28 Cdo 1320/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. T., B) H. Š., C) E. L., D) P. T., a E) H. D., proti žalovanému J. T., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 478/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.1.2001, čj. 19 Co 3255/2000-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 19.10.2000, čj. 5 C 478/2000-72, určil výroky označenými I. až V., že žalobci jsou výlučnými vlastníky blíže specifikovaných nemovitostí, a to
- J. T. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č.8,
- P. T. a H. Š. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 175, každý jednou polovinou,
- P. T. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 9,
- E. L. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 7, a
- H. D. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 3,
vše v katastrálním území S. u B., obec B.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.1.2001, čj. 19 Co 3255/2000-102, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou parcely č. 139 o výměře uvedené ve výroku označeném III, kde návrh na určení, že jejím vlastníkem je P. T., zamítl. Podle závěrů odvolacího soudu je pro posouzení vlastnického práva v dané věci rozhodné, že právní předchůdkyně žalobců nabyla vlastnictví ke konkrétním nemovitostem, které tvořily majetkovou podstatu původního přídělu č. 37, na základě rozhodnutí Okresního úřadu- okresního pozemkového úřadu v Č. K. ze dne 7.12.1992 čj. PÚ 5734/92, jímž byla schválena dohoda povinné a oprávněné osoby o vydání majetku podle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V tomto řízení správní orgán pravomocně vyřešil otázku nabytí vlastnictví právními předchůdci žalobců i otázku naplnění podmínek pro obnovení vlastnických práv v rámci restitučního řízení. Odvolací soud uzavřel, že uvedeným správním rozhodnutím je při svých úvahách o existenci vlastnického práva na straně žalobců vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobci pak nabyli vlastnictví k jednotlivým nemovitostem na základě darovacích smluv s R. T. Změnu výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil odvolací soud tím, že R. T. podle rozhodnutí pozemkového úřadu nenabyla vlastnictví k předmětnému pozemku vlastnictví a nemohla tedy pozemky v uvedeném výroku uvedené převést darovací smlouvou do vlastnictví P. T.
Odvolací soud při posouzení vlastnického práva žalovaného ke sporným nemovitostem vycházel i z rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Č. K. ze dne 21.6.1995 čj. PÚ 6344/92, jímž nebyl uznán restituční nárok žalovaného a jeho matky, která pak nemohla převést předmětné nemovitosti darovací smlouvou do vlastnictví žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 9.2.2001, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, jak je však z obsahu dovolání zřejmé, má na mysli znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., účinné od 1.1.2001. Žádá totiž, aby dovolací soud posoudil ve smyslu citovaného ustanovení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tento význam žalovaný spatřuje v tom, že není možné, aby byl občan zbaven vlastnického práva rozhodnutím správního orgánu, v daném případě rozhodnutím Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Č. K. Vytýká soudům obou stupňů, že se cítily rozhodnutím správního orgánu vázány, aniž se zabývaly jeho správností a platností, a nezabýval se ani otázkou, zda správní orgán nepřekročil své pravomoci a okruh své působnosti, ačkoli měly k případné nulitě správního aktu přihlížet z úřední povinnosti. Žalovaný setrvává na stanovisku, že vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl nikdy stát, nýbrž žalovaný a jeho rodiče, jejichž vlastnické právo ke sporným nemovitostem nikdy nezaniklo, a proto nemohl pozemkový úřad rozhodovat o schválení dohody o vydání sporných nemovitostí. Současně navrhl, aby ve smyslu § 243 OSŘ dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť má obavu, aby žalobci nedisponovali s předmětnými nemovitostmi, a aby v případě kladného vyřízení dovolání byla respektována vlastnická práva dovolatele.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále též jen „OSŘ\").
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nelze věcně projednat. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ ve znění platném do 31.12.2000, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 240 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze podle výslovného ustanovení § 240 odst. 2 věta první OSŘ prominout.
V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000), které se proto aplikují i v dovolacím řízení, včetně ustanovení o lhůtě k podání dovolání. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9.2.2001, a lhůta k podání dovolání tedy skončila dne 9.3.2001. Dovolání proti tomuto rozsudku, datované dnem 21.3.2001 bylo doručeno soudu dne 23.3.2001, tedy zjevně opožděně. Nezbylo proto, než je odmítnout jako opožděné podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení pak dovolací soud nerozhodoval o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Podle výsledku dovolacího řízení by měli nárok na náhradu nákladů v něm vzniklých žalobci, těm však prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Povinnost k náhradě těchto nákladů proto nebyla uložena žádnému z účastníků (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 per analogiam OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8.listopadu 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu