28 Cdo 1305/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce
Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem v Praze 1, Široká
5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.367.159,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 92/2010,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011,
č. j. 17 Co 387/2011-63, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011, č. j. 17 Co 387/2011-63,
jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 6. 2011, č. j. 23 C
92/2010-56, pokud jimi byla odmítnuta žaloba o zaplacení částky 1.172.046,80 Kč
s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení se ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením Městského soudu v Praze shora označeným bylo ve výroku I. – s
výjimkou dále vymezené části – potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 2. 6. 2011, č. j. 23 C 92/2010-56, kterým byla odmítnuta žaloba, jíž se
žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1.367.159,80 Kč s příslušenstvím
(z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci). Ohledně plnění ve
výši 195.113,- Kč bylo odvolací instancí usnesení soudu prvního stupně změněno
tak, že žaloba v tomto rozsahu vzhledem k jejímu částečnému zpětvzetí odmítnuta
nebyla.
Ve svém potvrzujícím rozhodnutí dospěl odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně k závěru, že v rozsahu částky 1.172.046,80 Kč s příslušenstvím
je třeba žalobní návrh pro jeho vady odmítnout. Poněvadž žalobce přes výzvu
soudu prvního stupně neupřesnil alternativní skutkové důvody, na jejichž
základě se stanoveného plnění domáhal (rozdíl mezi skutečně uhrazenou smluvní
odměnou a mimosmluvní odměnou za právní zastoupení v trestním řízení, ztráta
času a vlastní náklady v souvislosti s danou obhajobou, ušlý zisk), a nepřiřkl
jednotlivým nárokům konkrétní požadovanou částku, učinil tak svou žalobu
neurčitým podáním.
Proti potvrzující části výroku I. usnesení odvolacího soudu podal
žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, který spatřoval v potřebě vyřešení otázky, zda může soud
odmítnout žalobu bez věcného projednání jen proto, že se žalobce domáhá náhrady
škody z více skutkových důvodů současně. Žalobce namítal, že škodní nároky
spočívající v ušlém zisku a vlastních nákladech na přípravu obhajoby nemohl
přesně evidovat, neboť určení jejich konkrétní výše vyžaduje znalecké zkoumání.
V žalobě proto omezil svůj celkový požadavek na částku 1.172.046,80 Kč,
představující rozdíl mezi žalobcem skutečně uhrazenou smluvní odměnou jeho
obhájce a ze strany žalované mu přiznanou mimosmluvní odměnou. Dovolatel
zdůraznil, že v žalobě dostatečně vylíčil skutkový stav, jehož právní posouzení
již přísluší soudu. Tvrdil, že odmítnutím podání mu bylo odepřeno právo na
meritorní projednání věci a soudní ochranu. Žádal proto, aby dovolací soud
zrušil usnesení odvolacího soudu – a současně i usnesení soudu prvního stupně –
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvod byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí návrhu (žaloby); ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. o
přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zde platí
obdobně.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro
rozhodnutí konkrétní věci, nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména
proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými
okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem
zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím
rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být
jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011).
V intencích zde naznačených lze shledat podané dovolání přípustným, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ve výsledku správné a z hlediska
naplnění principu práva na spravedlivý proces neobstojí.
Dovolání je též důvodné.
Náležitosti návrhu na zahájení řízení (žaloby) jsou rozvedeny v
ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je
nutno vylíčit rozhodující skutečnosti a že z obsahu žaloby musí být patrno,
čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve shodě s
výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi
ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou nutné k tomu, aby
bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu
uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož
základě uplatňuje svůj nárok, a dále též čeho konkrétně se žalobou domáhá, a to
v takovém rozsahu, který umožňuje jednoznačnou individualizaci (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, č. 4/1998).
Podle ustanovení § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve
účastníka, aby opravil nebo doplnil podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti, a určí lhůtu k odstranění vad. Teprve, není-li přes výzvu soudu
podání řádně opraveno a doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek
pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne, a to za
předpokladu, že účastník byl o těchto následcích neuposlechnutí výzvy poučen.
V projednávané věci byl žalobce usnesením ze dne 26. 1. 2011, č. j. 23
C 92/2010-49 (upozorněn i prostřednictvím sdělení náhledu při jednání dne 21.
10. 2010; č. l. 48 spisu), soudem prvního stupně vyzván, aby ve lhůtě deseti
dnů odstranil vady podání, spočívající zejména v neuvedení konkrétní výše
požadovaného plnění ve vztahu k jednotlivým samostatným nárokům žalobou
uplatněným. Žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně přípisem ze dne 10.
2. 2011.
Z textu žaloby a jejího následného doplnění bylo patrno, že se žalobce
domáhá náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci (nezákonným rozhodnutím
orgánu státu). Rozsah požadovaného plnění byl vymezen částkou 1.172.046,80 Kč s
příslušenstvím, představující rozdíl mezi žalobcem uhrazenou smluvní odměnou
obhájce zastupujícího jej v předmětné trestní věci a mimosmluvní odměnou
určenou podle advokátního tarifu, která mu byla ze strany žalované nahrazena.
Pokud jde o další žalobou uplatněné nároky (ušlý zisk, ztráta času a náklady
spojené s přípravou vlastní obhajoby), tyto žalobce specifikoval pouze co do
skutkového vymezení, nepřiřadil jim však konkrétní relevantní částku, což mělo
v tomto rozsahu za následek neurčitost a neprojednatelnost jeho žaloby. Nižším
instancím je třeba přisvědčit v jejich závěru, že přesné vymezení nároku na
náhradu škody stanovením konkrétní výše plnění je z hlediska splnění podmínky
určitosti a úplnosti žaloby nutné ve vztahu ke každému z žalobou uplatněných
(samostatných) nároků jednotlivě. Nelze se zbavit této povinnosti tím, že
žalující strana uvede pouze jednu souhrnnou částku, kterou žádá přiznat z
několika alternativních a skutkově odlišných právních důvodů.
Odvolací soud však spolu se soudem prvního stupně pochybil, pokud
spojoval s řádným nedoplněním žaloby právní účinky podle § 43 odst. 2 o. s. ř.,
neboť jeho absence nebránila projednatelnosti žaloby v celém rozsahu.
Již z prvotního textu žaloby o náhradu škody ze dne 19. 3. 2010 (došlé
soudu dne 22. 3. 2010) se podává, že žalobci byla v důsledku nezákonného
rozhodnutí státního orgánu činného v trestním řízení způsobena majetková újma
spočívající v úhradě smluvní odměny jeho obhájci za účelem zastupování v
nedůvodně vedené trestní věci. Žalobce v tomto směru přesně vyčíslil plnění, o
které byly tímto způsobem sníženy jeho majetkové poměry. Vlastní právní
posouzení důvodnosti tohoto jeho nároku je již vyhrazeno meritornímu
rozhodnutí. Není tedy možné z procesního hlediska odmítnout žalobu, která je v
rámci určitého (jednoznačně vymezeného) právního titulu projednatelná a splňuje
v tomto rozsahu stanovené náležitosti.
Nechť nižší instance posuzují v dalším řízení uplatněnou žalobu právě z
titulu majetkové škody záležející v žalobcem uhrazené smluvní odměně jeho
obhájci (ponížené o výši mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu). Bude
zvážena možnost přiznání tohoto plnění jak z hlediska právní úpravy obsažené v
zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. ustanovení § 31
citovaného předpisu), tak z pohledu obecné úpravy dané občanským zákoníkem (viz
např. § 442 obč. zák.), jejíž subsidiární užití je výslovně umožněno odkazem v
ustanovení § 26 zákona č. 82/1998 Sb.
Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 43 odst.
2 o. s. ř. právní posouzení odvolacího soudu co do závěru, že byly splněny
podmínky pro celkové odmítnutí žaloby, neobstojí, a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy byl naplněn.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu v příslušném
rozsahu zrušil; protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího
soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v
uvedeném rozsahu i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§
243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu