28 Cdo 1309/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců:
a) R. G. W. B., b) I. M. O. B., c) J. D., všech zastoupených JUDr. Danielou
Jablonskou, advokátkou se sídlem v Berouně, V Zahradách 1867, proti žalovaným:
1) ASAVET a.s., IČ: 40525996 se sídlem v Praze 2, Chodská 1032/27, zastoupené
JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, 2) České
republice – Ministerstvu zemědělství, IČ: 00020478, se sídlem v Praze 1, Těšnov
65/17, 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se sídlem
v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 4) České republice – Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, IČ: 69797111 se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Střední Čechy, Náměstí
Republiky 3, Praha 1, 5) Státnímu statku Jeneč, státní podnik v likvidaci, IČ:
00016918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupenému JUDr. Janem
Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, vedené u Okresního
soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 418/2007, o zaplacení náhrad za nevydané
nemovitosti, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 4. listopadu 2015, č. j. 30 Co 389/2015-598, 30 Cdo 390/2015-598, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
do základu důvodná (výrok I.), že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi žalobci a žalovaným 3) bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok
II.), zamítl žalobu proti žalovaným 1), 2), 4) a 5) (výrok III.), uložil
žalobcům povinnost nahradit žalovanému 1) náklady řízení ve výši 43 656,80 Kč
(výrok IV.), žalovaným 2) a 4) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení
(výroky V. a VI.), a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému 5) náklady
řízení ve výši 43 656,80 Kč (výrok VII.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 30 Co
389/2015-598, 30 Co 390/2015-598, změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích
IV. a VII. tak, že žalovaným 1) a 5) se náhrada nákladů nepřiznává, a ve
výrocích V. a VI. jej změnil tak, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a
4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), potvrdil
rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a III. (výrok II.), rozhodl, že ve
vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 4) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a žalovaným 1) a 5) nepřiznal
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku II. rozsudku krajského soudu podal žalovaný 3) dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Ve svém dovolání shrnuje průběh řízení před soudem
prvního stupně i soudem odvolacím. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a má
za to, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když žalobu žalobců vůči žalovanému
3) nezamítl a naopak ji zamítl vůči ostatním žalovaným.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz článek II bod
7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností a
shledal, že dovolání žalovaného 3) trpí vadami, pro které nelze v dovolacím
řízení pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s
uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti
(§ 237 o. s. ř.), přičemž podat dovolání lze pouze z důvodu nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání, aby je bylo možno
považovat za projednatelné, musí tedy být formulováno tak, aby z něj bylo
jednak přesně patrné, které z hledisek přípustnosti vyjmenovaných v § 237 o. s.
ř. má dovolatel za naplněné, jednak musí, ve vztahu k projednávané věci,
obsahovat právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a v čem má (zcela
konkrétně) spočívat nesprávnost tohoto právního posouzení odvolacím soudem (§
241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních
skutečností, z nichž účastník dovozuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho
obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §
237 o. s. ř. (jeho části) není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013).
Dovolatel však v dovolání vůbec (konkrétním způsobem) nevymezuje, který z
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. byl podle něj naplněn,
ačkoli jde o obligatorní náležitost dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.;
neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl
odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani
neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní
otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádí to, v čem konkrétně
spatřuje splnění předpokladů dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud žalovaný 3) v
dovolání pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu, když jeho
právní posouzení označuje bez jakéhokoliv odůvodnění za nesprávné, a ve vztahu
k přípustnosti toliko cituje část § 237 o. s. ř., zjevně jeho dovolání
požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. Vzhledem k
tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na
www.nsoud.cz; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění
závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), Nejvyšší soud je bez
možnosti věcného projednání odmítl (§ 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, o. s. ř. Žalovaný 3), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na
náhradu nákladů řízení právo a žalobcům a) až c) a žalovaným 1), 2), 4) a 5) v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu