28 Cdo 1298/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O.
Ž., zastoupeného Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1,
Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,
IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o nahrazení
projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků, v řízení vedeném u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 577/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j. 28 Co 431/2015-144,
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního
soudu Praha-západ ze dne 2. června 2015, č. j. 5 C 577/2014-70, ve výroku pod
bodem I v části o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem
(nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 838, 839, 840, 842
a 892/1 v katastrálním území V. u P. (k uspokojení nároku žalobce – oprávněné
osoby – na převod náhradních pozemků za pozemky, které mu nelze vydat,
plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu; § 11 odst. 2, § 11a
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů); ve zbylé části, o
bezúplatném převodu dalších pozemků označených ve výroku pod bodem I rozsudku,
jakož i v nákladovém výroku pod bodem II byl rozsudek soudu prvního stupně
zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
odůvodnila odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (jež současně v
dovolání ocitovala), s tím, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
vyřešena jinak“. Přitom shrnula dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů,
vytýkajíc odvolacímu soudu, že připustil uspokojení žalobcova nárok převodem
pozemků mimo veřejnou nabídku, kritizujíc i hodnotící závěr odvolacího soudu o
učiněných skutkových zjištěních, z nichž odvolací soud usuzuje na liknavost
žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku
žalobce.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je
obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.
(či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále
zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014
citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR
36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014,
Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této
věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z
dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února
2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014,
sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp.
zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn.
IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná
na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání
(posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat. O uvedenou náležitost dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě
nedoplnila (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
K argumentaci dovolatelky podřaditelné důvodům dovolání sluší se – před shora
uvedené – odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce
možnosti uspokojení nároku oprávněné osoby i převodem pozemků nezahrnutých do
veřejné nabídky žalované (jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR); srov.
zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný
pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe
Ústavního soudu pak např. nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02,
a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05.
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby,
jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR),
jejichž hodnocením odvolací soud dochází k závěru o liknavosti žalované (jejího
předchůdce), je pak především otázkou skutkových zjištění. Pro otázky skutkové
rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejich
prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve
vydanými rozhodnutím ve skutkově a právně podobných věcech těchže účastníků
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. 28
Cdo 2597/2015) a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (na níž se odkazuje i ve zmiňovaných rozhodnutích), od
které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované (čímž –
poměřováno dovoláním uplatněným důvodem – nejsou dány předpoklady přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnou soudy
nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b odst. 5, věty první;
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu