28 Cdo 1254/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
J. D., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z
11.2.2003, sp.zn. 20 Co 61/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu v Třebíči pod sp.zn. 4 C 1180/94 (žalobce J. D., zastoupeného advokátkou,
proti žalovaným: 1. M. S. a 2. Z. S., zastoupeným advokátkou, o vydání věcí
podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně z 11.2.2003, sp.zn. 20 Co 61/2001,
vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 4 C 1180/94.
Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu pokračování v řízení o odvolání
proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140.
O žalobě původního žalobce J. S., podané u soudu 17.11.1994, domáhajícího se,
aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 172 s
pozemkem parc. č. 342/1 v T. (o výměře 138 m2), bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v T. z 19.2.1997, čj. 4 C 1180/94-86, kterým bylo žalovaným
uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 172 v T., ale byl
zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem také
dohodu ohledně vydání pozemku parc. č. 342/1 (o výměře 138 m2) v T., v
katastrálním území P. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že
se náhrada nákladů řízení účastníkům tohoto řízení nepřiznává. Žalobci bylo
uloženo zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na účet Okresního
soudu v Třebíči 2.027 Kč na úhradu zálohovaného znalečného. Také žalovaným bylo
uloženo zaplatit v téže lhůtě na účet Okresního soudu v Třebíči 2.027 Kč na
úhradu zálohovaného znalečného.
Po vydání uvedeného rozsudku soudu prvního stupně původní žalobce J. S. dne
21.2.1998 zemřel a jeho dědicem ze závěti se stal žalobce J. D.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 19.2.1997, čj.
4 C 1180/94-86, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 8.12.1998, sp.zn. 20 Co
230/97. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že byl zamítnut i žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaným
uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 172 v T. Ve výroku o nákladech
řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Bylo rozhodnuto, že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení,
vynaložených na znalečném v řízení u soudu prvního stupně i v řízení
odvolacím. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem z 19.9.2000, 28 Cdo 474/99,
zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 8.12.1998, sp.zn. 20 Co 230/97, i
rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 19.2.1997, čj. 4 C 1180/94-86. Věc byla
vrácena Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Dovolací soud vytýkal v odůvodnění svého rozsudku, že v řízení před soudy obou
stupňů nebyla jednoznačně objasněna otázka, zda tu šlo o některý z případů (a o
který případ) přechodu věci na stát, uvedených v ustanovení § 6 zákona č.
87/1991 Sb., případně zda tu šlo o některý jiný případ, který má na zřeteli
jiné ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jak to zdůrazňuje ustanovení § 3 odst. 1
a § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., případně zda tu šlo o některý z případů,
na které pamatuje ustanovení § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991
Sb. V tomto případě šlo o nárok uplatňovaný osobou rehabilitovanou podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ale bylo tu nutno důvodnost nároku vůči
žalovaným posoudit podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 a tedy
jednoznačně v řízení objasnit, zda ta věc byla žalovanými osobami nabyta od
státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě
protiprávního zvýhodnění. Dovolací soud zaujal v odůvodnění svého rozsudku
právní názor, že při bezpečném doložení zákonných předpokladů podle ustanovení
§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zakotvených kogentně v tomto speciálním
právním předpise, není na místě aplikovat ustanovení § 3 občanského zákoníku (o
rozporu výkonu práv s dobrými mravy), a poukazoval také na to, jak je třeba v
dalším průběhu řízení vykládat i v této právní věci ustanovení vyhlášky č.
128/1984 Sb., jako cenového předpisu, platného v době převodu nemovitostí na
žalované smlouvou z 9.8.1986.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vynesl
Okresní soud v Třebíči rozsudek z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140, jímž uložil
žalovaným M. S. a Z. S. uzavřít se žalobcem J. D. dohodu o vydání nemovitosti,
zapsané na listu vlastnictví č. 8335 pro katastrální území P. a pro obec T. –
dům čp. 172 v T.“. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Státu nebyla přiznána náhrada zálohovaných nákladů
řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní vlastnicí
nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce, byla C. Č., která zemřela 2.7.1972, a
v řízení o dědictví po ní (vedeném u bývalého Státního notářství v Třebíči pod
sp.zn. D 773/72) se stal jejím dědicem syn J. S. Ten se o uvedené nemovitosti
od roku 1972 vůbec nezajímal a pobýval v cizině. Ze strany orgánů státu byl
tento majetek pokládán za opuštěný ve smyslu dříve platného ustanovení § 453
odst. 2 občanského zákoníku a soud prvního stupně měl za to, že stát v té době
nakládal s uvedenými nemovitostmi po právu jako s věcí opuštěnou; nemovitosti
nebyly 10 let užívány, nebyly chráněny a zajištěny a značně zchátraly. Bývalý
Městský národní výbor v T. nejprve žádost žalovaných o prodej domu čp. 172 v T.
odmítl, ale později je sám kontaktoval a dne 9.8.1986 došlo k uzavření kupní
smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, kterými byly
nemovitosti (zapsané nyní na listu vlastnictví č. 8335 pro katastrální území
P.) převedeny na žalované za 33.662 Kč a 1.324,80 Kč. Soud prvního stupně,
který vycházel ze znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, pokládal za
doloženo, že žalovaní nabyli nemovitosti za cenu, která byla o 25 % nižší než
cena podle tehdy platného cenového předpisu – vyhlášky č. 128/1984 Sb. Podle
názoru soudu prvního stupně přešly nemovitosti, uváděné v žalobě žalobce (tj.
dům čp. 172 v T. s pozemkem parc. č. 342/1 o výměře 138 m2) na stát podle
ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce
pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., neboť se stal dědicem majetku po J. S. (po němž bylo
dědictví projednáváno u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. D 1028/98), který
zemřel 21.2.1998 a který byl dědicem původní vlastnice nemovitostí C. Č.,
zemřelé 2.7.1972. Ze strany původního žalobce J. S. byla vůči žalovaným učiněna
včas výzva k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Soud prvního stupně proto žalobě žalobce vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s
použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 11.12.2000,
čj. 4 C 1180/94-140, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 11.2.2003, sp.zn.
20 Co 61/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že byl zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovaným
bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 172 v katastrálním
území P., obec T., zapsaného na listu vlastnictví č. 8335 u Katastrálního úřadu
v T. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit na účet
Okresního soudu v Třebíči na náhradu nákladů řízení zálohovaných státem
11.773,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud doplnil
dokazování revizním znaleckým posudkem i osvědčením o státním občanství žalobce
a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je opodstatněno.
Odvolací soud především uváděl, že se v odvolacím řízení zabýval už jen
přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně týkajícím se vydání domu čp. 172 v
T., a to vzhledem k předchozím rozhodnutím soudu a vzhledem k návrhům účastníků
řízení, uplatňovaným v řízení o odvolání.
Odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě skutečně došlo k zániku práva
vlastnického J. S. (původního žalobce v této právní věci) k domu čp. 172 v T.,
k němuž J. S. nabyl vlastnictví v rámci pozůstalostního řízení po C. Č. dne
1.7.1972. J. S. v té době již pobýval mimo území republiky, přibližně 10 let
pak neprojevil o údržbu nemovitostí zájem (třebaže ohledně této domovní
nemovitosti mohl kontaktovat zejména Správu pro věci majetkové a devizové),
přičemž stavebně technický stav těchto nemovitostí byl žalostný, hyzdily okolí
a vytvářely potenciální zdroj nebezpečí (sesuv či zřízení domu), takže tu,
podle názoru odvolacího soudu, došlo skutečně k zániku vlastnického práva
opuštěním (derelikcí) nemovitých věcí podle ustanovení (dříve platného) § 453
odst. 2 občanského zákoníku (ve znění platném ke dni 21.11.1984); nešlo tu tedy
o přechod majetku na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu
porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Podle názoru odvolacího
soudu tu není založen důvod přechodu věci na stát podle ustanovení § 6 odst. 1
ani § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to ani převzetím bez právního důvodu.
Odvolací soud shledal sice oprávněným tvrzení žalobce, že J. S. (dědic po
původní vlastnici k domu čp. 172 v T. C. Č.), který byl odsouzen k trestu
odnětí svobody i k trestu propadnutí majetku v trestním řízení soudním u
Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 1 T 98/70, nemohl, aniž by ohrozil sám
sebe nebo své blízké, projevit zájem o výkon vlastnického práva k nemovitosti a
nemohl tehdy ani zmocnit k tomuto účelu jinou fyzickou osobu, ale byla tu na
jeho straně, podle názoru odvolacího soudu, možnost obrátit se na tehdejší
Správu pro věci majetkové a devizové v P. nebo na finanční odbor bývalého
Okresního národního výboru v T. ohledně zděděného majetku a to by mu nepřineslo
nebezpečí postihu, když v té době žil v cizině, a bylo by to doložením toho, že
z jeho strany nešlo o opuštění nemovitosti. Neposoudil proto odvolací soud
původního žalobce jako oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb. a také
ohledně žalobce J. D. nepokládal odvolací soud za plně osvědčeno jeho právní
nástupnictví ohledně majetku po J. S., jako jeho dědice ze závěti ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud byl dále i toho názoru, že žalované nelze považovat za povinné
osoby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní nabyli
dům čp. 172 v T. smlouvou z 9.8.1986 za 33.662 Kč, zatím co podle závěrů dvou
znaleckých posudků, provedených v řízení, činila cena domu podle tehdy platných
cenových předpisů 44.335 Kč, popřípadě 42.305 Kč. Podle názoru dovolacího soudu
tu však přes tento určitý cenový rozdíl šlo „o stav, kdy žalovaným nesvědčí
postavení povinných osob, neboť nemovitost byla v době převodu značně
devastovaná, nepřístupná a nemohlo být provedeno exaktní vyměření za pomoci
sond na tak excelentní odborné úrovni, jako tomu bylo v řízení před odvolacím
soudem“.
Odvolací soud proto shledal podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a
to tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta i ohledně žalobního návrhu na uložení
povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 172 v T. Své
rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud poukazem na ustanovení §
219, § 224, § 150 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení
zastupovala, dne 16.4.2003 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního
soudu v Třebíči 26.5.2003, když dovolatel vycházel z poučení daného mu v
písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, že dovolání tu lze podat do 2
měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel uváděl, že jeho dovolání je přípustné, když směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel uváděl, že se v tomto občanském soudním řízení domáhal posléze jen
vydání domu čp. 172 v T. a nikoli již i pozemku parc. č. 342/1 (o výměře 138
m2) v katastrálním území P.
Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že jeho právní předchůdce J. S. (původní
žalobce v této právní věci) i on sám byli a jsou oprávněnými osobami podle
ustanovení § 3 odst. 1 a u žalobce J. D. pak podle ustanovení § 3 odst. 2 písm.
a/ zákona č. 87/1991 Sb. J. S. vyzval žalované o vydání nemovitostí dopisem z
9.11.1994. Žalované pokládá dovolatel za povinné osoby podle ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když bylo v řízení před soudy obou stupňů
prokázáno, že dům čp. 172 v T. nabyli žalovaní za kupní cenu 33.642 Kč, zatím
co podle posudku znalce Ing. M. měla tato kupní cena činit 44.335,50 Kč a podle
revizního posudku znalce Ing. B. měla kupní cena činit 42.305 Kč, což činilo v
případě sjednané kupní ceny ve smlouvě z 9.8.1986 až o 25 % méně, než to
odpovídalo ceně podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. a podle vyhlášky č. 90/1984 Sb.,
o správě národního majetku, bylo možné nabýt nemovité věci z národního majetku
jen za cenu podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. Žalovaní tu tedy byli jako
nabyvatelé ze smlouvy z 9.8.1986 zvýhodněni a smlouva o koupi domu byla
uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Dovolatel pokládal za nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle
dříve platného ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku, když toto
ustanovení předpokládalo, že vlastník opuštěné věci není znám (což v daném
případě rozhodně nebylo) a nemovitost tu byla převedena na stát teprve
22.11.1984 (v důsledku opatření bývalého Okresního národního výboru v T.) a v
té době již platilo tehdy nové ustanovení § 453a občanského zákoníku, jež bylo
účinné od 1.4.1983 a které se zřejmě na tento případ vztahovalo, jak to má na
zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. Bylo nutné, podle
názoru dovolatele, si uvědomit, že trest propadnutí majetku byl J. S. uložen
rozsudkem ze 7.7.1970, že teprve poté koupila jeho matka C. Č. dne 31.5.1971
jeho podíl na nemovitosti a J. S. se stal jejím dědicem po smrti C. Č., která
zemřela 2.7.1972. Bylo třeba mít, podle názoru dovolatele, na paměti i to, že
J. S., jemuž hrozil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody se nemohl vrátit
do vlasti z ciziny, nemohl zděděný majetek užívat a udržovat jej a v tomto
smyslu tu ze strany státu bylo ohroženo jeho základní lidské i majetkové právo,
jak tato práva mají na zřeteli články 4, 11 a 36 Listiny základních práv a
svobod. Nešlo tu o opuštění nějakého zchátralého nemovitého majetku; i ze
zprávy odboru výstavby Městského úřadu v T. ze 14.11.194, založeného ve spise o
tomto občanském soudním řízení, vyplývá, že stavebně technický stav domu je
dobrý, i když žalovaní po dobu 15 let od koupi domu v něm nebydlili a kromě
zajištění vstupních dveří domu nic do této nemovitosti neinvestovali. Žalobce
se chce z ciziny (z Austrálie) do domu v T. vrátit a bydlet v něm, jak to
slíbil J. S. před jeho smrtí.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se
projednají rozhodne se o nich podle těchto dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 zmíněných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je
uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního
stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před
1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních
podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského
soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb.).
Při posouzení přípustnosti dovolání dovolatele z hlediska včasnosti dovolání
bylo nutno vycházet nejen z ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu
(ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ale také z ustanovení § 243c
a § 204 odst. 2 téhož právního předpisu, když v daném případě se dovolatel
řídil poučením obsaženým v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, které
však dovolací soud nepokládá za správné z hlediska již citovaných ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb.
Dovolání dovolatele proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé bylo dovoláním přípustným podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.),
podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního
řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom,
že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si
použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného
pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc zejména
jmenovitě podle ustanovení (dříve platného) § 453 odst. 2 občanského zákoníku
(ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.) a dále podle ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V dovolacím řízení bylo třeba posoudit, zda se tato uvedená ustanovení na
projednávanou právní věc vztahují a zda si je odvolací soud také správně
vyložil.
V ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění před novelizací
zákonem č. 509/1991 Sb.) bylo stanoveno, že věci opuštěné nebo skryté, jejichž
vlastník nebyl znám, připadaly do vlastnictví státu.
Opuštění věci (derelikce) je zpravidla definováno jako právní úkon vyjadřující
vůli dosavadního vlastníka nebýt již nadále vlastníkem věci (srov. např.
Právnický slovník, vydaný nakladatelstvím C.H.Beck v Praze v roce 2001, str.
528), a to na rozdíl od ztráty věci, které je událostí. Je-li opuštění věci
právním úkonem (nikoli událostí), potom musí mít také náležitosti stanovené
zákonem pro platnost právního úkonu, tedy zejména náležitosti, které jsou
uvedeny v ustanovení § 37 občanského zákoníku (právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný) (srov. k tomu např.
to, co bylo v dříve platném ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku ve
znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. vykládáno v tehdejších
komentářích k občanskému zákoníku, tedy např. v Komentáři k občanskému
zákoníku, vydanému v nakladatelství Panorama v Praze v roce 1987, I. svazek,
str. 622-623). Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje tedy nepochybně volní
stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být bezpečně doložena,
přičemž projev vůle tu musí být vykládán ve smyslu ustanovení § 35 občanského
zákoníku s uvážením i individuálních zvláštností případu opuštění nejen věci
movité, nýbrž dokonce věci nemovité, jako tomu bylo v daném konkrétním případě
fyzickou osobou, postiženou trestem odnětí svobody, zdržující se v cizině.
Nemohl se tedy zatím dovolací soud ztotožnit bez dalšího s výkladovým závěrem,
že tu „skutečně došlo k zániku vlastnického práva J. S. (dědice původní
vlastnice C. Č.), a to opuštěním (derelikcí) podle dříve platného ustanovení §
453 odst. 2 občanského zákoníku ke dni 21.11.1984“, neboť tento závěr není
ještě doložen zjištěním a posouzením všech okolností objektivních, ale zejména
i subjektivních stránek právního úkonu opuštění věci podle citovaného dříve
platného ustanovení uvedeného právního předpisu.
Pokud se dále odvolací soud zabýval (i před předcházející závěr, že „není-li
žalobce oprávněnou osobou, nepřichází do úvahy vyhovění návrhu na uzavření
dohody o vydání věci žalovanými“) aplikací a výkladem ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb., nemohl dovolací soud ani tento výkladový závěr
odvolacího soudu pokládat za doložený všestrannými podklady pro posouzení této
aplikační a výkladové otázky, a to s přihlédnutím k tomu, jak je tato otázka
vykládána např. ve stanoviskách Nejvyššího soudu.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo (na str. 50 /128/) vyloženo, že rozpor s tehdy platnými
cenovými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku
(tedy např. i z hlediska souladu s obecně závaznými právními předpisy, mezi něž
je třeba zařadit i dříve platnou vyhlášku č. 90/1984 Sb., o správě národního
majetku, umožňující převod věcí z národního majetku jen za ceny podle cenových
předpisů). Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách
staveb, pozemků, porostů o náhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č.
128/1984 Sb. vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.).
Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě shledat nedůvodným námitky žalobce,
směřující k tomu, že není plně doloženo správné právní posouzení věci v
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Neshledal proto dovolací soud shledat, že je správné dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a
přikročil podle téhož ustanovení ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a k
vrácení věci k dalšímu pokračování v řízení o odvolání proti rozsudku Okresního
soudu v Třebíči z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140. V tomto dalším řízení uváží
odvolací soud postup podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu v zájmu zevrubného a všestranného objasnění otázky, jakým
způsobem v daném případě v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) přešel dům
čp. 172 v T. na stát (§ 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.) a zda na straně
žalovaných jsou dány zákonem stanovenými předpoklady uvedené v ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací
zákonem č. 30/2000 Sb.).
V tomto dalším řízení bude třeba mít na zřeteli při rozhodování o nákladech
řízení i náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského
soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu