28 Cdo 1303/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelů: 1. H. W., 2. J. D., a 3. R. v. d. L., zastoupených advokátkou,
proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 263/2007,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C
269/95 (žalobce
F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným H. W., J. D. a R. v. d. L.,
zastoupeným advokátkou, o nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít darovací
smlouvu), takto:
I. Dovolání dovolatelek se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané v této právní věci 26. 6. 1995, bylo posléze
rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26. 1. 2007, čj. 7 C
269/95-142. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce
o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem darovací smlouvu ohledně tří
osmin domu čp. 686 a pozemku parc. č. 656 (o výměře 349 m2) v katastrálním
území S. M. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 621 pro toto
katastrální zemí, u Katastrálního úřadu P.-m. Žalobci bylo uloženo zaplatit
žalovaným na náklady řízení 23.145,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobci bylo dále uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet
Obvodního soudu pro Prahu 6 na státem placené náklady tohoto řízení částku,
která bude vyčíslena samostatným usnesením soudu prvního stupně.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 5. 9. 2007, sp. zn. 19 Co
263/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 z 26. 1. 2007, čj. 7 C 269/95-142, změněn tak, že žalovaným bylo
uloženo, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu uzavřely jako
dárkyně s žalobcem, jako obdarovaným, smlouvu ohledně ideálních 3/8 domu čp.
686 a pozemku parc. č. 656 v katastrálním území S. M. (obec P.), zapsaných na
listu vlastnictví č. 621 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu
P.-m., a to tak, že H. W. daruje F. V. 6/40 svého spoluvlastnického podílu na
uvedených nemovitostech. J. D. rovněž 6/40 svého spoluvlastnického podílu na
těchto nemovitostech a R. v. d. L. 3/40 svého spoluvlastnického podílu na
těchto nemovitostech. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně
žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 42.972,- Kč a na
náhradu nákladů odvolacího řízení 12.715,44 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu. Žalovaným bylo dále uloženo zaplatit do 3 dnů společně a
nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 státem placené náklady tohoto
řízení, jak budou tyto náklady vyčísleny samostatným usnesením soudu prvního
stupně.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že „po opakování
dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že jsou tu dány důvody pro změnu
odvoláním napadeného rozhodnutí“.
Odvolací soud konstatoval dále v odůvodnění svého rozsudku, že nemovitosti, o
něž jde v tomto řízení, získala právní předchůdkyně žalovaných V. V. na základě
dohody o vydání věcí uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. V. V. a žalobce F. V. potom uzavřeli dne 19. 5. 1994 dohodu,
kterou se V. V. zavázala uzavřít se žalobcem darovací smlouvu, kterou by
převedla ideální 3/8 nemovitostí, o něž jde v tomto řízení na F. V. Tuto
smluvně převzatou povinnost však V. V. odmítla splnit a F. V. podal proti ní
dne 26. 6. 1995 žalobu o uložení povinnosti žalované uzavřít s ním darovací
smlouvu, jak se k tomu dne 19. 5. 1994 zavázala. Po smrti V. V., vstoupily do
tohoto řízení, jako žalované, dcery V. V., které se staly jejími dědičkami.
Žalované H. W., J. D. a R. v. d. L. v řízení namítaly, že původní žalovaná V.
V. byla při podpisu smlouvy z 19. 5. 1994 ve stresové situaci, která u ní
vyvolávala stav úzkosti a zmatečnosti, takže nebyla při podpisu smlouvy
dostatečně orientovaná.
Odvolací soud poukazoval však na to, že podle závěrů posudku znalce z oboru
psychiatrie MUDr. M. M., CSc., z 18. 2. 2006 V. V. trpěla od roku 1995 a
pravděpodobně již od roku 1994 vaskulární demencí s přechodnými stavy
zmatečnosti; v roce 1997 šlo u ní prokazatelně o demenci těžšího stupně, ale
přítomnost demence u ní v době uzavření dohody z 19. 5. 1994 nelze z dostupných
materiálů ani doložit, ani vyvrátit; podle znalce vyšší věk u V. V. – 81 let –
neměl sám osobě zásadní vliv na schopnost provádět právní úkony. Podle názoru
dovolacího soudu „závěr o duševní poruše u V. V. z provedených důkazů
nevyplývá“. V. V. nebyla zbavena či omezena ve způsobilosti k právním úkonům.
Soudu nebyl předložen důkaz o tom, že by V. V. v den 19. 5. 1994 (tj. v době
uzavření smlouvy s F. V.) trpěla přechodnou duševní poruchou, která by ji
činila nezpůsobilou smlouvu s F. V. podepsat. Kromě toho odvolací soud
poukazoval na to, že V. V. krátce po podepsání smlouvy z 19. 5. 1994 učinila
další právní úkon a zvolila si právního zástupce P. L. k naplnění smlouvy z 19.
5. 1994, tedy chtěla svému závazku dostát, z čehož tedy, podle názoru
dovolacího soudu, lze dovodit, že v době uzavření smlouvy byla plně
orientována.
Pokud žalované namítaly nedostatek svobodné vůle V. V. při podpisu smlouvy z
19. 5. 1994, když na ni byl žalobcem F. V. vyvíjen psychický nátlak, přičemž
poukazovaly na dopis zástupce žalobce F. V. z 8. 4. 1994, zaslány V. V., byl
odvolací soud toho názoru, že „obsah předloženého dopisu nepřekračoval běžné
vyjednávání právního zástupce jedné ze smluvních stran sporu, přičemž bylo
argumentováno právními názory na otázku, jakým způsobem by se mohl dále vyvíjet
restituční spor“ v právní věci sp. zn. 10 C 174/92 Obvodního soudu pro Prahu 1,
jehož účastnicí byla V. V. I s přihlížením k uvedenému dopisu z 8. 4. 1994 měla
V. V. možnost svobodné volby, zda bude v restitučním sporu pokračovat s tím, že
je jedinou restituentkou ohledně vymáhaných nemovitostí, či zda přistoupí na F.
V. navrhovanou dohodu o uzavření smlouvy o budoucí darovací smlouvě, dovozoval
odvolací soud.
Odvolací soud také nepokládal podle výsledků dokazování v této právní věci za
doložené, že by V. V. uzavřela smlouvu z 19. 5. 1994 v omylu.
Nešlo tu také, podle názoru odvolacího soudu, ze strany F. V. o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že
žalobce v návaznosti na smlouvu z 19. 5. 1994 splnil svůj závazek k tomu, že v
restitučním sporu vzal zpět odvolání proti rozsudku soudu jeho otce, jak o tom
bylo jednáno s V. V. v souvislosti se smlouvou z 19. 5. 1994.
Za těchto uvedených okolností odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně a svým
výrokem nahradil projev vůle žalovaných uzavřít darovací smlouvu, podle níž
žalobce získá 3/8 sporných nemovitostí (6/40 od H. W., 6/40 od J. D. a 3/40 od
R. v. d. L.).
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §
224 odst. 1 a 3, § 142 odst. 1 i § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a také
na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 577/2006 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 5. 10. 2007 advokátce, která žalované
v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno dne 5. 12.
2007 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 5. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 263/2007
Městského soudu v Praze, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky
poukazovaly co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelky uplatňovaly, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu a že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelky vytýkaly odvolacímu soudu, že sice doplnil řízení opakováním
důkazů, z nichž však vyňal pouze takové části (a vyložil je takovým způsobem),
že zúženým a jednostranným výkladem důkazů a nepřesností hodnocení všech důkazů
vycházel vlastně z takových skutkových zjištění, které nemají podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
občanského soudního řádu).
Dovolatelky uváděly, že nelze zásadně souhlasit s hodnocením znaleckého
vyjádření ke zdravotnímu stavu zemřelé V. V. Odvolací soud zcela pominul tu
část výpovědi znalce, v níž se výslovně vyjádřil tak, že V. V. pravděpodobně
již od roku 1994 trpěla vaskulární demencí s předcházejícími stavy zmatečnosti
a že v dalších letech se vaskulární demence u ní mohla rozvinout rychle, ale že
však i pomalejším zhoršováním demence dochází k úbytku intelektu, jsou narušeny
schopnosti chápat sociální kontexty a mohou se dostavit i stavy zmatečnosti,
kdy dotyčný již není schopen posoudit své chování. Odvolací soud, podle názoru
dovolatelek vůbec nezohlednil svědecké výpovědi osob, které uváděly, že V. V.
již nebyla schopna posoudit složité faktické ani právní souvislosti nakládání s
rozsáhlým rodinným majetkem. Byla tedy u V. V. snížena její schopnost projevit
svou vůli a zejména rozpoznávací schopnost posoudit následky provedeného
právního úkonu. Tato skutečnost byla v době učinění právního úkonu z 19. 5.
1994 známa celému okolí V. V. včetně jejích právních zástupců a nevyjímaje ani
samotného žalobce. Proto žalobce odvezl V. V. tehdy k notáři v nepřítomnosti
kohokoli z rodiny i v nepřítomnosti jejího právního zástupce, a nechal si od ní
podepsat smlouvu, jejíž znění před tím vůbec neznala, a nebyla schopna znění
smlouvy porozumět.
Dovolatelky jsou toho názoru, že nesprávný je právní závěr odvolacího soudu, že
tu u V. V. nebyl dán nedostatek svobody projevu vůle ve smyslu ustanovení
§ 37 občanského zákoníku. Dovolatelky zdůrazňovaly, že tu šlo o „právní úkon
fyzické osoby, která uzavřela smlouvu podle pokynů, které stanovil její budoucí
spolukontrahent, a která nebýt důvodné bázně o své obchodní zájmy by za
normálních okolností úkon neučinila; bezprávná výhrůžka byla pak adresována
přímo tomu, jehož právní úkon byl vynucován – tj. V. V. Uvedené skutečnosti
jsou, podle názoru dovolatelek, naplněním znaků právního úkonu, s nímž
ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku spojuje absolutní neplatnost
právního úkonu, neboť právní úkon nebyl učiněn svobodně“.
Dovolatelky jsou i toho názoru, že nebylo soudy obou stupňů správně posouzeno i
to, že „ačkoliv v daném případě mělo být protihodnotou za darování dílů
nemovitostí ze strany žalobce provést zpětvzetí odvolání ve sporu o vydání
věcí, přičemž toto zpětvzetí odvolání mělo mít majetkový význam v tom, že (jak
ubezpečoval žalobce V. V.) zůstane jí ve vlastnictví celá nemovitost v P. 1, v
M. ul. č. 20, a že bude eliminováno nebezpečí, že mohou přijít o 2/3 podílu na
nemovitostech, nebo o nemovitost celou“.
Dovolání dovolatelek je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelky jako dovolací důvody svého přípustného dovolání uplatňovaly, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
23/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).
Odvolací soud své rozhodnutí o tom, že žalované jako dárkyně jsou povinny do 3
dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobcem, jako obdarovaným, darovací
smlouvu konkrétně v uvedeném znění této darovací smlouvy, odůvodnil zejména
tím, že tu na žalované přešel děděním závazek zemřelé V. V. ze smlouvy uzavřené
se žalobcem F. V. dne 19. 5. 1994 o tom, že se žalobcem uzavře v dohodnuté
lhůtě smlouvu, kterou by žalobce převedl darováním 3/8 domu čp. 686 a pozemku
parc.č .656 v katastrálním území S. M.
Vzhledem k námitkám žalovaných se odvolací soud zabýval tím, zda smlouva z 19.
5. 1994 byla uzavřena platně V. V., právní předchůdkyní žalovaných, a to z
hledisek stanovených v § 37, § 38 a § 49a občanského zákoníku (jak uváděl
odvolací soud na straně 6 a 7 svého rozsudku z 5. 9. 2007, sp. zn. 19 Co
263/2007 Městského soudu v Praze).
Podle ustanovení § 50a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991
Sb.) se účastníci mohou zavázat písemně, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu;
musí se však přitom dohodnout i o jejích podstatných náležitostech. Nedoje-li
do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu,
aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (§ 50a odst. 2
občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 38 odst. 1 občanského zákoníku neplatný je právní úkon,
pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Rovněž je
neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto
právnímu úkonu neschopnou.
Podle ustanovení § 49a občanského zákoníku je neplatný právní úkon, jestliže
jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro
jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl
vyvolala, nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže
omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným
nečiní.
Podle ustanovení § 579 odst. 1 občanského zákoníku smrtí dlužníka povinnost
nezanikla, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo byt provedeno osobně
dlužníkem.
Podle ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku omyl o tom, co je mezi
stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody, jíž si účastníci
upravují práva mezi nimi sporná. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné
strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat (srov. § 40a občanského
zákoníku).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 4. 2005, I ÚS 625/03 (uveřejněném pod č. 84
ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní
názor: „Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá
neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá,
jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie
smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojené společenské a
hospodářské funkce smlouvy. Není ústavně konformní taková praxe, kdy obecný
soud upřednostňuje výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem
neplatnost smlouvy nezakládajícím“.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 1. 2003, III. ÚS 747/2000 (uveřejněném pod
č. 7 ve svazku 220 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo v
souvislosti s otázkou posouzení způsobilosti účastníka občanského soudního
řízení k právním úkonům v důsledku stížení duševní poruchou vyjádřeno, že i v
této otázce je nutno z pohledu ústavněprávního stanovit podmínky jen za nichž
lze mít za to, že aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek
porušení základních práv a svobod, a to jde-li o konkurenci norem jednoduchého
práva, konkurenci interpretačních alternativ nebo jde-li o případy svévolné
aplikace jednoduchého práva.
V nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 1998, II. ÚS 249/97 (uveřejněném pod č. 14
/usnesení/ ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k
pojmu „dobré mravy“ podle občanského zákoníku vyloženo, že pojem dobrých mravů,
jako souboru etických, obecně zachovaných a uznávaných zásad, musí být
posuzován z hlediska konkrétního případu v daném čase, na daném místě a ve
vzájemném ujednání účastníků právního vztahu. „Takové hodnocení přísluší
výhradně obecným soudům“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že dovolacím důvodem
dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu nemohou být ani vady či
omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům
svěřeno k realizaci závažné procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem;
rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části
oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec
není, nebo jestliže soud nepokládá naopak za zjištěnou podstatnou skutečnost
(právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné soudní judikatury, z nichž dovolací soud vychází i
v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací
soud, který ve svém rozhodnutí z 5. 9. 2007, napadeném dovoláním dovolatele,
měl na zřeteli rovněž tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž právní závěry,
vycházel ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v dokazování, tedy zejména z
něčeho, co ve spise vůbec není, anebo že by věc posoudil podle nesprávního
právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil
(zejména v rozporu s uveřejněnou soudní judikaturou). Neshledal tedy dovolací
soud u přípustného dovolání dovolatelek jimi uplatněné dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu
nesprávné tak, že je na místě zrušení tohoto dovoláním napadeného rozhodnutí,
jak tuto možnost má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního
řádu. Přistoupil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2, věta
druhá, a § 243b odst. 6 občanského soudního řádu svým rozsudkem k zamítnutí
dovolání dovolatele ze 4. 12. 2007 (založeného na č.l. 178-185 spisu Obvodního
soudu pro Prahu 6, sp. zn. 7 C 269/95) proti rozsudku odvolacího soudu z 5. 9.
2007, sp. zn. 19 Co 263/2007 Městského soudu v Praze.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalobci v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu