28 Cdo 1316/2001

28 Cdo 1316/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,

v právní věci žalobce T., spol. s r.o., zst. advokátem, proti žalovanému M. H.,

zast. advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4,

pod sp. zn. 19 C 154/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 13. 3. 2001, č.j. 21 Co 438/2001-82, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, č.j. 21 Co

438/2001-82, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.4.2000, č.j.

19 C 154/98-38, se zrušují.

Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Žalobou podanou dne 29.5.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 4 změněnou v

průběhu řízení domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému, aby vyklidil a

žalovanému předal nemovitost, a to třípodlažní budovu specifikovanou v žalobě,

jakož i pozemek – zastavěnou plochu, a to do 15 dní od právní moci rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.

6. 1999, č.j. 19 C 154/98-12, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v

Praze jako soud odvolací usnesení ze dne 4. 1. 2000, č.j. 21 Co 486/99-26,

uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil jej tomuto soudu k

dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, podle něhož

pozemky a stavby na nich se nacházející (dům, provozní objekt a řadové garáže)

byly žalobci pronajaty jako celek. Skutečnost, že v části těchto nemovitostí

(totiž v provozním objektu a garážích) se nacházely nebytové prostory, na věci

nic nezměnilo. Předmětem nájmu nebyly totiž samostatné nebytové prostory, jako

blíže specifikované prostory uvnitř nemovitosti, ale nemovitosti samotné jako

celek. Na takový případ proto nedopadal zákon č. 116/1990 Sb., v platném znění.

Uvedený vztah mezi účastníky bylo proto třeba kvalifikovat podle § 663 a násl.

o.z., neboť předmětem smlouvy byly nemovitosti. Úvaha soudu prvního stupně o

neplatnosti smlouvy pro rozpor s ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., tak podle

odvolací soudu neměla místa.

Dalším rozsudkem ze dne 5. 4. 2000, č.j. 19 C 154/98-38, soud prvního

stupně žalobě vyhověl zcela a uložil žalovanému nemovitosti vyklidit do jednoho

měsíce od právní moci rozsudku. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že

smlouvou z 30. 1. 1996 tehdejší vlastník pronajal žalobci mimo jiné i pozemek

č.p. 333/2 a třípodlažní budovu skladových a kancelářských prostor a

jednopodlažní budovy garáží na témže pozemku, to vše v P.. Ohledně sousedního

pozemku s domem shledal soud prvního stupně smlouvu neplatnou, protože

pronajímatel nebyl jejich vlastníkem. Nájemní vztah byl mezi účastníky založen

na dobu do 31. 1. 20026 za měsíční nájemné v částce 40.000 Kč. Poté žalobce

smlouvou o podnájmu ze dne 4. 6. 1996 nemovitost pronajal žalovanému, který

posléze přestal platit sjednané nájemné, takže žalobce tuto smlouvu v roce 1998

platně vypověděl. Žalovaný poté odmítl pronajaté nemovitosti vyklidit a žalobci

předat. Z podacího lístku dovodil, že pronajímatel M. K. dopisem ze dne 20. 12.

1995 požádal Obvodní úřad P. o souhlas k uzavření nájemní smlouvy ohledně

předmětných nemovitostí.

Soud prvního stupně právně věc posoudil tak, že došlo k uzavření

nájemní smlouvy podle § 663 a násl. o.z. K uzavření takové smlouvy nebylo třeba

předchozího souhlasu příslušného úřadu. Smlouva nemohla být neplatná ani pro

absence výslovného uvedení účelu nájmu, když nepodléhala režimu zákona č.

116/1990 Sb. Neshledal důvodným ani námitku žalovaného, že smlouva je neplatná

podle § 39 o.z. pro rozpor s dobrými mravy.Skutečnost, že M. K. si vzal na

zakoupení nemovitostí úvěr ve výši 25 milionů korun a pronajal je za 40.000 Kč

měsíčně (ač cena podnájmu byla ve vztahu k žalovanému dohodnuta na 220.000 Kč

měsíčně) ještě neznamená, že tím tehdejší pronajímatel sledoval povinnost

vyhnout se závazku splatit úvěr. Bylo totiž na něm, jakým způsobem zaplacení

úvěru zajistí. Dospěl proto k závěru, že žalovaný nemovitosti užívá bez

právního důvodu.

Žalovaný v odvolání namítal nesprávnost právního posouzení a vady

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce nebyl

ve věci aktivně legitimován, neboť nájemní smlouva, kterou uzavřel s M. K.

nebyla platná. Kvalifikace nájemní smlouvy podle § 663 a násl. o.z. provedená

soudem prvního stupně je nepřípadná, v tomto směru odkazoval na judikaturu

Nejvyššího soudu ČR, podle něhož i v takových předmětech nájmu byl souhlas

správního orgánu nutný. Ostatně soud prvního stupně nepřipustil důkaz výslechem

svědka K. k této otázce, ač z výsledků dokazování nevyplynulo, že by tvrzené

podání z 20. 12. 1995 bylo vůbec Obvodnímu úřadu P. doručeno. V této

souvislosti namítal, že už podle živnostensko-právního schválení z 3.8.1953,

byly předmětné nemovitosti vymezeny jako provozovna ke skladování předmětů a

především zásob potravin V. p. z. n.p. a ke garážování jeho vozidel. Pokud

nebyly k dispozici jiné doklady stavebního úřadu o tom, k jakému účelu byly

budovy na pozemku povoleny užívat, bylo třeba vycházet z tohoto živnostensko-

právního schválení, když tímto způsobem byly sklady a garáže užívány až do

současnosti. Navíc po roce 1989 sloužily i k přímému prodeji. Šlo tudíž o

nebytové prostory sloužící k provozování obchodu a služeb.

Žalovaný rovněž trval na neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými

mravy. M. K. měl v době jejího uzavření splácet úvěrové splátky ve výši 560.000

Kč, přitom nemovitosti pronajal za 50.000 Kč. Jednal proto s úmyslem vyhnout se

plnění závazků ze smlouvy o úvěru. Ani tomu odpovídající žalovaným navržené

důkazy soud prvního stupně nepřipustil a neprovedl. Konečně namítal neplatnost

smlouvy proto, že ohledně dalšího pozemku a domu na něm stojícího (z něhož je

jediný průjezd na předmětné nemovitosti) byla smlouva shledána neplatnou,

protože M. K. nebyl vlastníkem uvedených nemovitostí. Tímto důsledkem se měl

soud prvního stupně zabývat z úřední povinnosti.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2001, č.j. 21 Co

438/2001-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé.

Výrokem svého rozsudku připustil dovolání pro otázku, zda nutnost předchozího

souhlasu pronájmu místností určených k provozování obchodu a služeb podle § 3

zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/19999

Sb., se vztahovala pouze na místnosti určené bezprostředně k prodeji či

poskytování služeb nebo k místnostem, jejichž užívání sloužilo k zajištění

možnosti provozovat obchod a služby (velkoobchodní sklady, garáže). Návrh na

připuštění dovolání k dalším otázkám navrženým žalovaným, odvolací soud zamítl.

Vyslovil se v této souvislosti tak, že: 1) otázka potřebnosti předchozího

souhlasu obvodního úřadu k nájemní smlouvě týkající se předmětných nemovitostí

nemá s ohledem na právní posouzení nebytových prostor nacházejících se v

nemovitostech právní význam, 2) z výsledků řízení nevyplynulo, že by předmětná

nájemní smlouva směřovala k cíli vyhnout se splacení úvěru, či uměle snížit

cenu nemovitostí, nemá proto v daném případě pro rozhodnutí význam ani otázka,

zda by v opačném případě šlo o platný právní úkon, 3) otázka oddělitelnosti

části právního úkonu od jeho zbytku za situace, kdy jediný přístup k pronajatým

nemovitostem je přes nemovitosti dotčené neplatností smlouvy, není otázkou

zásadního právního významu, neboť je řešitelná běžným výkladem.

Odvolací soud přitom založil své rozhodnutí na zjištěních převzatých z řízení

před soudem prvního stupně a z doplnění dokazování, podle nichž ohledně účelu

užívání předmětných nemovitostí existuje v archivech stavebního úřadu poslední

dostupné rozhodnutí z 3. 8. 1953, o povolení užívat uvedené stavby jako

skladištní prostory a garáže. Z obsahu rozhodnutí nevyplývá, že by šlo o

povolení provozování obchodu či služeb. Dále zjistil, že přijetí zásilky

tvrzené žalobcem ze dne 20.12.1995 neplyne ani z knihy podání úřadu Městské

části P. Posledně zmíněnou okolnost však nepovažoval odvolací soud pro své

rozhodnutí za významnou.

Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl odvolací soud předně k závěru, že v

předmětných nemovitostech se nacházely nebytové prostory, a to jednak garáže,

jednak velkoobchodního skladiště určeného především ke skladování potravin.

Vzhledem k vývoji názorů na nutnost aplikace zákona č. 116/1990 Sb. (v tomto

směru odkazoval odvolací soud postupně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn.

2 Cdon 1175/96, překonané podle jeho názoru pozdějšími rozhodnutím 20 Cdon

255/99 a 2 Cdon 1502/97) však vyslovil závěr, že i v případech, kdy předmětem

nájmu jsou nemovitosti, v nichž se nachází výlučně nebytové prostory, bylo

zapotřebí předběžného souhlasu obecního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č.

116/1990 Sb. V této věci však předmětem nájmu nebyl určen k provozování

obchodu a služeb. Jazykovým a historickým výkladem dospěl k závěru, že garáže a

sklady nesloužily bezprostředně k provozování obchodu a služeb, neboť z nich

teprve bylo zboží rozváženo do jednotlivých prodejen.

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, podle níž v chování M. K.

mělo být spatřováno jednání v rozporu s dobrými mravy proto, že účelem smlouvy

bylo zmaření úhrady úvěrů M. K. vůči K. b. cestou umělého snížení ceny

nemovitostí. Odvolatel netvrdil, že by předmětné nemovitosti byly jediným

majetkem jmenovaného a příjem z jejich pronájmu jediným jeho zdroje k zaplacení

úvěru. Ostatně úvěr byl zajištěn zástavním právem váznoucím na těchto

nemovitostech.

Konečně nedospěl odvolací soud k závěru ani o neplatnosti nájemní smlouvy z

důvodů uplatněných žalovaným, podle něhož při částečné neplatnosti nájemní

smlouvy ohledně nemovitostí, přes které je přístup na pronajaté zbývající

nemovitosti, činí tato okolnost celou smlouvu neplatnou. Odvolací soud

vyslovil, že jak pozemek, tak stavby na něm stojící, jsou způsobilé být

samostatně předmětem nájemního vztahu. Na tom nic nemění skutečnost, že přistup

na ně je pouze přes cizí pozemek. Je vždy věcí nájemce, aby s touto okolností

počítal a přístup na pozemek si zajistil. Ostatně žalovaný jako odvolatel ani

netvrdil, že by při realizaci výkonu jeho práva docházelo fakticky k nějakým

problémům. Otázka dělitelnosti platného a neplatného předmětu smlouvy se pak

může promítnout i v otázce výše nájemného. To sice bylo podle nájemní smlouvy

sjednáno souhrnnou částkou za všechny nemovitosti jako celek, je však zřejmé,

že z praktického hospodářského hlediska byly podstatné právě nemovitosti

předmětné. Pokud následně došlo ke zjištění, že část nemovitosti nepatřila

tehdejšímu pronajimateli a ohledně nich je smlouva neplatná, mohl nájemce žádat

o snížení ceny nájemného. Protože však výše nájemného není podstatnou

náležitostí smlouvy o nájmu nemovitostí ve smyslu § 681 odst. 1 o.z., nečiní

tato částečná neplatnost smlouvy tuto neplatnou jako celek.

Odvolací soud proto dospěl k shodnému závěru jako soud prvního stupně o tom, že

žalobci svědčí aktivní legitimace k podání žaloby o vyklizení podle § 126 o.z.,

když žalovanému nesvědčí platný právní důvod k jejich užívání. Rozsudek soudu

prvního stupně proto potvrdil, dovolání připustil pro výše naznačenou otázku,

kterou považoval za otázku zásadního právního významu a ve zbytku návrh na

připuštění dovolání z důvodů uplatněných žalovaným zamítl.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož

přípustnost vyvozoval jak z ustanovení § 239 odst. 1,2 o.s.ř. ve znění před

novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tak z ustanovení § 238 odst. 1 písm.

b) o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §

241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tvrdil dále, že rozhodnutí nemá v podstatné části

oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.) a konečně

namítal, že v řízení došlo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.).

Podle dovolatele platnost předmětné podnájemní smlouvy ze dne 4.6.1996 se

odvíjela od platnosti původní nájemní smlouvy, kterou žalobce jako nájemce

uzavřel s tehdejším vlastníkem předmětu nájmu M. K. jako pronajimatelem dne 30.

1. 1996. S tím souvisela i otázka aktivní legitimace žalobce k podání žaloby na

vyklizení. Nesouhlasil v tomto směru s restriktivním výkladem zaujatým

odvolacím soudem a dovozoval, že provozování obchodu zahrnovalo i činnost jako

je garážování a skladování. Stejně tak namítal nesprávnost postupu odvolacího

soudu v otázce zjištění povahy stavebně technického určení předmětných

nemovitostí, jak byla patrna z výsledků provedeného dokazování. Opětovně

namítal za využití už dříve uvedených argumentů, neplatnost nájemní smlouvy pro

rozpor s dobrými mravy, když jednání M. K. objektivně směřovalo k snížení

hodnoty nemovitostí zatížených zástavním právem ve prospěch K. b. k zajištění

bankovního úvěru, který byl tímto peněžním ústavem M. K. poskytnut. Nesprávnost

postupu odvolacího soudu spatřoval konečně ve způsobu zjišťování skutečností

významných pro posouzení věci, kterými odvolací soud mu odňal možnost přezkumu

v další instanci. Konečně nesouhlasil s právním posouzením odvolacího soudu,

pokud je o otázku smlouvy o nájmu, která se původně měla týkat i obytné budovy

čp.‚ 444 a pozemku č. parc. 333/1 jí zastavěného. Tyto pozemky nemohly být

platně předmětem nájemní smlouvy, neboť nebyly ve vlastnictví pronajimatele,

přitom přístup do ostatních zbývajících pronajatých nemovitostí byl možný právě

přes shora zmíněné pozemky.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání

vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,

podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních

předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního

řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen

„o.s.ř.“).

Přípustnost dovolání v této věci plyne z ustanovení § 238 odst. 1, písm. b)

o.s.ř., kdy rozsudkem odvolacího soudu byl sice potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně, který však rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Vzhledem k

tomuto důsledku je nepodstatná okolnost, zda vůbec a v jakém rozsahu odvolací

soud vyslovil navíc přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku.

Dovolacímu přezkumu je tak ve smyslu § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. tak podléhá

posouzení správnosti jak právních závěrů zaujatých odvolacím soudem, tak

posouzení otázek skutkového zjištění, případně (ve smyslu § 242 odst. 3 věty

druhé o.s.ř.) i posouzení otázek, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly dovolatelem uplatněny. Dovolací soud

přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu

plynoucím z citovaných předpisů a z rozsahu podaného dovolání a dospěl k

závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Předmět řízení v této věci byl vymezen tvrzeními žaloby, podle nichž

žalobce uzavřel jako nájemce, se souhlasem vlastníka, se žalovaným dne 4. 6.

1996 smlouvy o podnájmu nemovitostí v Č. ulici čp. 444, v P., a to k jedné

třípodlažní budově (sklad a kanceláře) a jedné jednopodlažní budovy (garáže)

včetně dovru a pozemkové parcely č. 333/2, na které uvedené budovy stojí, to

vše zapsané na LV č. 124 pro kat. území N. u Katastrálního úřadu P. Obrana

žalovaného nesla se k tvrzení, podle něhož je neplatnou už původní smlouva

nájemní uzavřená dne 30. 1. 1996 mezi žalobcem a původním vlastníkem

nemovitostí. Proto žalobce nebyl oprávněn nemovitosti dále pronajímat.

Přitom se z výsledků řízení nabízí závěr, že vlastníkem parcely č. 333/2 o

výměře 1680 m2 byl M. K., ten podle nájemní smlouvy z 30. 1. 1996 uzavřené se

žalobcem, pronajal jemu pozemky č. parc.e 331/1 a 333/2, včetně staveb na

těchto pozemcích (dům č.p. 444, provozní objekt a řadová garáže). Stalo se tak

přesto, že M. K. nebyl nikdy vlastníkem parc. č. 333/1 s domem čp. 444.

Posledně uvedená okolnost se naznačuje z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4

ze dne 27. 11. 1997, který nabyl právní moci dne 14. 2. 1998. V ní byla žaloba

proti M. K. podána dne 23. 1. 1995. Okolnost zahájeného soudního řízení byla

žalobci zřejmě známa, jak plyne z dodatku k nájemní smlouvě ze dne 27. 1. 1997.

Pro posouzení úspěšnosti žaloby na vyklizení je na straně žalobce

dovolávajícího se ochranu podle § 126 o.z. bylo prvořadě zapotřebí prokázat

existenci aktivní legitimace na jeho straně. Splnění tohoto požadavku tvrdil

žalobce s odkazem na nájemní smlouvu uzavřenou s vlastníkem nemovitostí M. K.

dne 30.1.1996 jako tehdejším vlastníkem předmětu nájmu. Následně pak uzavřel

žalobce smlouvu o podnájmu se žalovaným, pro porušení podmínek podnájemní

smlouvy se dovolával uložení povinnosti směřující na vyklizení předmětu nájmu.

Z uvedeného odůvodnění právního důvodu, o nějž se žaloba v této věci opírá, tak

plyne samozřejmý požadavek, aby soud učinil správný prejudicielní závěr o

existence a platnosti právního titulu, z něhož byl žalobce oprávněn k podání

žaloby na vyklizení. Platnost tohoto úkonu však vzhledem k povaze věci

(podnájemní smlouvy) se odvíjí primárně od platnosti samotné smlouvy o nájmu.

(V této souvislosti je zatím bez významu její kvalifikace podle obecného

ustanovení § 663 a násl. o.z., případně podle speciální úpravy plynoucí ze

zákona č. 116/1990 Sb.).

Pak ovšem nelze ponechat stranou posouzení námitek žalovaného o neplatnosti

původní nájemní smlouvy uzavřené mezi M. K. a žalobcem. Z výsledků řízení před

soudy obou stupňů vyplynul na jedné straně závěr, že podle znění nájemní

smlouvy byl předmět nájmu vymezen rovněž k nemovitostem (obytné budovy čp. ‚444

a pozemku č. parc. 333/1 jí zastavěného), jichž M. K. jako pronajimatel nebyl

nikdy nebyl. Stejně tak se z obsahu spisu podává, že přístup k zbývajícím

nemovitostem je možný jen přes pozemek, který ze shora uvedených důvodů nemohl

být předmětem nájemní smlouvy uzavřené mezi M. K. a žalobcem. Ostatně tento

závěr soudy obou stupňů respektovaly s důsledkem částečné neplatnosti uvedené

nájemní smlouvy, pokud jde o nemovitosti pronajaté nevlastníkem. Toto právní

posouzení nepovažuje dovolací soud za přiléhavé.

Věc souvisí s problematikou neplatnosti právního úkonu pro nemožnost plnění,

jak se podává z ustanovení § 37 odst. 2 o.z. To upravuje tzv. počáteční

nemožnost právního úkonu, tedy úkonu, jehož předmět plnění už v době vzniku

tohoto právního úkonu, byl nemožný. Počáteční nemožnost předmětu plnění činí

právní úkon absolutně neplatným. To, zda o počáteční nemožnosti subjekty

právního úkony věděly či nikoliv, je právně bezvýznamné. Počáteční nemožnost

předmětu plnění může být buď právní, anebo fyzická. Pro oblast nájemních vztahů

dovodila soudní praxe, že na základě neplatné nájemní smlouvy nelze platně

uzavřít ani smlouvy podnájemní a založit tak podnájemní právní vztah.

Počáteční fyzická nemožnost předmětu plnění spočívá v tom, že předmět plnění je

– objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný. Je-li fyzická nemožnost

úplná, je právní úkon neplatný v plném rozsahu. Při částečné fyzické nemožnosti

předmětu plnění se neplatnost právního úkonu týká jen postižené části.

Rozhodující je pak posouzení, zda se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část

právního úkonu, přičemž jde o vadu právního úkonu, kterou lze oddělit od jeho

ostatního obsahu, pak bude neplatnou od počátku jen tato část právního úkonu.

Předmětem nájemní smlouvy je závazek pronajímatele přenechat za úplatu nájemci

věc, aby ji dočasně užíval (srov. obecnou definici v § 663 o.z.). Pojmovým

znakem je tedy počáteční právní i faktická možnost užívání pronajaté věci.

Je-li předmětem nájemní smlouvy více nepřímých předmětů nájmu (jednotlivé

pozemky či budovy), přičemž v době uzavírání nájemní smlouvy vycházejí

účastníci ze skutečnosti, že využívání jednoho z předmětu nájmu je právně

(podle smlouvy) i fakticky (ve skutečnosti) myslitelné jen současném využívání

dalších, zbývajících předmětů nájmu (v této věci přístup a příjezd přes

pozemky, které nebyly v dispozici pronajímatele), jedná se svou povahou o

právní nemožnost plnění. Ta má za následek neplatnost celé nájemní smlouvy.

Pojmově je totiž vyloučeno, aby se předmětem nájemní smlouvy stalo užívání

předmětu nájmu, k němuž nájemci nesvědčí právní titul přístupu a příjezdu při

existenci vlastnického či obdobného práva jiného, od účastníků odlišného,

subjektu (vlastníka pozemku či staveb). Ustanovení § 41 o.z. o oddělitelnosti

předmětu právního úkonu se pak neuplatní. O takový případ se podle výsledků

dosavadního řízení jednalo v této věci.

V důsledku toho nutno dovodit, že smlouva o nájmu uzavřená mezi M. K. a

žalobcem je absolutně neplatná podle ustanovení § 37 odst. 2 o.z. v plném

rozsahu. Na jejím základě uzavřená podnájemní smlouva mezi žalobcem a žalovaným

nemohla být proto rovněž platně uzavřena. Na straně žalobce tak není dána

aktivní legitimace k žalobě na vyklizení směřující proti žalovanému. Už z

tohoto důvodu nebyly proto podmínky pro vyhovění žaloby.

Vzhledem k uvedenému závěru nemohl dovolací soud dospět k spolehlivému závěru o

správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Je-li v dovolání uplatněno

více dovolacích důvodů, přičemž dovolací soud dospěje k závěru o

opodstatněnosti alespoň jednoho z nich s důsledky závěru o nesprávném právním

posouzení věci odvolacím soudem, nezabývá se dovolací soud v souladu se zásadou

ekonomie řízení již obsahem dalších v dovolání uplatněných důvodů.

Dovolací soud proto za použití § 243b odst. 1 o.s.ř. přistoupil ke zrušení

dovoláním napadeného rozsudku. Protože důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro

soud prvního stupně (případně pro odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů

řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci

(§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu