28 Cdo 1288/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalovaného J. I. A., zast.
advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
září 2000, sp. zn. 18 Co 114/2000 (v právní věci žalobce Nadace Č., zast.
advokátkou, proti žalovanému J. I. A., zast. advokátem, o vyklizení nebytového
prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 5 C 164/98) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2000, pod čj. 18 Co 114/2000–
54 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. června 1999,
pod čj. 5 C 164/98-27, kterým byl žalovaný uznán povinným vyklidit část
nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 748 v k.ú. V., P., obec P., u
Katastrálního úřadu P., tj. nebytové prostory v domě čp. 2499 se stavební
plochou parc. č. 3151/2 a ostatní plochou č. 3152/2 (bývalý Š. ateliér) ve S.
ulici č. 4 v P., sestávající z velkého ateliéru, malého ateliéru, předsíně a
sprchy + WC, do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Výrok o nákladech řízení
byl potvrzen a žalovaný byl rovněž zavázán k úhradě nákladů odvolacího řízení
spočívajících v částce 1.075,- Kč, a to do tří dnů k rukám advokátky žalobce.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, který za použití
ustanovení § 126 občanského zákoníku vyhověl žalobě na vyklizení, když dovodil,
že žalovaný předmětné nebytové prostory užívá bez právního důvodu, neboť
nájemní smlouva, která byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce
uzavřena dne 20. 7. 1992, je neplatná. Tato smlouva postrádá ujednání o výši
nájemného (což je základní náležitost ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zák. č.
116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor), když obsahuje pouze
formulaci, že nájemce ponese náklady na opravy ze svého a pronajímatel se
zavazuje, že po dobu nájmu nebude požadovat placení nájemného. Ujednání o výši
tohoto nájemného však ve smlouvě zcela chybí. Platnost sporné nájemní smlouvy
přitom není ani v tomto ani v řízení 23 C 138/98 (zabývajícím se platností
výpovědi nájmu uvedených nebytových prostor) řešena jako základní otázka, není
tedy důvodu – jak navrhuje žalovaný - přerušovat projednávané řízení s odkazem
na stav řízení 23 C 138/98. Otázka platnosti smlouvy je v obou případech
posuzována pouze jako otázka předběžná a nalézací soud provedl v předmětném
řízení důkaz spornou nájemní smlouvou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (které ještě později
doplnil dodatkem), jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 237 odst. 1
občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) v zásadní významnosti pochybení
odvolacího soudu. Dovolatel ve svém podání vylíčil genezi projednávaného sporu
a dochází k závěru, že odvolací soud porušil zákon, pokud vydal napadené
rozhodnutí, aniž by projednávání věci přerušil ve smyslu ustanovení § 109 odst.
1 lit. b) o.s.ř., a to až do završení řízení 23 C 138/98, které se zabývá
platností výpovědi smlouvy učiněné žalobcem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu
oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l
o.s.ř.). Dříve, než bylo přistoupeno k věcnému projednání, bylo ovšem třeba
zaujmout stanovisko k tomu, zda je toto dovolání vůbec přípustné.
Se zřetelem k tomu, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání obecně přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (arg. a contrario) není.
Pokud dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v zásadním významu pochybení
odvolacího soudu, čili pokud se domáhá již znění ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., nezbývá
než poukázat na to, co již bylo uvedeno, že totiž věc je třeba posoudit podle
procesních předpisů platných v době projednávání sporu u soudů nižších
instancí. Obsahu námitky dovolatale odpovídá pouze dikce ustanovení § 239 odst.
2 o.s.ř., podle kterého je dovolání podané účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Podmínkou užití citovaného ustanovení je ovšem
vznesení návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, a to nejpozději
před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Neuplatnil-li účastník
ve stanovené lhůtě takovýto návrh, a nenastala-li ani situace upravená v
ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. (odvolací soud může přípustnost dovolání pro
zásadní význam rozhodnutí vyslovit i sám, bez návrhu), nezbývá dovolacímu
soudu, než dojít k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání v dané věci nejsou
dány, když nebyl shledán ani žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by
dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn (§ 237
o.s.ř.). V důsledku toho bylo nutné dovolání jako nepřípustné dle ustanovení §
218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a § 243b odst. 4 o.s.ř. odmítnout.
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 151 věty první odst. 1
o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu