se předpokládá oddělení majetku či
jmění této společnosti od majetku osob, které se na její činnosti podílejí. To
znamená, že tyto osoby neručí svým majetkem za závazky, které vzniknou z
činnosti provozované jménem právnické osoby. Soud druhého stupně dále uvádí, že
PM v T. nebylo společenstvím dobrovolným a volně přístupným, nýbrž odvozeným
od dávných privilegií a zvyklostí vázaných na držbu práva várečného spojeného
zpravidla ještě s vlastnictvím várečného domu. Právní forma PM se blížila
veřejné obchodní společnosti, která ovšem, na rozdíl od PM, vznikala na základě
společenské smlouvy stejně jako členství v ní. Je pravdou, že ručení společníků
veřejných obchodních společností bylo ustanoveno jako ručení plné, to však bylo
dáno spoluvlastnickým charakterem v.o.s.
Krajský soud k návrhu navrhovatelů připustil podle § 239 odst. 1 o.s.ř.
dovolání, kdy vyslovil, že ačkoliv otázka právní povahy Právovarečného
měšťanstva již v soudní praxi v obecné rovině řešena byla, závisí její
posouzení také na úpravě vnitřních poměrů toho kterého PM. V době vydání
rozsudku navíc již bylo připuštěno dovolání v další věci vedené u téhož soudu,
kde měla rovněž být projednána právní povaha PM v T. Možnost dovolání proto
byla zachována i v tomto sporu.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jímž se domáhali jeho
zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přestože citují i
dovolací důvod podle
§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jejich výhrady lze podřadit výhradně dovolacímu
důvodu podle
§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., neboť zpochybňují závěr, podle něhož bylo PM v
T. v rozhodné době právnickou osobou. Dovolatelé uvádějí, že pokud předmětný
subjekt objektivně existoval před účinností obecného zákoníku občanského, je
nutno jej posuzovat analogicky podle zákonem upravené právní formy jemu obsahem
a účelem nejbližší. Touto formou je podle přesvědčení dovolatelů společenství
statku ve smyslu 27. hlavy o.z.o. Pokud je argumentováno, že PM v T. takovýmto
sdružením být nemůže, protože nevzniklo na základě nějaké konkrétní smlouvy,
kterou by dobrovolně uzavřelo více osob, je k tomu třeba uvést, že takováto
nepsaná smlouva historicky vznikla, když se jednotliví nositelé práva várečného
sdružili ke společnému výdělku. Podle dovolatelů je rovněž významné, že PM v T.
bylo zapsáno v obchodním rejstříku v oddílu pro kupce jednotlivce a veřejné a
komanditní společnosti. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1928, R.
I. 795/27 č. 7845 Sb. by mělo být podřazeno spíše režimu v.o.s., ale v každém
případě je zřejmé, že PM v T. nebylo právnickou osobou.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je
přípustné (§ 238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený
dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d) o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené
rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.),
když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly
postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Z hlediska historie není útvaru, jehož postavení a právní poměry přinášely
tolik nejasností, jako PM, která vznikala v dobách samostatného českého
království. K úplnému zhodnocení právní povahy tohoto subjektu skutečně nelze -
právě vzhledem k okolnostem vzniku a vývoje - vystačit pouze s úpravou
obsaženou v obecním zákoníku občanském, popřípadě v obecním zákoníku obchodním.
PM byla útvarem sui generis, který vykazoval odlišnosti od společností právním
řádem výslovně upravených.
Otázka posouzení právní formy PM již byla v judikatuře vyšších soudů řešena,
např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, ze dne 16. srpna 1999 pod sp. zn. 23 Cdo
1639/99, který se zabýval hodnocením právě PM v T. V obsáhlém historickém
exkurzu zmiňuje milníky evoluce PM, jako byla Svatováclavská smlouva z roku
1517, která vymezovala kompetence mezi šlechtou a městy v lukrativní oblasti
práva vařit pivo. Právovárečný monopol si panstvo a měšťanstvo podrželo až do
roku 1869, kdy došlo zákonem za náhradu ke zrušení tzv. „propinačního práva\",
tj. výhradného práva „v určitém okršlku pivo vařiti a kařalku páliti i oboje
prodávati\". PM se tak vyvinula od prastarých dob, v nichž se kolektivistické
rodové vlastnictví k půdě přetvořilo ve vlastnictví individuální. PM se tak
stala útvary jimž bylo imanentní jednak živnostenské právo vařit pivo a jednak
společný pivovar s příslušenstvím. Specifičnost PM vyústila i v nejednotnost
právně teoretické obce, která k jeho jednotlivým právním aspektům (povaha
živnosti, vlastnictví jmění, ručení právovarečníků) zastávala rozlišné
přístupy. Tato neujasněnost se zpočátku promítala i do soudní praxe, která však
postupně ustálila na stanovisku potvrzujícímu právní subjektivitu
Právovarečných měšťanstev. Na tuto konstantní judikaturu navázal i Vrchní soud
v Praze rozsudkem ze dne 28. května 1993, sp. zn. 3 Cdo 28/93. Rovněž
pokračující judikatura vyšších soudů vychází z oddělenosti jmění PM od majetku
společníků, kterým členové za závazky měšťanstva neručí. Již citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1639/99, spatřuje naplnění právní
subjektivity PM v T. ve třech skutečnostech typických pro všechny právnické
osoby tehdy platného objektivního práva. Jsou to 1) zápis do pozemkové knihy
jako subjektu práv, 2) kompetence orgánů a způsob vytváření autonomní vůle
společnosti a 3) udržování a obnovování měšťanstva bez ohledu na vůli osob
podílníků jako důsledek spojení podílů s městskými domy.
Vzhledem k výše uvedenému, lze uzavřít, že odvolací soud se nijak neodchýlil od
konstantní judikatury a přiléhavě posoudil charakter Právovárečného měšťanstva
v T. v době přechodu vlastnického práva na stát, včetně z něho plynoucí otázky
aktivní legitimace navrhovatelů v řízení o vydání nemovitostí. Dovolací soud
tedy shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. l
o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalovaných
zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř., § l5l odst. l o.s.ř. a § l42 odst. l o.s.ř.
Navrhovatelé neměli v dovolacím řízení úspěch a odpůrcům v souvislosti s
podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková