28 Cdo 1319/2009

28 Cdo 1319/2009

O P R A V N É U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní

věci žalobkyně MUDr. H. N., zastoupené JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se

sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalované České republice - Ministerstvu

spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, adresa pro doručování:

Ministerstvo spravedlnosti, odbor odškodňování, Vyšehradská 16, Praha 2, o

1.476.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.

zn. 21 C 177/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 62 Co 325/2008 - 72, takto:

Výrok rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2012, č. j. 28

Cdo 1319/2009-83 opravuje se tak, že správně zní:

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 62 Co

325/2008-72, zrušuje se v odstavci I., pokud jím byl potvrzen rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. dubna 2008, č. j. 21 C 177/2007-39 v

odstavci II., a to pokud jde o nepřiznání částky 1.060.000,- Kč s

příslušenstvím, a v odstavci III.

2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. dubna 2008, č. j. 21 C

177/2007-39, se zrušuje v odstavci II., a to pokud jde o nepřiznání částky

1.060.000,- Kč s příslušenstvím, a v odstavci III.

2. Věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen částečně výrok rozsudku

odvolacího soudu a rovněž soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno v původním

znění rozsudku odvolacího soudu.

Přitom z obsahu odůvodnění uvedeného rozsudku je zřejmé, že předmětem dovolání

žalobkyně byl jen výrok rozsudku odvolacího soudu v odstavci I. a II. když

podle výslovného znění dovolání tato nenapadá tu část rozhodnutí odvolacího

soudu, jež potvrzuje výrok soudu prvního stupně, kterým tento soud ukládá

žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 66.000 Kč s příslušenstvím. Z toho

dovolací soud vycházel, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku a podrobil

dovolacímu přezkumu pouze tu část rozsudku odvolacího soudu, potažmo soudu

prvního stupně, který řešil nárok žalobkyně na úhradu částky 1.060.000 Kč z

titulu ušlého zisku vzniklého v tvrzené přímé příčinné souvislosti s vleklostí

sporu a nemožnosti žalobkyně docílit sjednání nájemní smlouvy ohledně

nebytových prostor v nemovitosti, která jí byla vydána v restituční věci.

Neúplné vymezení rozsahu, v němž došlo k částečnému zrušení výroků rozsudků

soudů obou stupně je tak zřejmou nesprávnosti, k jejímuž odstranění přistoupil

dovolací soud postupem podle § 164 o.s.ř., jež je použitelné i pro dovolací

řízení (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 31. května 2012

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem dne 12. 11. 2008, č. j. 62 Co

325/2008-72 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2008,

č. j. 21 C 177/2007-39, který v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit

žalobkyni částku 66.000,- Kč s příslušenstvím. Současně ve výroku II. soud

prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni

částku 1.410.000,- Kč s příslušenstvím.

Učinil tak v řízení, v jehož závěru žalobkyně požadovala přiznání částky

416.000,- Kč (původně 500.000,- Kč) z titulu nároku na nemajetkovou újmu v

důsledku nepřiměřené délky soudního řízení u Okresního soudu Prahu-západ,

vedeného v restituční věci podle zákona č. 87/1991 Sb., původně pod sp. zn. 6 C

238/91 a následně pod sp.zn. 6 C 1110/2000. Soudní řízení bylo zahájeno dne 27.

12. 1991 a trvalo 14 let. Podle žalobkyně to bylo způsobeno nedůsledností soudu

prvního stupně, který nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu a

nebyl schopen vyhotovit písemné znění rozsudku bez chyb v přiměřené době.

Dále se žalobkyně domáhala přiznání náhrady majetkové újmy s tvrzením, že pokud

by restituční řízení skončilo dříve a ona byla zapsána jako vlastnice

nemovitosti, např. po uplynutí 10 let, mohla by při respektování zákona o

regulaci nájemného nebytových prostor, sloužících pro školství po dobu 10 let,

ukončit nájem výpovědí v květnu 2011 a počínaje 1.8.2001 do prosince 2005 mohla

stanovit obvyklé nájemné ve výši 20.000,- Kč.

Žalobkyně podala dne 22. 2. 2005 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva

ve Štrasburku, jímž byla vyzvána, aby věc řešila nejdříve s vnitrostátními

orgány České republiky. Proto se obrátila se svým nárokem dne 23. 2. 2007 na

Ministerstvo spravedlnosti ČR s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy

500.000,- Kč a náhrady majetkové újmy ve výši 1.060.000,- Kč. Žalovaný její

žádost vyřídila dne 7. 8. 2007 tak, že jí přiznala nemajetkovou újmu ve výši

84.000,- Kč, ohledně dalších částek neshledala její nárok důvodným.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se

rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze

zjištění, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu s tím, že nebylo

vydáno rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to s odkazem na ustanovení § 1, 3, 5 a

13 zákona č. 82/1998 Sb. Dovodil, že žalobkyni náleží odškodnění nemajetkové

újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou

újmu žalobkyně ve výši 150.000,- Kč je třeba považovat za zcela přiměřené.

Podle odvolacího soudu je nepochybné, že v dané věci spor trval 14 let a

částečně se na jeho trvání podílely i soudy všech stupňů. Zaujal názor, že na

celou věc je nutno pohlížet tak, že se jednalo o velmi složitý spor, který si

vyžádal rozsáhlé dokazování a i jeho právní posouzení bylo velmi náročné.

Konstatoval, že na trvání sporu měly vliv i okolnosti na straně žalující s tím,

že žaloba ze dne 27. 12. 1991 byla postupně doplňována ohledně skutkových

tvrzení i formulace žalobního petitu v průběhu let 1992 až 1994 celkem 7x,

přičemž změna žaloby se správným označením žalované strany tak byla soudu

doručena až dne 4. 12. 1996. Další okolností, která ovlivnila postup řízení,

bylo úmrtí Ing. N. dne 26. 12. 1996. Vyslovil závěr, že věc je třeba posoudit

komplexně a přihlédnout ke všem okolnostem, které mohly ovlivnit délku soudního

řízení.

Ohledně náhrady majetkové újmy ve výši 1.060.000,- Kč se odvolací soud

ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že není prokázána výše případné škody

ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalované.

Považoval za hypotetický závěr žalobkyně, že pokud by bylo dříve rozhodnuto a

byla by zapsána jako vlastnice nemovitostí, mohla by pronájmem získat

požadovanou částku.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas dovolání, a to do výroku I., II. (s tou výjimkou, že nenapadá tu část rozhodnutí odvolacího soudu, jež

potvrzuje výrok soudu prvního stupně, kterým tento soud ukládá žalované

povinnost zaplatit žalobkyni částku 66.000,- Kč s příslušenstvím). Přípustnost

dovolání zdůvodňovala ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s

ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam, neboť řeší otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího

soudu s tím, že tato otázka se týká uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé

nesprávným úředním postupem u osoby povinné podle ustanovení § 5 a násl. zákona

č. 87/1991 Sb. Podle dovolatelky nemohla tato uplatnit nárok proti osobě

povinné, ježto tato postupovala v souladu se ustanoveními zákona o mimosoudních

rehabilitacích a pokud měla pochybnosti o splnění podmínek věc vydat, nemusela

tak ze zákona učinit a volila cestu soudního sporu. Proto je třeba spatřovat

příčinnou souvislost nikoliv v tomto postupu osoby povinné, nýbrž v postupu

státu, který porušením povinnosti rozhodnout v přiměřené době, způsobil na

straně žalobkyně Dovolatelka spatřovala zásadní právní význam v tom, že soudy

řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem, když kladly okamžik vzniku

povinnosti povinné osoby vydat věc k okamžiku výzvy. Uplatnila dovolací důvod

podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že odvolací soud správně použil

zákon o mimosoudních rehabilitacích ve spojení se zákonem o odpovědnosti státu

za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem,

avšak tento právní předpis nesprávně vyložil, když dospěl k závěru, že povinné

osobě vznikla povinnost vydat věc okamžikem výzvy bez ohledu na pochybnosti

prokázání nároku. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení

věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal

podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán

před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další

související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou

advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř., se

nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci

samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237

odst. 1 písm. b) o. s. ř.

(již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán

rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné

jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v

dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího

soudu uplatněnými dovolacími důvody). V této věci dospívá dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání, neboť v

rozsahu z něj vyplývajícího, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za

rozhodnutí, které by bylo v souladu s hmotným právem, jak bude dále vyloženo. Ze shora uvedené rekapitulace řízení a výsledku odvolacího řízení je zřejmé,

že dovolatelka činí předmětem dovolacího přezkumu otázku správnosti závěrů

odvolacího soudu předně pokud jde o výši nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. vyvolané tím, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu s

tím, že nebylo vydáno rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to s odkazem na

ustanovení § 1, 3, 5 a 13 zákona č. 82/1998 Sb. Nespokojenost dovolatelky se

přitom upíná ke shora uvedenému posouzení věci odvolacím soudem ohledně

nepřiznání částky majetkové újmy v celkové částce 1.060.000,- Kč. Dovolání tak

směřuje proti té části potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, zamítajícího

její nárok na přiznání nájmu, zakládajícího se na tvrzení, že v důsledku trvání

sporu vznikla jí škoda představovaná tím, že nemohla restituované nemovitosti

učinit předmětem nájmu, z něhož by (srovnatelně) docílila výše nájemného. Pro posouzení správnosti posouzení tohoto nároku žalobkyně (dovolatelky) je

třeba brát do úvahy, zda jde o nárok, který lze upínat zásadně k chování státu

jednajícího jeho jednotlivými články soudní soustavy, s výsledkem vleklého

sporu (jak tvrdí dovolatelka) nebo zda jde o nárok uplatnitelný vůči osobě

povinné, z hlediska její povinnosti vydat předmět uplatněného restitučního

nároku, jak k tomu konečně po vleklém soudním řízení došlo (na tomto základu

založil své rozhodnutí odvolací soud). Předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou ve smyslu shora uvedených

zákonných ustanovení jsou shodné jako u obecné náhrady škody ve smyslu § 420

odst. 1, odst.

2 občanského zákoníku, podle něhož každý odpovídá za škodu,

kterou způsobil porušením právní povinnosti. Přitom musí být splněna podmínka

vzniku škody, existence nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného

rozhodnutí a příčinné souvislosti mezi nimi, jež musí být naplněny kumulativně. Z hlediska způsobu a rozsahu náhrady pak platí stejně tak ustanovení § 442

odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se hradí skutečná škoda a to, co

poškozenému ušlo (ušlý zisk). Z hlediska posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v této věci je proto

významné, zda prvek protiprávnosti lze přičíst povinné osobě, a to už od

okamžiku výzvy ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., z toho pohledu, že

by tato osoba byla bez dalšího povinna výzvě vyhovět. Za tohoto předpokladu by

bylo možno posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné z hlediska

určení toho subjektu, vůči němuž může (mohla) oprávněná osoba (žalovaná, resp. její právní předchůdce), uplatnit nárok z titulu ušlého zisku. Takovému závěru

ovšem nelze spolehlivě přisvědčit. K postavení oprávněné a povinné osoby se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku

velkého senátu občanskoprávního kolegia, sp. zn. 31 Cdo 1222/2011, a zaujal

právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době

(podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany

podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani

formou určení práva či právního vztahu (podle ustanovení § 80 písm. c)

občanského soudního řádu), zejména mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení

právního předpisu restituční povahy. Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna

Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05, uveřejněním sdělením č. 477/2005 S. V tomto stanovisku byl zaujat i právní závěr, podle něhož se nelze

účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož

zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil

způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto

stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony (zejména zákon č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., zákon o půdě)

vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi,

znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když

úprava podle restitučních zákonů je úpravou speciálních k předpisům obecným. Ke shora uvedenému znění ustanovení § 5 odst. 1 až 3 zákona č. 87/1991 Sb. nutno připomenout znění odstavce čtvrtého téhož zákonného ustanovení. Podle něj

nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit

své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku. Konečně se sluší připomenout znění

ustanovení § 10 odst. 1 věty druhé téhož zákona, podle něhož oprávněná osoba,

které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky

související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně.

Už z textu posledně zmíněných zákonných ustanovení tak plyne, že v samotné

okolnosti, kdy povinná osoba výzvě oprávněné osoby nevyhoví v zákonem

stanovené lhůtě, nelze spatřovat prvek protiprávnosti. Zákon totiž v takových

případech předvídá možnost poskytnutí soudní ochrany oprávněné osobě (potažmo i

osobě povinné) v řádném soudním řízení. Nazíráno z tohoto pohledu je tak

zřejmé, že teprve pravomocným rozhodnutím soudu v restitučním sporu je

nahrazena absence dohody o vydání věci ve smyslu § 5 zákona. Nelze proto

spolehlivě dovodit ani předpoklad protiprávnosti na straně osoby povinné, ani

naplnění podmínky příčinné souvislosti mezi okolností, že povinná osoba k

vydání věcí cestou dobrovolnosti nepřistoupila a mezi vznikem případné škody v

podobě ušlého zisku na straně osoby oprávněné. V tomto směru se připomínají i

závěry z rozhodovací praxe soudu vztahující se k této problematice. Tak

kupříkladu v rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 24/97 bylo

uvedeno: „Oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat žádné finanční

nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi (§ 10 odst. 1 zákona č. 87/1991

Sb.) vyjma práva na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné osobě

porušením svých povinností podle ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona). Nemůže proto např. oprávněná osoba žádat vůči povinné osobě náhradu v rozsahu

nájemného z toho důvodu, že povinná osoba nedodržela lhůtu k vydání nemovitostí

stanovenou v § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a vydala nemovitost oprávněné

osobě až po pravomocném soudním rozhodnutí.“ Při skutkovém stavu, jak byl

dosud zjištěn soudy obou stupňů, pak nelze upřít důvodnost argumentace

dovolatelky, podle níž vleklost sporu byla příčinou, proč ani po uplynutí 10

let nedošlo k vydání pravomocného rozhodnutí o vydání věci povinnou osobou, je

onou příčinou, přičitatelnou nikoliv povinné osobě, nýbrž státu. Opačnému

závěru odvolacího soudu tak dovolací soud nemohl spolehlivě přisvědčit. To se týká rovněž závěrů odvolacího soudu týkající se hypotetické povahy takto

formulovaných nároků žalobkyně. Obsahově jde totiž o nárok představovaný (a

právem upravený) jako nárok z ušlého zisku ve smyslu již uvedeného ustanovení §

442 odst. 1 občanského zákoníku. Dokazování o výši takového nároku, jakož i o

okolnostech, které mohly obecně jeho výši ovlivnit (v souladu s dosavadními

závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího) však dosud v řízení absentují. Přitom však platí závěry dosavadní soudní praxe, z nichž lze poukázat

kupříkladu na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2098/2010, v němž bylo uvedeno: „Za

ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v

důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot,

jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom

pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být

poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho

majetkový stav zvýšil.

Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo

existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že

škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k

určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006,

sp. zn. 25 Cdo 818/2005.“

Dovolací soud ovšem považuje za vhodné zdůraznit, že odvolací soud jinak (srov. tu část odůvodnění jeho rozhodnutí, která akcentuje okolnosti mající vliv na

celkovou délku řízení objektivně jak ve vztahu k částečnému podílu vzniku

průtahů v řízení a rozhodování soudů všech stupňů, jakož i podíl na průtazích

spočívajících v chování žalobkyně a nutnost posuzování odpovědnosti státu za

průtahy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) postupoval při

hodnocení nároků žalobkyně, z hlediska shora zmíněných kritérií, správně. Rovněž dovolací soud uzavírá, že (při jinak zásadní důvodnosti uplatnění rovněž

nároku žalobkyně spočívajícího v ušlém zisku), je namístě uplatnění diskreční

pravomoci soudu při komplexním posuzování všech okolností konkrétního případu,

nikoliv pouze mechanickým odkazem na prostou délku řízení. Tento aspekt

vystupuje do popředí v projednávané věci tím spíše, když žalobkyně formuluje

svůj nárok na přiznání ušlého zisku odkazem na úvahu, že restituční spor měl

být skončen např. po uplynutí 10 let (viz tvrzení žalobkyně v tomto řízení). Tomu ve světle dosud provedených důkazů a jinak správného posuzování dílčího

aspektu (délky řízení) odvolacím soudem, nelze zatím přisvědčit. Dovolací soud proto přistoupil k zrušení té části potvrzujícího výroku rozsudku

odvolacího soudu, který se upíná k tvrzené a uplatněné částce 1.060.000,- Kč s

tím, že v tomto rozsahu nelze přisvědčit správnosti závěrů odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které došlo ke zrušení rozsudku odvolacího

soudu, vztahují se v plném rozsahu rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a

tomuto vrátil věc k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním

názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243c odst. 1 o.s.ř.)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2012

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu