28 Cdo 128/2000, 28 Cdo 130/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobců
A/ A. Č., zastoupeného advokátem, a B/ původní žalobkyně M. Č., proti žalovaným
1/ M. Z., 2/ J. Ch., a 3/ M. V., všech zastoupených advokátem, o přechod
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod
sp. zn. 4 C 103/93, o dovoláních žalobce A. Č. a žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.9.1999, čj. 19 Co 2295/99-203,
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. září 1999, čj.
19 Co 2295/99-203, s výjimkou výroku, že na žalobce přechází jedna ideální
desetina nemovitostí blíže specifikovaných v tomto výroku, a rozsudek Okresního
soudu ve Strakonicích ze dne 14. května 1999, čj. 4 C 103/93-179, se zrušují, a
věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Podáním, došlým Okresnímu soudu ve Strakonicích dne 11.11.1992, se žalobci A.
Č. a M. Č. domáhali, aby na ně přešlo vlastnické právo k domu čp. 12 se
stavební parcelou č. 11, zahradou č. 34 a zahradou č. 35, vše v katastrálním
území H., obec H., na každého z nich jednou polovinou. V tomto podání nebylo
výslovně uvedeno jméno a adresa žalovaných. V průběhu dalšího jednání žalobci
upřesnili jména žalovaných tak, jak jsou shora uvedena.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 8.2.1995, čj. 4 C 103/93-21,
žalobu zamítl ve vztahu k Obci H., ač žalobci předtím upravili označení osob
pasivně legitimovaných jako žalované. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako
soud odvolací, usnesením ze dne 29.4.1995, čj. 8 Co 739/95-36, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Upravenou žalobu
považoval ve vztahu k žalovaným po formální stránce za dostatečnou. Proti
tomuto usnesení podali žalovaní dovolání, v němž uváděli, že jim nebyla
doručena žaloba, původní žaloba proti nim ostatně nesměřovala, a žalovaným
nebyla dána možnost jednat před soudem.Dovolání bylo podáno 18.8.1997, což
právní zástupce žalovaných odůvodnil tím, že mu napadené usnesení odvolacího
soudu bylo doručeno až 4.8.1997. Navrhl, aby z důvodů uvedených v § 237 odst. 1
písm.e) a f) OSŘ bylo toto usnesení zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu
řízení. K tomuto dovolání se vyjádřil žalobce A. Č., který uvedl, že přes možné
vady doručení se zástupce žalovaných seznámil s napadeným usnesením při jednání
soudu dne 18.10.1995, kde mu bylo předáno. Současně žalobce uplatnil, že
dovolání je nepřípustné. Toto dovolání nebylo předloženo k rozhodnutí
dovolacímu soudu a dovolací soud o něm nemohl rozhodnout, protože o něm
neproběhlo v plném rozsahu řízení u soudu prvního stupně, včetně řízení
poplatkového.
Soud prvního stupně znovu ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 5.8.1997, čj. 4 C
103/93-98, poté co žalobkyně M. Č. zemřela a žalobce upravil žalobní petit tak,
aby soud rozhodl, že vlastnické právo ke shora specifikovaným nemovitostem
přechází z žalovaných M. V., M. Z. a J. Ch. na žalobce; žalobě tentokrát soud
prvního stupně vyhověl. Odvolací soud usnesením ze dne 12.2.1998, čj. 8 Co
3051/97-122, rovněž tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení s tím, aby cena sporných nemovitostí byla znovu přezkoumána
revizním znaleckým posudkem, dále aby byly provedeny další důkazy; současně
poukázal na skutečnost vyplývající z obsahu spisu, že žalobce je další
oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě„), a proto na něj může zásadně připadat pouze
podíl na nemovitosti, nikoliv vlastnické právo k celé nemovitosti, neboť § 21
zákona o půdě na tento případ nedopadá.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 14.5.1999, čj. 4 C 103/93-179,
rozhodl, že vlastnické právo ke 2/5 ve výroku specifikovaných nemovitostí,
přechází z žalovaných na žalobce, ohledně 3/5 nemovitostí návrh zamítl. Dospěl
totiž k závěru, že oprávněnými osobami ve smyslu příslušných ustanovení zákona
o půdě, jsou i další osoby. Dále dovodil, že prvá žalovaná a její tehdejší
manžel získali nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené s místním národním
výborem, přičemž smlouvu uzavíral pouze tajemník tohoto orgánu, bez pověření
rady, což bylo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Současně spatřoval naplnění
skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě v tom, že
kupní cena, za níž byla nemovitost získána, byla nižší než cena dle tehdy
platných cenových předpisů, což bylo způsobeno zejména nesprávným zjištěním
výměry nemovitostí.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.9.1999, čj. 19 Co
2295/99-203, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastnické právo k
1/10 sporných nemovitostí přechází ze žalovaných na žalobce, a ohledně 9/10
předmětných nemovitostí návrh zamítl. Současně zamítl návrh žalovaných na
připuštění dovolání.Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jeho
právní závěry však přijal jen zčásti. Vyslovil názor, že uzavření dohody v
dědickém řízení po matce mezi žalobcem a jeho sestrami ve prospěch žalobce,
neznamená univerzální sukcesi práv a povinností zůstavitelky na žalobce, když
další dědičky- totiž žalobcovy sestry - dědictví neodmítly. Bez ohledu na obsah
dědické dohody tak vstoupily do práv a povinností své zemřelé matky. Odvolací
soud se pak zabýval i okruhem účastníků na straně žalobce. Z upřesněného návrhu
žalobce, učiněného prostřednictvím jeho tehdejší právní zástupkyně, podle něj
vyplývá, že ač jsou v něm řádně specifikované osoby žalobců i žalovaných, je
toto podání činěno pouze žalobcem samotným a k němu je připojena pouze plná moc
žalobce jeho tehdejší advokátce. Tento první perfektně zpracovaný návrh nebyl
nikdy M. Č. podepsán, a přitom s ní bylo soudem prvního stupně jako s účastnicí
jednáno, aniž byla tato zásadní procesní vada jakkoli zhojena. Z uvedené
procesní situace odvolací soud dovodil, že podpisy matky žalobce na podáních
adresovaných soudu jsou v podstatě nadbytečné, a z její strany nikdy formálně k
perfektnímu podání nedošlo, ač s ní bylo jako s účastnicí jednáno. Odvolací
soud uzavřel, že lhůta pro uplatnění žalovaného nároku byla zachována pouze
žalobci. Odvolací soud dále shledal matematicky nesprávnou úvahu soudu prvního
stupně o přiznání 2/5 podílu ze sporných nemovitostí žalobci, neboť ze
skutečnosti, že nemovitosti byly původně ve vlastnictví rodičů žalobce, a to
každého jednou polovinou, dovodil, že po smrti otce se žalobce stal dědicem
jedné poloviny nemovitostí spolu se svou matkou a třemi sestrami. Z této
poloviny tedy náležela žalobci toliko jedna desetina z celku. Odvolací soud se
neztotožnil s názorem žalobce, že na základě dohody ze den 6.5.1992 byla podána
žaloba v zastoupení jeho sester a matky, když takové tvrzení uplatnil žalobce
až v odvolacím řízení, a šlo tedy o tvrzení zřejmě účelové. Otázku formulovanou
žalovanými v rámci jejich návrhu na připuštění dovolání nepovažoval odvolací
soud za právně významnou, neboť otázka, \\\" zda z obsahu neúplného podání lze
vysledovat kontinuitu označení odpůrců\\\", je otázkou skutkovou, a tuto otázku
vyřešil odvolací soud ve prospěch žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden nejdříve dovoláním žalovaných, doručeným
okresnímu soudu ve Strakonicích dne 11.11.1999. Přípustnost dovolání opírají o
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. e) OSŘ , neboť dosud nebyl podán řádný návrh na zahájení
řízení, ač jde o řízení, k němuž je návrh třeba, a dále o ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Dovolací důvody založily dovolatelky na ustanovení §
241 odst. 3 písm. a), b) a d) OSŘ. Především namítají, že v řízení došlo ke
změnám ( správně zřejmě k vadám) uvedeným v § 237 OSŘ, neboť nebyl podán návrh
na zahájení řízení. Dále uvádějí, že řízení je postiženo \\\"novelou\\\"
(správně zřejmě vadou), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, protože nebylo rozhodnuto o záměně účastníků, a konečně, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dojde-li totiž v takovém řízení k
záměně účastníků, je nutno počítat včasnost uplatnění nároku z hlediska lhůt
podle příslušných ustanovení zákona o půdě teprve od okamžiku, kdy je soudu
doručen řádný návrh na záměnu účastníků. Žalované považují měnící rozsudek
odvolacího soudu za rozsudek potvrzující, neboť jde v daném případě obsahově o
potvrzení nároku na přechod vlastnického práva vyjádřeného změněným rozsudkem
za situace, kdy soud prvního stupně o takovém nároku rozhodl již jednou
zamítavě, odvolací soud takové rozhodnutí zrušil a vyslovil závazný právní
názor o včasnosti uplatnění nároku žalobou. Žalované dále namítají, že žalobce
původně žaloval obec, nesprávně označenou jako Obecní úřad. Žalobu nebylo možno
považovat za podání směřující proti dovolatelkám. K jejich označení za žalované
došlo mnohem později, a přestože šlo o záměnu účastníků, k takovému procesnímu
opatření nikdy nedošlo; z toho dovolatelky dovodily, že proti nim nikdy nebylo
řízení řádně zahájeno, a to ani po 1.2.1995, kdy žalobce upřesnil označení
účastníků, neboť i kdyby bylo možno od tohoto dne považovat nárok vůči nim za
uplatněný, stalo by se tak již po lhůtách předpokládaných zákonem o půdě.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež bylo soudu prvního
stupně doručeno dne 17.11.1999. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst.
1 písm.a) OSŘ, a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.
c) a d) OSŘ. Závěr odvolacího soudu o tom, že kupní smlouva ze dne 13.8.1982
byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy, považuje za správný. Odmítl
však názor odvolacího soudu, že jediným účastníkem řízení byl od počátku pouze
žalobce, když jeho matka M. Č. první návrh ve věci spolupodepsala. Přestože
nebyla uvedena ve znělce návrhu jménem, příjmením a adresou, spolupodepsání
nemohlo mít jiný význam, než uplatnění jejího nároku a prohlášení se za
účastníka řízení. Soud prvního stupně s ní ostatně jako s účastnicí jednal,
jinak by ji musel vyzvat, aby podání doplnila pod sankcí zastavení řízení.
Nezní rovněž přesvědčivě, že odvolací soud se až při druhém odvolání ve věci
„rozpomněl„ a řízení vytkl toto pochybení, kterým se dříve nezabýval. Dovolatel
vyjádřil názor, že hodnocení řádného uplatnění nároku jeho matkou a její
účastenství ve věci je otázkou právní, a pouze z opatrnosti namítá i nesprávné
skutkové závěry odvolacího soudu, týkající se hodnocení účastenství jeho matky.
Podle žalobce se odvolací soud nevypořádal přesvědčivě ani s jeho názorem, že
smrtí jeho matky, která byla oprávněnou osobou, přešel její nárok na pozůstalé
dědice a posléze uzavřením dohody o vypořádání dědictví na žalobce. Žalobce
navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalované ani žalobce se vzájemně k těmto svým dovoláním nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění
zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé
další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle
dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001 ( dále jen \\\" OSŘ\\\").
Obě dovolání byla podána včas, splňují náležitosti stanovené v ustanovení § 241
odst. 2 OSŘ, a uplatňují se v nich dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. a), b) a d) OSŘ.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) OSŘ,
protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, proti níž
podle svého obsahu směřuje dovolání žalobce, jednak soud prvního stupně ve věci
rozhodl jinak než v předchozím rozsudku, jímž žalobě zcela vyhověl, protože byl
vázán právním názorem odvolacího soudu ve věci pasivní legitimace žalovaných
(viz ustanovení § 238 odst. 1 písm.b) OSŘ). Podle téhož ustanovení je přípustné
dovolání žalovaných v části, v níž se dle obsahu dovolání domáhají zrušení
rozsudku odvolacího soudu o přechodu svého vlastnického práva k jedné desetině
předmětných nemovitostí na žalobce, protože soud prvního stupně rozhodl prvním
rozsudkem v této věci tak, že žalobu zcela zamítl; rovněž v tomto případě se
soud prvního stupně řídil právním názorem odvolacího soudu, že žaloba byla
podána proti žalovaným, a včas.
Dovolací soud proto dovolání obou stran posoudil věcně v rámci dovolacích
důvodů uvedených v obou dovoláních ( § 242 odst. 3 věta prvá OSŘ).
Dovolání žalovaných neshledal dovolací soud důvodným.
Dovolací soud neshledal, že by soud rozhodoval bez návrhu, nebo že by byla
žalovaným odňata možnost jednat před soudem. Dle obsahu spisu byl návrh na
přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem podán, a to dne
11.11.1992, tedy ve lhůtě stanovené zákonem o půdě. Již z tohoto návrhu je
jednoznačně patrné, že se žalobci domáhali vydání soudního rozhodnutí, podle
něhož by vlastnické právo současných vlastníků přešlo na ně, a to s odkazem na
ustanovení § 8 zákona o půdě. Jako vlastníky v něm označují všechny tři
žalované. Jde tedy o návrh, z něhož vyplývá, čeho se domáhají, obsahující i
údaje pro identifikaci osob pasivně legitimovaných. Po formální stránce v něm
chybí označení, že současní vlastníci jsou žalovanými; za této situace bylo
povinností soudu, aby podle ustanovení § 5 OSŘ poučil žalobce o jejich
procesních právech a povinnostech. Z toho, jak žalobci původně reagovali na
obecné poučení soudu o náležitostech návrhu, je patrné, že nepochopili, v čem
spočívá formální nedostatek jejich podání. Jestliže na další výzvu označili za
odpůrce Obecní úřad v H., šlo o jasný rozpor s obsahem žaloby i s jejich novým
podáním, v němž označovali nabytí nemovitosti manžely Z. za rozporné s tehdy
platnými předpisy. Za této situace bylo povinností soudu poučit žalobce, osoby
zřejmě práva neznalé, aby žalobu upravili v souladu s jejím hmotněprávním
obsahem, což se nestalo. Postup soudu, směřující k úpravě původní žaloby, byl
napraven až zrušujícím usnesením odvolacího soudu, v němž tento soud poukázal
na chyby v procesním postupu soudu prvního stupně. Dovolací soud z průběhu
řízení, jak je ve spisu zachycen, dovozuje, že žalobci uplatnili svůj nárok
včas, popsali správně skutkové okolnosti případu v souladu s hmotněprávním
předpisem, a v průběhu řízení byly jako osoby pasivně legitimované žalované
označeny jménem a adresou. Za této situace nebylo třeba, aby soud rozhodoval o
záměně účastníků, ale postačovalo, když jim doručil návrh na zahájení řízení
spolu s jeho úpravou, a pokračoval s nimi řádně v jednání, což se stalo.
Žalovaným byla žaloba doručena 13. a 14.7.1995 a soud s nimi jako s žalovanými
jednal. Dovolání žalovaných nebylo proto shledáno důvodným a podle ustanovení §
243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ bylo zamítnuto.
Dovolací soud dále přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodů
uvedených v dovolání žalobce A. Č. (§ 242 odst. 3 věta prvá OSŘ), přičemž
dospěl k závěru, že jeho dovolání je částečně důvodné, a to z hlediska výpočtu
ideálních podílů na vlastnictví k předmětným nemovitostem, k němuž dospěl
odvolací soud. Správná je úvaha odvolacího soudu, že žalobci jako další
oprávněné osobě ve smyslu zákona o půdě mohlo být vyhověno v jeho nároku na
přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem jen ve vztahu k jejich
jedné ideální polovině. Původními vlastníky nemovitosti byli jeho rodiče, a ke
dni podání žaloby jeden z nich, tj. druhá žalobkyně M. Č. byla naživu a jen ona
mohla uplatit návrh podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě ke své původní
polovině nemovitostí. Rovněž správný a judikatuře dovolacího soudu odpovídající
je právní závěr odvolacího soudu, že pokud existuje více oprávněných osob, lze
vyhovět návrhu na přechod vlastnického práva podle tohoto ustanovení jen na
jejich návrh, podaný ve lhůtě stanovené zákonem u soudu, a že na nároky podle
ustanovení § 8 odst. 1 zákona se nevztahuje ustanovení § 21 tohoto zákona.
Každá oprávněná osoba může buď podat návrh podle § 8 odst.1 zákona o půdě u
soudu, nebo může požádat o náhradu, když nemovitosti nelze vydat podle
ustanovení § 9 a § 11 zákona o půdě. Protože dle obsahu spisu byly oprávněnými
osobami ve smyslu zákona o půdě mimo žalobce i jeho matka a tři jeho sestry, má
žalobce - pokud jde o původní spoluvlastnický podíl jedné poloviny, náležející
jeho otci, nárok na odpovídající podíl jedné pětiny z této poloviny, tedy jedné
desetiny z celku.
Dovolací soud však neshledává správným právní závěry, týkající se uplatnění
nároku na přechod vlastnického práva žalovaných k druhé polovině nemovitostí, k
nimž dospěl odvolací soud. Druhá žalobkyně M. Č., původní vlastník této
poloviny, totiž nesporně nárok u soudu uplatnila, a příslušnou úpravu uvedením
jmen a adres žalovaných učinila prostřednictvím svého advokáta v odvolání proti
prvému rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud, který o tomto odvolání
rozhodoval, neměl také pochybnosti o tom, že je účastnicí řízení, když se
zabýval pouze otázkou osob pasivně legitimovaných. Žalobkyni bylo dále
doručováno, byla předložena její nová plná moc udělená advokátovi K. H.,
podávala vyjádření, byla zvána k jednání u soudu. Pokud by soud měl jakékoli
pochybnosti o jejím postavení žalobkyně, bylo by jeho povinností tuto
pochybnost vyjasnit prostřednictvím jejího právního zástupce, což se nestalo.
Nesprávným byl proto shledán závěr odvolacího soudu, že žalobkyně M. Č.
neuplatnila svůj nárok tak, aby o něm mohl soud jednat ( § 241 odst. 3 písm.d)
OSŘ).
Podle obsahu spisu zemřela žalobkyně 18.2.1996, a jejími dědici se stali jednak
žalobce jako její syn, a dále tří jeho sestry M. F., V. B. a M. M., dcery
žalobkyně. Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že tyto tři
dědičky, které uzavřely s žalobcem dědickou dohodu o majetku zůstavitelky
známému ke dni její smrti, nelze nebrat jako dědičky v úvahy, protože dědictví
neodmítly. Povinností soudu bylo ovšem pokračovat rovněž s nimi v řízení
namísto s žalobkyní. Žalobci, který požadoval přechod vlastnického práva k
jedné polovině, se zvýšil jeho původní nárok o jeho podíl na nároku uplatněném
žalobkyní, tj. o čtvrtinu z její poloviny nemovitostí. S dalšími dědičkami
nebylo jednáno, což je v rozporu s ustanovením § 107 odst. 3 OSŘ. Z tohoto
hlediska shledal dovolací soud vadu řízení v postupu obou soudů ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm.b) OSŘ, protože uvedená vada mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud proto z obou těchto důvodů zrušil rozsudek soudu odvolacího i
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 OSŘ), protože vada v postupu ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.b)
OSŘ, totiž že nejednal se všemi dědici žalobkyně M. Č., se týkala i jeho
postupu. V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a nově
rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího( § 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14.srpna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á,v.r.
předsedkyně senátu