28 Cdo 1288/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce
JUDr. Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Laubova 1729/8, jako správce pozůstalosti po A. V., zemřelé 23. 7.
2015, proti žalované I. G., zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se
sídlem v Praze 10, Baškirská 1404/1, o zaplacení částky 546 322 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 108 C 43/2014, o
dovolání obou účastníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna
2016, č. j. 25 Co 128/2016-387, takto:
Dovolání žalobce i žalované se odmítají.
Shora označeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně
(rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. ledna 2016, č. j. 108 C
43/2014-288, jímž bylo žalované uloženo zaplatit původní žalobkyni částku 546
322 Kč s určeným příslušenstvím) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadly dovoláním obě procesní strany.
Obě podaná dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť trpí vadami, jež nebyly ve
lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, mimo jiné, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu) a v němž Nejvyšší soud, krom dalšího, vyložil, že „má-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
‚ustálené rozhodovací praxe‘ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje“.
V usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném),
stejně jako v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v
usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil,
že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím
soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit“.
K tomu srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I.
ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února
2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014,
sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp.
zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn.
IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná
na webových stránkách Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání žalobce odůvodňuje odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. s
tím, že „podle názoru dovolatelky měly by být právní otázky řešené odvolacím
soudem posouzeny jinak“, zatímco žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom,
že (i) „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu“ (aniž v dané souvislosti specifikuje, od které
‚ustálené rozhodovací praxe‘ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje) a že (ii) „dovolacím soudem má být řešená právní otázka posouzena
jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního
názoru“.
Příslušné pasáže dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně nejsou způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání nedostáli dovolatelé ani v jiných částech jimi podaných
dovolání (posuzovaných potud z obsahového hlediska).
K dovolateli současně formulovaným důvodům dovolání sluší se uvést, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (i zde srov. zejm. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Rozhodnutí odvolacího soudu v dané
věci přitom nespočívá ani tak na řešení kvalifikovaných otázek hmotného či
procesního práva jako na zpochybnění správnosti a úplnosti skutkových zjištění,
jež o věci učinil soud prvního stupně (zejména ve vztahu k relevantním
okolnostem o rozsahu a výši bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci bez
právního důvodu), pro jejichž revizi a doplnění je otevřen prostor v dalším
řízení pokračujícím před soudem prvního stupně po kasaci jeho rozhodnutí.
Současně platí, že způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nemohou být
ani vady řízení (namítané v dovolání žalované), kdy ke zmatečnostem a jiným
vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud jen v
případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se
řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20
Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne
soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a §
151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu