28 Cdo 127/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele
Pozemkového fondu České republiky, IČ 45797072, 103 00 Praha 3, Husinecká
1024/11a, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2. 6. 2011, sp. zn. 53Co
97/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 34 C 188/2004 (žalobce Ing. Z. B., P., O., zastoupeného JUDr. Ladislavem
Košťálem, advokátem, 270 24 Zbečno, Na Riviéře 123, proti žalovanému
Pozemkovému fondu ČR, Praha 3, Husinecká 1024/11a, o výši nároku za převod
pozemků, t a k t o :
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě, podané u soudu 26. 2. 2004 (původně žalujícími Ph.Dr. V. B. a
Z. B.), bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27. 10. 2010,
č. j. 34 C 188/2004-262. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že
nárok žalobce na bezúplatný převod jiných pozemků do vlastnictví žalobce podle
ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. za nevydanou část pozemku (o
výměře 24 024 m2) v katastrálním území S. (dříve Ř.) činí částku 42.684.680,-
Kč a za nevydanou část pozemku (o výměře 3 678 m2) v katastrálním území S. (dříve Ř.) činí 717.210,- Kč. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 74.250,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku). Bylo také rozhodnuto, že stát (ČR) nemá nárok na náhradu
nákladů placených v tomto řízení. O odvoláních žalovaného i žalobce proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 6. 2011,
sp. zn. 53 Co 97/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 5 z 27. 10. 2010, č. j. 34 C 188/2004-262, potvrzen ve výroku o
věci samé a ve výroku o nákladech řízení placených státem; ve výroku o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným byl uvedený rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen zaplatit
žalobci Ing. Z. B. 86.610,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech
odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na náhradu těchto nákladů 25.080,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu rozsudek
soudu prvního stupně i průběh řízení, které vydání rozsudku předcházelo;
odvolací soud neshledal odvolání žalovaného ve věci samé důvodným, ale odvolání
žalobce proti výroku o nákladech řízení bylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud konstatoval, že podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu
hlavního města P. ze 6. 12. 2001, č. j. PÚ 332/91/4 a z 28. 2. 2002, č. j. PÚ
332/91/5, právním předchůdcům žalobce příslušela náhrada za parcelu č. 748 a
parcelu č. 761, jež byly zapsané v pozemkové knize pro katastrální území Ř. (nyní v katastru nemovitostí pro katastrální území Stodůlky), a to náhrada
podle § 11 odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě podle § 16 zákona
č. 229/1991 Sb. Odvolací soud uváděl, že „mezi účastníky zůstalo sporné ocenění
stavu původních pozemků pro účely stanovení výše nároku na převod jiných
pozemků z vlastnictví státu za uvedené parcely. Pozemkový fond ČR neoceňoval
předmětné pozemky jako pozemky pro stavbu objektů bydlení (jak měl za to Ing. Z. B.) a dospíval tak při tomto ocenění k částkám mnohonásobně nižším než Ing. B. K vyřešení této otázky byla tedy uplatněna žaloba u soudu.
Odvolací soud měl za to, že v řízení před soudem prvního stupně provedenými
důkazy bylo doloženo, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly vykoupeny již
za účelem stavby sídliště, která se posléze realizovala, tedy že je tu na
místě, aby tyto pozemky byly v souladu se smyslem restitučních předpisů oceněny
jako pozemky stavební, a to podle účelu, k němuž měly sloužit a k němuž také i
skutečně sloužily. Soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu
nepochybil, když předmětné pozemky dal znalcem ocenit jako pozemky určené pro
stavbu a co do výše ocenění vycházel z posudku znalce Ing. J. A., který pozemky
skutečně jako stavební pozemky ocenil. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu ve výroku o věci samé, jakož i ve výroku o
nákladech řízení, placených v tomto řízení státem. Změněn byl podle ustanovení
§ 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu výrok o nákladech řízení
žalobce vůči žalovanému, když výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně
nesprávně vyčíslena ve srovnání s ustanoveními vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR dne 6. 9. 2011 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u soudu prvního stupně 26. 10. 2011. Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu z 2. 6. 2011 (sp. zn. 53 Co 17/2011 Městského soudu v
Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolávající se Pozemkový fond ČR pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu,
že tu lze ocenit v restituci nevydané pozemky jako stavební, i když nebyly v
soudním řízení doloženy územně plánovací podklady, jejichž výčet je uveden v §
6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řádu, na základě nichž
by bylo možné dospět k jednoznačnému závěru, zda předmětné pozemky byly v době
přechodu na stát pozemky stavebními. Pozemkový fond ČR ve svém dovolání
poukazoval na to, že podle ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. se stavebním
pozemkem rozumí část území určená územním plánem zóny nebo územním projektem
zóny, územním plánem sídelního útvaru zpracovaným v měřítku 1 : 5000 nebo v
měřítku větším, anebo územním rozhodnutím, k zastavění a pozemek zastavěný
hlavní stavbou. Odvolací soud se, podle názoru uvedeného dovolatele, nevypořádal s tím, že v
daném případě územní plán schválený 23. 6. 1976 byl jen směrným územním plánem,
který nevymezoval pozemky s charakterem stavebním, a není tak relevantním
důkazem toho, že by předmětné pozemky v době přechodu na stát byly pozemky
stavebními, a dále že územní rozhodnutí pro umístění stavby sídliště Velká
Ohrada bylo vydáno až 17. 5. 1984, tedy v době, kdy již předmětné pozemky byly
ve vlastnictví státu.
Ze strany žalobce nebyly, podle dovolatele, předloženy žádné územně plánovací
podklady, které jsou uvedeny v § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. Nebylo tu možné
vycházet jen z provedeného znaleckého posudku znalce Ing. A., jemuž nenáleželo
posuzování právních otázek, nýbrž jen to, zda v řízení předložené doklady jsou
dostatečným podkladem pro ocenění pozemků jako pozemků stavebních; znalec tu
vycházel jen ze smlouvy o koupi pozemků, v níž bylo uvedeno, že předmětné
pozemky jsou určeny k zastavění. Nebylo tu možné vycházet ani z vyjádření Úřadu
městské části P. (dodával ještě Pozemkový fond ČR), protože ani tomuto orgánu
nepříslušelo podávat výklad právních předpisů a právních institutů, o nichž se
vyjádření tohoto Úřadu zmiňovalo. Ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno,
že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobce se plně ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu, který nesdílel přesvědčení Pozemkového fondu ČR, že totiž
pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly údajně převáděny jako role a že nelze
vycházet jen z účelu výkupu pozemků, uvedeného v kupní smlouvě ohledně těchto
pozemků. Naopak je opodstatněný názor odvolacího soudu, že je tu významné, že
pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště, která se pak také
realizovala. Podle názoru žalobce vyplynulo z dokladů, které měl soud k
dispozici (zejména z usnesení rady Národního výboru hlavního města P. z 30. 6. 1970 č. 152 schváleného Podrobného územního plánu P. – J., vypracovaného v
měřítku 1 : 2000, dále z Podrobného územního plánu, schváleného usnesením rady
Národního výboru hlavního města P. z 10. 12. 1974 č. 426 po připojení obcí S. a
Ř. k P., jakož i ze Směrného územního plánu hlavního města P., schváleného
usnesením vlády ČSR č. 155 ze dne 23. 6. 1976), bylo spolehlivě prokázáno, že v
době převodu předmětných pozemků na stát kupní smlouvou ze 7. 6. 1979 tu šlo o
stavební pozemky. Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 34 C 188/2004
Obvodního soudu pro Prahu 5), že by rozhodnutím odvolacího soudu z 2. 6. 2011
(sp. zn. 53 Co 97/2001 Městského soudu v Praze) byla řešena některá konkrétní
právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem.
V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu
odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil
některou právní otázku, která by byla řešena dovolacím soudem jinak. V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 9 odst. 4, § 11 odst. 2, § 16 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb. (o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku). Podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě
oprávněné osoby (§ 4 téhož zákona) s povinnou osobou (§ 5 téhož zákona) podle
ustanovení § 9 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví osoby k
nemovitosti pozemkový úřad. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech, kdy pozemky
nebo jejich části nelze podle zákona č. 229/1991 Sb. vydat (viz § 11 odst. 1
tohoto zákona), pozemkový úřad převede bezúplatně do vlastnictví oprávněné
osoby jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které
se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba
souhlasí. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle
tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný
pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo
zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Finanční náhrada
spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu
státního dluhopisu, a to v cenách podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb. (t. j. v
cenách platných ke dni 24. července 1991). Nedojde-li k dohodě o způsobu
náhrady, rozhodne o ní soud. Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. spravují nemovitosti
uvedené v § 1 téhož zákona právnické osoby zřízené zákony – pozemkové fondy s
výjimkou pozemků uvedených v § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pod písm. a),
b). c) a d). Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb. vyloženo, že předpokladem poskytnutí finanční náhrady za pozemek (jejíž
výše byla stanovena nařízením vlády ČR č. 504/1992 Sb.) je to, že nelze
oprávněné osobě poskytnout jiný pozemek (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Již pod č. 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem, bylo poukázáno (na str. 146, odst. 3) na to, že vyhláška č. 85/1976 Sb. se spíše zaměřovala především na „vymezení pojmu staveb, jejich změnu a
udržovací práce“) nikoliv tedy na vymezení pojmu stavební pozemek). V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo:
„Institut překážek ve vydání nemovitostí podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je
institutem upravujícím výjimku z účelu restitucí.
Důvodem těchto výluk je
působnost konkrétního veřejného zájmu nebo právo třetího subjektu (zejména co
do zastavění pozemku stavbou), které v konkrétním případě převažují nad účelem
restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků. Pojmy a
instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to,
že předmětem těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou
občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech
nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích
veřejného práva (kupř. práva stavebního“). Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z publikovaných judikátů soudů, z nichž dovolací soud vychází i
v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by u
dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu v
rozsudku odvolacího soudu z 2. 6. 2011 (sp. zn. 53 Co 97/2011 Městského soudu v
Praze) nešlo o řešení právní otázky, které by bylo možné označit řešení právní
otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, ani o řešení právní otázky, která by byla dovolacím soudem řešena jinak
(s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy
vázány). Neshledal tedy dovolací soud dovoláním dovolatele napadený rozsudek
odvolacího soudu z 2. 6. 2011 takového obsahu, že by dovolání dovolatele proti
němu bylo možno posoudit jako dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení
občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným
rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalobcem v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání žalovaného,
použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského
soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto
nákladů řízení žalobci nepřiznal; dovolací soud tu vycházel z povahy
projednávané právní věci i z obsahu již zmíněného vyjádření žalobce k dovolání
žalovaného, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo ze strany žalobce
uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu