28 Cdo 1280/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. D., zastoupeného
advokátkou, proti žalovaným 1) B. p. v P., s.p. "v likvidaci, a 2) Městské
části P., obou zastoupených advokátkou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 16 C 232/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. 11. 1999, č.j. 54 Co 471, 472/99-712, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 27. 10. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal
se žalobce původně proti prvnímu žalovanému uložení povinnosti uzavřít s ním
dohodu o vydání věci, a to ideální poloviny domu čp. 186 spolu s ideální
polovinou pozemku st. p. 1250 o výměře 254 m2, kat. území K. Tvrdil, že je
státním občanem ČR, v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. neměl na
území ČR trvalý pobyt. Je synem původního vlastníka uvedeného spoluvlastnického
podílu. Tento majetek přešel na stát v roce 1964 na základě dražebního řízení
na úhradu pohledávky státu, tedy za podmínek § 6 odst. 1 písm. e) zákona č.
87/1991 Sb. První žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že předmětná
nemovitost přešla z vlastnictví státu do majetku obce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. ledna 1997, č.j. 16 C 232/95-11
žalobu zamítl v plném rozsahu. Své rozhodnutí založil na zjištění, že vzdor
včasnosti výzvy doručené žalobcem žalovanému dne 25.4. 1995 nemůže být žalobě
vyhověno, ježto označený žalovaný věc nedrží, ani k ní nevykonává právo
hospodaření. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací
usnesením ze dne 14. 1. 1998, č.j. 12 Co 533/97-30, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak dílem pro částečnou
nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, dílem pro nedostatečně
zjištěný skutkový stav. Vyslovil přitom právní názor, podle něhož z hlediska
pasivní legitimace je v dané věci rozhodující důsledek vyplývající ze zákona č.
172/1991 Sb. upravující přechod vlastnictví věcí z majetku ČR na obce. S
přihlédnutím k výzvě žalobce učiněné po 24.5.1991 dospěl k závěru, že blokace
přechodu majetku trvala nejpozději do 1. 10. 1991, přičemž po uvedeném datu
majetek obec nabyla. Uložil soudu prvního stupně došetření ohledně rozporu mezi
stavem vyplývajícím z tohoto zákonného důsledku a stavem skutečným, zejména
okolností, proč Městská část P. neučinila zadost povinnost vyplývající z
ustanovení § 8 citovaného zákona. Pokud jinak došlo k přechodu věci do
vlastnictví městské části, přešla na ně i povinnost věc vydat. Tato povinnost
nemůže stíhat subjekty původně věc držící, když tyto v mezidobí všechna práva k
předmětným věcem pozbyly.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 1998, č.j. 16 C 232/95-33 byl
připuštěn přístup Městské části P., jako druhého žalovaného do tohoto řízení.
Stalo se tak na základě procesního úkonu, jimž bylo rozšíření žaloby proti
uvedenému subjektu v průběhu odvolacího řízení, jmenovitě dne 14. 1. 1998 před
Městským soudem v Praze (č.l.23 p.v. spisu). Následně soud prvního stupně
připustil změnu žalobního petitu znějícího na uložení povinnosti k uzavření
dohody o vydání věci oběma žalovaným společně a nerozdílně, a to usnesením ze
dne 3. 6. 1998, č.j. 16 C 232/95-37.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 23. 11. 1998, č.j. 16 C 232/95-49,
ve znění opravného usnesení ze dne 1. 7. 1999, č.j. 16 C 232/95-76, rozhodl
tak, že v odstavci I. výroku svého rozsudku zamítl žalobu znějící na uložení
povinnosti obou žalovaných uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální poloviny
nemovitostí blíže popsaných v enunciátu, v odstavci II. rozhodl o povinnosti
žalobce k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému, v odstavci III. rozhodl o
téže povinnosti ve vztahu k druhému žalovanému a v odstavci IV. rozhodl o
důsledcích vyplývajících z přenosu poplatkové povinnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé,
stejně jako ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku uvedených v
odstavci II., III. a IV. Změnil výrok o nákladech řízení uvedený v odstavci
II. rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu.
Ztotožnil se rovněž s argumentací soudu prvního stupně pokud jde o nedostatku
pasívní legitimace na straně prvního žalovaného, který předmětné nemovitostí
nedrží, ani k nim nevykonává žádná práva. Ve vztahu k druhému žalovanému
vyslovil právní závěr, podle něhož žalobce sice oba žalované původně vyzval
písemnou výzvou doručenou jim ve lhůtě stanovené v § 5 odst. 1 a 2 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního soudu
České republiky publikovaného pod č. 164/1994 Sb., účinného od 1. 11. 1994,
avšak neuplatnil svůj nárok u soudu ve lhůtě šesti měsíců pro podání písemné
výzvy určené v § 5 odst. 2 uvedeného zákona, která končila dnem 30. 4. 1996.
Marné uplynutí této lhůty neslo s sebou vzápětí důsledky prekluze nároků
žalobce, k nimž musel odvolací soud přihlédnout z úřední povinnosti. Vzhledem
k tomu, že nárok vůči druhému žalovanému byl uplatněn teprve při jednání
odvolacího soudu dne 14. 1. 1998, stalo se tak po uplynutí lhůty uvedené v § 5
odst. 4 tohoto zákona.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Tvrdil v tomto
směru, že soud prvního stupně při jednání dne 7. 9. 1998 uzavřel dokazování a
poté strany přednesly závěrečné návrhy. Nato vyhlásil usnesení o odročení
jednání za účelem vyhlášení rozsudku na den 16. 9. 1998 v 8.50 hod. Tohoto
jednání se žalobce ani jeho právní zástupce nezúčastnili. Dne 12. 10. 1998
obdržel právní zástupce žalobce předvolání na týž den v 9 hod. Předvolání však
převzal až kolem desáté hodiny dopoledne, tedy po nařízeném jednání. Ve
skutečnosti soud prvního stupně uvedeného dne nevyhlásil rozsudek ve věci samé,
nýbrž podle obsahu protokolu o jednání seznámil strany s tím, že byl dohledán
spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 17 E 155/63. Obsah spisu nabízel
skutečnosti, které podstatně změnily postavení žalobce, neboť z něj vyplývalo,
že vlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí přešlo na stát v
dražebním řízení na úhradu pohledávky státu provedené nikoliv zkrácenou formou,
jak má na mysli § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Odůvodnění žalobního
nároku tímto ustanovením přitom do té doby nebylo zpochybňováno. Právní
zástupce žalobce poté obdržel předvolání na den 30. 10. 1998, při tomto jednání
se teprve o existenci exekučního spisu dozvěděl, načež soud prvního stupně
vyhlásil zamítavý rozsudek. Žalobce tak neměl možnost si prostudovat obsah
dodatečně objeveného spisu, zaujmout k němu stanovisko a případně navrhnout
nové důkazy, které by svědčily o skutečnostech, že k přechodu věci na stát
došlo podle § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. V návaznosti na tato
tvrzení o přípustnosti dovolání uplatnil žalobce dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci
odvolacím soudem. V tomto směru nesouhlasil s právními závěry odvolacího soudu
s odvoláním na důsledky vyplývající z nálezu Ústavního soudu České republiky č.
164/1994 Sb. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu
prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle § 236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je předně založena
ustanovením § 237 odst. 1 o.s.ř. , tedy v případech, kdy řízení je postiženo
některou z vad zde uvedených (důvody zmatečnosti). V případě prokázání
existence takové vady je dán současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení není ovšem založena
už pouhým tvrzením, že v řízení mělo dojít k některé z vad v tomto ustanovením
uvedených, nýbrž je zapotřebí prokázat, že řízení je takovou vadou skutečně
zatíženo. V této věci žalobce tvrdil přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. f) o.s.ř. Ta je dána v případě, že účastníku řízení byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.O takový
případ se jedná tehdy, jestliže v důsledku nesprávného postupu soudu v průběhu
řízení došlo k situaci, kdy účastník nemohl objektivně před soudem jednat, tedy
realizovat svá práva, která mu občanský soudní řád v jednotlivých v úvahu
přicházejících ustanoveních jinak přiznává. Shora uvedená tvrzení dovolatele
však závěr o existenci takové vady v této věci neumožňují.
Z obsahu spisu předně vyplývá, že dne 7. 9. 1998 vyhlásil soud prvního stupně
skutečně usnesení o odročení jednání na den 16. 9. 1998 v 8.50 hod. do
příslušné jednací síně. Termín odročeného jednání vzala právní zástupkyně
žalobce na vědomí, o čemž svědčí obsah protokolu o jednání dostatečně jasně.
Podle obsahu úředního záznamu ze dne 14. 9. 1999 však samosoudkyně převzala
zprávu od Obvodního soudu pro Prahu 1, podle něhož byl spis 17 E 155/63 sice
určen ke skartaci, k té však nedošlo, takže bude učiněn pokus o jeho dohledání.
Z toho důvodu při jednání soudu prvního stupně dne 16. 9. 1998 bylo jednání
odročeno nejdříve na 12. 10. 1998 v 9.00 hod. Podle pokynu soudkyně byli právní
zástupci účastníků k tomuto jednání obesláni předvoláním odeslaným dne 7. 10.
1998, ze spisu však nelze zjistit, zda a kdy bylo jim toto předvolání doručeno.
Z obsahu úředního záznamu ze dne 2. 10. 1998 je pouze patrno, že uvedeného dne
do spisu nahlédla právní zástupkyně obou žalovaných. Bez účasti účastníků i
právních zástupců tak bylo jednání uvedeného dne odročeno na den 18. 11. 1998 v
10.10 hod. Předvolání k tomuto jednání převzala právní zástupkyně žalobce dne
30. 10. 1998. Jednání dne 18. 11. 1998 se pak rovněž zúčastnila. Z obsahu
protokolu o jednání z tohoto dne je patrno, že při něm byl probrán i obsah
spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. E 155/63. Stejně tak je z tohoto
protokolu vyplývá, že k provedeným důkazům nebyly připomínky, ani nebyly
učiněny další návrhy na doplnění dokazování. Právní zástupkyně žalobce při
tomto jednání poukázala na svůj závěrečný návrh ze dne 7. 9. 1998 s tím, že
"nárok žalobce je odůvodněn a rozhodnutí ve výběru povinné osoby ponechává na
soudu". Poté vzala na vědomí termín odročeného jednání na den 23. 11. 1998,
jehož se žádný z účastníků a právních zástupců nezúčastnil. Dne 26. 1. 1999
podala odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně, které doplnila
po výzvě soudu prvního stupně ze dne 27. ledna 1999 podáním došlým tomuto
soudu dne 16. 2. 1999. Odvolací soud pak dne 13. 5. 1999 nařídil odvolací
jednání na den 23. 6. 1999, k tomuto jednání právní zástupce účastníků řádně
předvolal, právní zástupkyně žalobce se omluvila pro kolizi nařízeného jednání
s projednáním jiné věci. Uvedeného dne odvolací soud bez projednání věci vrátil
spis soudu prvního stupně k vydání opravného usnesení, po vrácení spisu pak dne
8. 8. 1999 nařídil odvolací jednání na den 17. 11. 1999, při němž byli
přítomny zástupkyně všech účastníků a byl vynesen rozsudek.
Z uvedeného je zřejmé, že v postupu soudu prvního stupně nelze shledat
nesprávnost, která by byla na újmu právům žalobce jako účastníka účastnit se
jednání soudu (§ 115 o.s.ř.), nahlížení do spisu (§ 44 o.s.ř.), činit
odpovídající procesní úkony (§ 41 o.s.ř.), označit důkazy k prokázáních svých
tvrzení (§ 120 o.s.ř.), účastnit se dokazování při jednání a vyjádřit se k
nim (§ 122 o.s.ř., § 123 o.s.ř.). Jde o práva, nikoliv povinnosti účastníka,
takže je na něm, zda a v jakém rozsahu je skutečně realizuje. V této věci soudu
prvního stupně nelze vytýkat porušení těchto práv účastníka za situace, kdy
tento soud naopak důsledně reagoval na nově vzniklou procesní situaci nesoucí
se k možnosti provedení důkazu, který byl žalobcem samotným v řízení nabízen.
Je třeba připomenout, že občanské soudní řízení není řízením formálním v tom
smyslu, že by soud byl vázán svým usnesením o odročení věci za účelem vyhlášení
rozsudku do té míry, aby tak bylo vyloučeno pokračovat v důkazním řízení za
situace, kdy možnost provedení důkazu vyjde, byť i dodatečně, najevo. Uvedený
závěr dílem vyplývá z výslovného ustanovení § 172 odst. 2 o.s.ř., dílem jej lze
dovodit ze znění a smyslu ustanovení § 120 odst. 1, věty druhé o.s.ř., jakož i
z odstavce 3 téhož ustanovení. Pro úplnost se poukazuje na podrobný přehled
úkonů soudu a účastníků, zejména pak na straně žalobce, jak shora uvedeno, z
něhož je patrno, že pouhé odročení jednání soudem prvního stupně ze dne 7. 9.
1998 na den 16. 9. 1998 za účelem vyhlášení rozsudku ve věci samé, k němuž
uvedeného dne nedošlo proto, že vyšla najevo možnost provedení důkazu
rozhodného pro posouzení věci, nemůže být hodnoceno jako odnětí možnosti
žalobce jednat před soudem.
Z obsahu spisu se nenabízí závěr, že by řízení bylo postiženo jinou vadou,
uvedenou v § 237 odst. 1 písm. a) až e) a g) o.s.ř. a ostatně to dovolatel ani
netvrdí. Přípustnost dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu
nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. , jak je
patrno z porovnání obsahu předchozích rozhodnutí soudu prvního stupně a
rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného
ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. podané dovolání odmítl, aniž
mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalovaným pak v souvislosti s podaným
dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová