28 Cdo 1274/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
PhD., ve věci žalobce Státní statek hlavního města Prahy, v likvidaci, se
sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému Pozemkovému fondu
České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
určení práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 21
C 373/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. září 2009, č. j. 54 Co 532/2007-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 54 Co 532/2007-81,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. července 2007, č. j. 21 C
373/2005-36, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení.
taktéž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal výše uvedeného určení s tvrzením, že mu svědčí právo
hospodaření k předmětným pozemkům. Svůj nárok odůvodnil tím, že dle § 17 odst.
6 zákona č. 229/1991 Sb. zákon o půdě, (dále jen „zákon 229/1991 Sb.“), požádal
Ministerstvo zemědělství o rozhodnutí, zda se na předmětné pozemky vztahuje
zákon 229/1991 Sb. a vychází z přesvědčení, že rozhodování správního orgánu je
rozhodnutím o předběžné otázce. Právo hospodaření svědčilo žalobci ke dni 2.
září 2003.
Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně postupoval zcela správně, když
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný opírá svou správu pozemků o vykonatelný
správní akt, který nemůže soud věcně přezkoumávat. Tento názor ostatně
nezastával ani žalobce sám, když požádal výše uvedený správní orgán o
rozhodnutí, zda se na předmětné pozemky vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. Vydaným
rozhodnutím nepochybně věcně příslušný správní orgán nepřekročil meze svých
pravomocí daných mu zákonem č. 229/1991 Sb., vykonatelnost vydaného správního
rozhodnutí nebyla žalobcem zpochybněna a na jeho podkladě byl žalovaný zapsán
jako správce předmětných pozemků ve vlastnictví státu. Mohl by sice existenci
nároku žalovaného na základě správního aktu přezkoumávat jako předběžnou
otázku, ale tím by správní rozhodnutí nebylo nijak dotčeno a spory mezi
účastníky by eliminovány nebyly. Žaloba na určení nemá v daném případě
preventivní charakter. Spornou otázku mající povahu nároku vyplývajícího z
občanskoprávních vztahů pravomocně vyřešil zákonem k tomu povolaný orgán (jiný
než soud), a zpochybněna mohla být leda za podmínek uvedených v části páté o.
s. ř.. Taková žaloba však podána nebyla. Právní postavení žalobce, které ten
považuje subjektivně za nejisté, by se ani v případě vyhovujícího rozhodnutí
nemohlo změnit. Došlo by jen k tomu, že by zde stála vedle sebe dvě pravomocná
rozhodnutí různých orgánů řešící stejnou otázku, aniž by jedno z nich bylo
„silnější“. Nebylo by možné provést na základě této situace změny v katastru
nemovitostí, obě strany by nadále měly k dispozici titul pro zápis respektive
záznam práva ve svůj prospěch. Odvolací soud uzavřel, že naléhavý právní zájem
na požadovaném určení ve smyslu § 80 c) o. s. ř. zde není dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má jej za přípustné pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. části věty před středníkem. Za způsobilý
dovolací důvod uvádí § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a to z toho důvodu, že soud
druhého stupně dovodil, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení
práva hospodaření s pozemky. Takový závěr soudu druhého stupně je dle žalobce
nesprávný a je zřejmě důsledkem neznalosti ustálené judikatury Nejvyššího soudu
ČR ve věcech skutkově i právně obdobných, na níž měl soud druhého stupně
napadené rozhodnutí správně založit. Kolize dvou pravomocných rozhodnutí
řešících stejnou otázku by tu nenastala, kdyby soud druhého stupně přistoupil
namísto k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně k jeho změně a podané žalobě
by vyhověl. Existenci naléhavého právního zájmu dovozuje žalobce ze
sjednocující judikatury Nejvyššího soudu České republiky ve věcech skutkově i
právně obdobných. Na základě výše uvedeného žalobce navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k
dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným za předpokladu, že
by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř.. se
zřetelem k datu rozhodování odvolacího soudu ve znění účinném po 1. červenci
2009. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak.
A právě odvolatelova výtka nesprávného právního posouzení věci jako případu
rozporného rozhodování zakládá přípustnost dovolání v dané věci.
Svými právními názory na žalobcův nedostatek naléhavého právní zájmu na jím
požadovaném určení právního vztahu totiž soudy obou stupňů vybočily z
ustáleného rozhodování českých soudů i literaturou sdílené doktríny smyslu
zákonného požadavku na existenci kvalifikovaného zájmu ve vztahu k právu, které
se zapisuje do katastru nemovitostí.
Tak např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, na str. 528 a násl. uvádí m.j., že
předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není (určovací žaloby), po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají
věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. I když
se to často v soudní praxi děje (a to i v publikované judikatuře vyšších
soudů), není správné naléhavý právní zájem na požadovaném určení zaměňovat s
věcnou legitimací k žalobcem požadovanému určení. Věcnou legitimaci v řízení o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten
právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se
sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na
požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat
soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou
legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně
legitimován. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, samozřejmě nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného
právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde. Přípustné je rovněž určení
právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce – z pohledu hmotného práva –
neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní
sféry (a jím požadované proto může ovlivnit jeho právní postavení). Naléhavý
právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je
(objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo
ohrožení jeho práva. Navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k
nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí ČR, je
na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí
určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo
shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí ČR.
Obdobně David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický,P. a kol.
Občanský soudní řád, Komentář, I.díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009,
str. 370, zdůrazňuje, že žaloba na určení je připouštěna zejména v případě, že
jde o určení práva nemovitosti, zapisovaného do katastru nemovitostí.
V souzené věci soudy obou stupňů, a z hlediska dovolacího přezkumu rozhodnutí
odvolacího soudu je třeba uvést, že odvolací soud, nedbal stavu věci potud, že
žalobcův požadavek na určení jeho práva hospodaření k předmětným pozemkům je
přípustným prostředkem ochrany jeho právního postavení, a to stále preventivním
v odkazu tvrzeného zájmu na činnost jeho likvidátora, a že je žalobce v takovém
vztahu k žalobě aktivně legitimovaným.
Kdyby se soudy takto rozporně nevypořádaly s dílčími předpoklady důvodnosti
žaloby, mohly se zabývat věcnou důvodností požadovaného určení a teprve v jejím
rámci se vypořádat s tím zjištěním, které ve věci učinily, že totiž správní
orgán pro soud závazně (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) posoudil otázku, která je
předmětem požadovaného určení, a teprve na takovém zjištění případně v rámci
své pravomoci dosáhnout, v tomto ohledu konečný, právní závěr o nedůvodnosti
žaloby.
Ze shora podaných důvodů dovolací soud považoval rozhodnutí soudu odvolacího za
nesprávné, a proto musel postupovat podle 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu