U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) R. P., a b) G. P., zastoupené JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Lidická 23b, proti žalovaným 1) Ing. M. S., zastoupenému JUDr. Lubomírem Rotreklem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kašíkova 14, a 2) L. N., zastoupené JUDr. Zdeňkou Válkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 441/7, o zaplacení částky 634 415 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 95/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2015, č. j. 16 Co 239/2013-527, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného 1) se zastavuje. II. Dovolání žalované 2) se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem ze dne 21. února 2013, č. j. 10 C 95/2006-373, Okresní soud ve Vyškově zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobcům částku 634 415 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III, spolu s doplňujícím usnesením ze dne 19. března 2013, č. j. 10 C 95/2006-381).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. října 2015, č. j. 16 Co 239/2013-527, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, v části o zamítnutí žaloby co do částky 207 212 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), ve zbylém rozsahu jej změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 427 203 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i o nákladech řízení vzniklých státu (výroky III a IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním v zákonem stanovené lhůtě oba žalovaní.
Protože žalovaný 1) vzal své dovolání v celém rozsahu zpět (podáním ze dne 9. 3. 2016, téhož dne doručeným soudu prvního stupně), dovolací soud řízení o tomto dovolání zastavil (srov. § 243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalované 2) Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu); k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání, ve které dovolatelka toliko odkázala na ustanovení § 237 o. s. ř. zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
K vymezení dovolacích důvodů sluší se pak dodat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy řízení o dovolání žalovaného 1) bylo zastaveno, resp. dovolání žalované 2) odmítnuto a kdy náklady žalobkyně b), spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (jehož meritem se dovolací soud nezabýval) nelze pokládat za náklady vynaložené k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2016
Mgr. Petr Kraus předseda senátu