28 Cdo 1301/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání Obce S., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 4. dubna 2001, sp.zn. 25 Co 359/2000 (v právní věci
žalobce Obce S., zast. advokátem, proti žalovanému P. f. České
republiky, za účasti M. S., jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C 5/97), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Okresní soud v Hradci Králové svým (ve věci třetím) rozsudkem ze dne 1. února
2000 pod č.j. 11 C 5/97-277 zamítl návrh žalobce, jímž se domáhal určení, že je
vlastníkem nemovitostí uvedených v petitu tohoto rozhodnutí. Žalobce byl též
zavázán nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 96.325,- Kč k rukám zástupce
žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobcem a
vedlejším účastníkem nepříslušela náhrada nákladů řízení žádnému z nich.
Konečně byl žalobce uznán povinným nahradit státu na účet okresního soudu
náklady řízení ve výši 295,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně došel k závěru, že na žalobce nepřešlo podle § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví
obcí, ve znění pozdějších předpisů, vlastnické právo ke sporným nemovitostem,
protože tyto nemovitosti sice byly ve vlastnictví ČR, MNV ve S. k nim měl právo
hospodaření, ale ke dni 24.5.1991 žalobce s nemovitostmi nehospodařil s péčí
řádného hospodáře. Okresní soud uznal, že žalobce sice tento svůj majetek
zjistil, sepsal, ocenil a vedl ve své evidenci, ale v údržbě majetku a
provádění jeho oprav selhal. Stejně tak žalobce nemovitosti nechránil před
rozkrádáním, poškozením, zničením, ztrátou nebo zneužíváním. Některé části
nemovitostí navíc užívaly třetí osoby, a to bez řádného smluvního vztahu s
žalobcem. Udržováno nebylo ani oplocení předmětu sporu.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové jako soud
odvolací svým rozsudkem ze dne 4. dubna 2001 pod č.j. 25 Co 359/2000-298
potvrdil. Žalobce byl zároveň uznán povinným nahradit žalovanému na nákladech
odvolacího řízení částku ve výši 19.429,- Kč k rukám jeho advokáta.
Krajský soud připomněl, že v daném sporu rozhodující pojem hospodaření v této
věci vyložil Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 19.11.1996, č.j. IV ÚS 185/96-102
tak, že se muselo jednat o hospodaření v kvalitě, kterou předpokládá ustanovení
§ 6 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu
okresního o tom, že žalobce s nemovitostmi ke dni 24.5.1991 v souladu s
citovaným ustanovením nenakládal. V dané věci je nerozhodné, že snad žalobce (a
předtím jeho právní předchůdce) neměl na potřebné opravy finanční prostředky. V
takovém případě totiž měl postupovat podle § 7 až 10 vyhlášky č. 119/1988 Sb. a
převést nemovitost tomu, kdo by ji mohl náležitým způsobem využít. Protože v
dané věci jde o určení vlastnického práva žalobce, bylo na něm, aby prokázal,
že je vlastníkem. Okolnost, že snad žalovaný je jako vlastník nemovitosti
zapsán neprávem, proto není pro toto řízení relevantní. Ani žalobcem tvrzené
nesprávné označení stavebních pozemků ve výroku okresního soudu není rozhodné,
a to vzhledem k té skutečnosti, že podaná žaloba na určení byla zamítnuta a
nebude proto tvořit podklad do katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle dovolatele
je předchozí řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje ve skutečnosti, že i v odvolacím řízení
vystupoval na straně žalovaného jako vedlejší účastník M. S. Ohledně jeho osoby
nebylo prokázáno, že by v řízení o náhradu za nemovitosti, vedené s P. f. ČR,
přicházel nepochybně v úvahu jako subjekt, jehož nárok bude v případě zamítnutí
projednávané žaloby uspokojen právě nemovitostmi tvořícími předmět sporu. Navíc
byla v důsledcích projevů vedlejšího účastníka opakovaně porušena zásada
rovnosti procesních stran. Krajský soud mimo to nesprávně vyložil pojem „právo
hospodaření“ ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když nepřihlédnul k
vývoji judikatury. Ze stanoviska Ministerstva financí ČR sděleného v dopise ze
dne 9.4.1997, č.j. 221/52 534/1996 adresovaném žalovanému, podle dovolatele
vyplývá, že krajský soud měl zmíněný pojem vyložit jako souhrn práv a
povinností k majetku státu, stanovených obecně platnou právní úpravou.
Příslušnost k „hospodaření“ s nemovitostmi přitom byla založena již právním
titulem, tedy hospodářskou smlouvou z roku 1984.
Při respektování výkladu pojmu „právo hospodaření“ tak jak ho provedl krajský
soud, dovolatel připomíná, že v průběhu řízení byla provedena řada důkazů, z
nichž soud měl a mohl dovodit odpovědný závěr o žalobcově přístupu ke spornému
nemovitému majetku s péčí řádného hospodáře. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že
by neprokázal vlastnictví. Záznam vlastnictví žalovaného do katastru
nemovitostí totiž byl proveden na základě nepravdivých údajů. Krajský soud se
měl zabývat vznesenou námitkou nesprávnosti označení sporných nemovitostí ve
výroku odvoláním napadeného rozhodnutí okresního soudu, a pokud tak neučinil,
zatížil tím řízení vadou, která by měla vést ke kasaci rozsudku odvolacího
soudu.
K dovolání žalobce podal žalovaný vyjádření, ve kterém dovozuje nepřípustnost
podaného mimořádného opravného prostředku. Podle žalovaného nejde v dané věci
použít dovolatelem uváděné ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu, protože soud prvního stupně byl sice při změně svého rozhodnutí
vázán závazným právním názorem, ale ten nebyl obsažen v rozhodnutí soudu
odvolacího (jak citované ustanovení presumuje), ale byl v projednávané věci
vysloven již v Nálezu Ústavního soudu ČR z 29.11.1996 sp.zn. IV ÚS 185/95. Ve
zrušovacím rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.3.1999 č.j. 21
Co 92/98-217 uložil odvolací soud soudu I. stupně provést další dokazování a
toto znovu hodnotit, aby bylo možno posoudit, zda žalobce (a jeho právní
předchůdce) hospodařil ke dni 24.5.1991 s nemovitostmi, které jsou předmětem
sporu, s péčí řádného hospodáře ve smyslu názoru vysloveného v nálezu ÚS ČR. Ze
strany odvolacího soudu tedy nešlo o vyslovení závazného právního názoru, ale
pouze o pokyny, jak má dále soud I. stupně postupovat po procesní stránce, aby
bylo možno ve věci rozhodnout. Pro případ, že dovolací soud shledá dovolání
přípustným, navrhuje žalovaný jeho zamítnutí.
K dovolání podal vyjádření i vedlejší účastník na straně žalovaného. Podle něj
okresní soud naprosto dostatečně zjistil skutkový stav souzené věci. Tento stav
byl potom soudy obou stupňů i naprosto přiléhavě zhodnocen. Sporné nemovitosti
jsou dlouhodobě bez údržby a oprav. Objekt potřebuje majitele a vedlejší
účastník jej využije jak pro trvalé bydlení tak pro zemědělskou činnost. V
pozdějším doplnění svého vyjádření vedlejší účastník připomíná svou účast na
místním šetření předmětu sporu soudem, při kterém byl zjištěn značně neutěšený
stav objektu. Účastník nesouhlasí s prodlužováním sporu, které jej – jako
restituenta – poškozuje a závěrem proto navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je
přípustné (§ 238 odst. l písm. b) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený
dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d) o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené
rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.),
když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly
postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolatel
uváděl, že předchozí řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje ve skutečnosti, že i v
odvolacím řízení vystupoval na straně žalovaného jako vedlejší účastník M. S.
Tuto námitku žalobce lze – podle jejího obsahu – subsumovat pod ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako
účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle ustanovení § 93 odst.
1 o.s.ř. se může jako vedlejší účastník vedle navrhovatele nebo odpůrce
zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku. Podle dovolatele
nebylo prokázáno, že M. S. přichází nepochybně v úvahu jako subjekt, jehož
restituční nárok bude uspokojen právě spornými nemovitostmi. Tomuto názoru
nelze přiznat důvodnost, už s přihlédnutím ke smlouvě o převodu nemovitostí,
jejíž právní účinky vkladu vznikly dnem 13.8.2001, uzavřené mezi žalovaným a
právě vedlejším účastníkem M. S. Předmětem převodu jsou sporné nemovitosti a
důvodem převodu je vypořádání restitučního nároku nabyvatele. Z této smlouvy
tedy zcela jasně vyplývá, že právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku
sporu je dán. Proto nebylo možno dovodit přípustnost podaného dovolání na
základě výše citovaného ustanovení.
Žalobce dále opíral přípustnost podaného dovolání o ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. (správně § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Podle daného
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jde tedy o situaci, kdy nezávislé
rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že byl
povinen vycházet ze závazného právního názoru - obsaženého v rozhodnutí
odvolacího soudu -, který byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci.
Podle žalovaného – jak uvedl ve vyjádření k dovolání – nelze v dané věci
dovodit přípustnost dovolacího přezkumu na základě § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., protože závazný právní názor nebyl obsažen ve zrušujícím rozhodnutí
odvolacího soudu, ale již v předchozím nálezu Ústavního soudu ČR. Toto tvrzení
ale plně neodpovídá obsahu zrušujícího usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 3.3.1999, č.j. 21 Co 92/98-217. Odvolací soud v něm soudu
prvního stupně nejenom ukládal provedení dalšího dokazování, ale zároveň i
citoval právní názor vyslovený ústavním soudem a nadto – a to je v dané
souvislosti rozhodné – uvedené právní stanovisko dále rozvíjel. Na straně 4
zrušujícího usnesení odvolacího soudu (č.l. 220) krajský soud instruuje soud
prvního stupně, jak postupovat při eventuelním zjištění nedostatku finančních
prostředků obce (či dříve MNV) při opravě sporného objektu. Odvolací soud tak
dále rozšířil dopad citovaného nálezu ústavního soudu na rozhodovací činnost
soudu nalézacího, a protože mezi tímto závazným právním názorem odvolacího
soudu a pozdějším rozsudkem soudu prvního stupně je vztah příčinné souvislosti,
musel dovolací soud dovodit přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Po meritorním přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není
důvodné.
Žalobce ve svém dovolání poukazuje na nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem především ohledně stěžejní otázky výkladu pojmu „práva hospodaření“ ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když upozorňuje na další
vývoj interpretace tohoto pojmu. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu z
19.11.1996, č.j. IV. ÚS 185/96-102 pojem „právo hospodaření“ je pojmem, který
byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb. o hospodaření s
národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“.
Proto i pojem „hospodaření“ je třeba odvodit z citovaných předpisů, které
ukládají hospodařit s péčí řádného hospodáře. Podle § 6 citované vyhlášky jsou
organizace hospodařící s národním majetkem povinny zejména: a) národní majetek
zjistit, sepsat, ocenit, pokud není stanoveno jinak, a vést v předepsané
evidenci podle zvláštních předpisů, b) pečovat o údržbu národního majetku a
provádět jeho opravy, c) pečovat o využívání národního majetku k plnění úkolů a
nakládat s ním v souladu s těmito úkoly, d) chránit národní majetek před
rozkrádáním, poškozením, zničením, ztrátou nebo zneužíváním, e)
využívat právní prostředky k ochraně národního majetku, chránit právo
hospodaření s národním majetkem proti neoprávněným zásahům, včas uplatňovat
právo na náhradu škody proti těm, kteří za škodu odpovídají, a uplatňovat právo
na vydání neoprávněného majetkového prospěchu proti tomu, kdo jej na úkor
organizace získal.
Odvolací soud nijak nepochybil, když pojem „právo hospodaření“ posoudil v
intencích uvedeného nálezu ústavního soudu. Na oprávněnosti tohoto pojetí
nemůže nic změnit stanovisko Ministerstva financí ČR sděleného žalovanému
dopisem ze dne 9.4.1997, č.j. 221/52 534/1996, které konstitučně konformní
názor určitým způsobem doplňuje. Pokud na sporných nemovitostech vykonával na
základě hospodářské smlouvy z 7.11.1984 správu MNV ve S., nelze vycházet pouze
z právního titulu (který skutečně právnímu předchůdci žalobce svědčil), ale je
nutno zohlednit i způsob, jakým toto hospodaření reálně probíhalo.
Pokud dovolatel napadá další závěry soudu druhého stupně, nezbývá než
konstatovat, že odvolací soud určitým způsobem zhodnotil výsledky provedeného
dokazování a ke svým závěrům dospěl, aniž by se dopustil zjevné logické chyby.
To platí i pro hodnocení výkonu práva hospodaření žalobce, při kterém se
odvolací soud nedopustil žádné takové chyby, která by zpochybňovala výsledky
řízení.
V řízení o dovolání nelze s úspěchem napadat výsledky provedeného hodnocení
důkazů, a se zřetelem k tomu, že jako důvodné nebyly shledány ani žalobcovy
námitky ohledně označení sporných nemovitostí, nezbylo, než dovolání žalobce
zamítnout, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo z uvedených důvodů shledáno
správným (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na to, že
dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému ani vedlejšímu
účastníkovi na straně žalovaného náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu