28 Cdo 1324/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka Pardubice z 31. 3. 2005, sp. zn. 22 Co 385/2004,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C
84/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované v. o. s. Z. v
S. zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 22. 4. 2002, jíž se domáhal určení, že je
vlastníkem stavební parcely č. 1334/2 (o výměře 458 m2), zapsané v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ch. na listu vlastnictví č. 2372 pro
katastrální území a obec H. M., rozhodl Okresní soud v Chrudimi rozsudkem z 18.
6. 2004, čj. 10 C 85/2002-160. Žaloba žalobce byla zamítnuta a žalobci bylo
uloženo nahradit žalované veřejné obchodní společnosti náklady řízení částkou
11.186 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit i na účet
Okresního soudu v Chrudimi státem placené náklady řízení 525 Kč.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že v tomto sporu, v
němž žalobce tvrdil, že nedošlo k řádné konfiskaci jeho majetku podle dekretu
č. 12/1945 Sb., takže je přesvědčen, že je stále vlastníkem pozemku parc. č.
1334/2 v katastrálním území H. M., je na jeho straně dán naléhavý právní
zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu), neboť není zapsán jako
vlastník uvedeného pozemku v katastru nemovitostí a žalovaná veřejná obchodní
společnost jeho vlastnické právo popírá, zatím co on dokládá odevzdacími
listinami z 18. 3. 1942, že pozemek nabyl děděním.
Soud prvního stupně uváděl, že předmětem sporu je pozemek zemědělského
charakteru, který byl součástí panství H. M., tvořil nedílnou součást pozemků
tohoto panství a teprve následně byl z nich vydělen. Pozemku se týkaly dvě
vyhlášky (ze srpna a září 1945), v nichž tehdejší Okresní národní výbor v Ch.
označil podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. (ze dne 21. 6. 1945) osobu s
iniciálami O. F. K. jako osobu německé národnosti, jejíž majetek podléhá
konfiskaci pro účely pozemkové reformy. Tyto vyhlášky byly vyvěšeny na úřední
desce a po jejich sňatí z tohoto veřejného vyvěšení byla konfiskace považována
za právoplatnou a v zemských deskách vyznačena byla dispozice s pozemkem tak,
že na základě získání nemovitosti státem bylo tu právo hospodaření s
nemovitostí dále převáděno na různé subjekty. Smlouvou ze 17. 11. 1995,
uzavřenou s Pozemkovým fondem ČR, získala pozemek parc. č. 1334/2 v
katastrálním území H. M. žalovaná veřejná obchodní společnost. Soud prvního
stupně uváděl, že „žalobce v roce 1948 uplatnil u československého státu právo
na náhradu škody za majetek zničený v době války a následně v roce 1968 požádal
o vydání jeho majetku v Č.; od roku 1948 prostřednictvím argentinské vlády
(žalobce totiž od roku 1940 žil se svou matkou a sestrami v A.) pak žádal o
zjištění stavu a vydání svého majetku v Č.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že ohledně majetku tvořícího panství H.
M. byl v procesu konfiskace vydán individuální správní akt, a to vyhláška
bývalého Okresního národního výboru v Ch. ze dne 11. 8. 1945, čj. 11 399. Soud
prvního stupně nesdílel názor žalobce, že by tu šlo o nulitní správní akt,
který by svým označením „O. F. K.“ se vztahoval na jinou osobu než žalobce. Byl
tedy soud toho názoru, že uvedený správní akt měl sice v uvedeném smyslu vady,
ale nebyl nulitní a v souladu s tehdy platným správním řádem nabyl právní moci.
Podle názoru soudu prvního stupně však pro uvedenou vadu v označení osoby, jíž
byl majetek konfiskován, „nebylo konfiskační řízení perfektní a stát tedy
nemohl nabýt vlastnictví nemovitosti na základě řádné konfiskace; stát však byl
přesvědčen, že konfiskace proběhla řádně a byl tedy v dobré víře při výkonu
svého vlastnického práva a proto s ohledem na další právní režim v následujícím
období ke dni 1. 1. 1961 vlastnické právo k nemovitosti vydržel“. Při
posuzování běhu vydržecí doby soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 566
zákona č. 141/1950 Sb. (dřívějšího občanského zákoníku) a měl za to, že tu stát
stejně jako každý jiný subjekt, mohl získat vlastnické právo vydržením. Ze
strany žalobce nemohlo mít na vydržení vlastnického práva státem vliv to, že
žalobce byl osobou nezletilou (narodil se 7. 10. 1936), neboť za něho mohla
jednat jeho matka, v jejíž péči byl po smrti otce, a měl také své ustanovené
poručníky. Žalobce, jak uváděl, uplatnil v roce 1948 nárok na náhradu škody,
která mu údajně vznikla na jeho majetku a „další zájem uplatnil až v roce 1968,
kdy však již stát své vlastnické právo k majetku žalobce ke dni 1. 1. 1961
vydržel“. Stát jako vlastník pak vykonával své vlastnické právo k majetku
prostřednictvím subjektů, kterým svěřoval majetek do užívání; stát tu byl
subjektem vlastnického práva a posléze s uvedeným pozemkem hospodařil Pozemkový
fond ČR; od tohoto fondu získala také žalovaná společnost pozemek, o nějž v
tomto soudním řízení jde, a to smlouvou ze 17. 11. 1995.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o nákladech
řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského
soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z 18. 6.
2004, čj. 10 C 84/2002-160, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích rozsudkem z 31. 3. 2005, sp. zn. 22 Co 385/2004. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích
(označených I a II) o zamítnutí žaloby žalobce a o náhradě nákladů řízení mezi
žalobcem a žalovanou veřejnou obchodní společností; ve výroku (označeném III),
týkajícím se náhrady nákladů řízení ve vztahu k státu, byl rozsudek soudu
prvního stupně zrušen. Odvolacím soudem bylo také rozhodnuto, že žalobce je
povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení částkou 13.498 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že měl shodně se soudem
prvního stupně za to, že žalobce má naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/
občanského soudního řádu) na určení vlastnického práva k pozemku, který nabyl v
roce 1942 do svého vlastnictví na základě odevzdání dědictví.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně použil na
projednávaný případ dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskování a urychleném
rozdělení zemědělského majetku, subjektům vymezených v § 1 odst. 1 tohoto
dekretu přechodem majetku na stát ze zákona účinností tohoto dekretu (tj. dnem
23. 6. 1945); muselo tu přistoupit také rozhodnutí, vydané ve správním řízení,
které bylo však rozhodnutím toliko deklaratorním, ovšem bez jeho vydání nešlo s
majetkem koniskaci podléhajícím nakládat jako s majetkem státu.
Odvolací soud vycházel z názoru, že mimo rámec správního soudnictví není soud v
občanském soudním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu,
vydaného ve správním řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb.; v občanském soudním
řízení bylo možné posoudit pouze to, zda nešlo o akt nicotný, tedy zda správní
orgán jej vydal v mezích své pravomoci a zda byl tento správní akt pravomocný.
V daném případě byla vydána podle dekretu č. 12/1945 Sb. vyhláška Okresního
národního výboru v Ch. z 11. 8. 1945, č. 11399, jež byla soudu předložena, a
touto vyhláškou byla za osobu německé národnosti označena osoba O. F. K. a za
konfiskovaný majetek zemědělský majetek této osoby v obci H. M.; na této
vyhlášce bylo uvedeno, že byla vyvěšena 17. 8. 1945 a sňata byla 28. 8. 1945 a
že je právoplatná. Protože šlo u osoby O. F. K. o osobu neznámého pobytu, došlo
k uvedenému doručení vyhlášky podle ustanovení § 33 vládního nařízení č. 8/1928
Sb. Ve vložce č. 563 pozemkové knihy pro katastrální území H. M. bylo pak
vyznačeno, že panství H. M. bylo konfiskováno podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Podle názoru odvolacího soudu žalobce F. O. K. takto tedy své vlastnictví k
pozemku, o nějž v tomto soudním řízení jde, pozbyl k datu 23. 6. 1948. Proto
správně soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, žalobě žalobce
nevyhověl a jeho zamítavé rozhodnutí ve věci odvolací soud potvrdil podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, pokud tento soud dospěl k
závěru, že sporný pozemek stát v daném případě vydržel, nýbrž šlo tu o pozbytí
vlastnictví v důsledku konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že žalobcem nově v odvolacím řízení
předložené důkazy neodpovídaly podmínkám uvedeným v ustanovení § 205 odst. 1
občanského soudního řádu a proto k nim odvolací soud nepřihlížel.
Při rozhodování o nákladech řízení neshledal odvolací soud správným výrok
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla uložena úhrada nákladů řízení
spojených s přibráním tlumočníka k tlumočení výpovědi v tomto řízení; proto
odvolací soud rozhodl tak, že tento výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušil
(§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 10. 5. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště
dne 10. 7. 2005 k doručení Okresnímu soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je
jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu, neboť toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
které má ve věci zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že
řízení před odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu)
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především vytýkal, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou
zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení, respektive s otázkou
důsledků opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilce v řízení a
nedostatkem řádného doručení správního rozhodnutí nezletilému účastníku řízení.
Žalobce se totiž narodil 7. 10. 1936 a v době konfiskační vyhlášky Okresního
národního výboru v Ch. z 11. 8. 1945 mu bylo pouhých 9 roků; nebyl tedy schopen
plně pochopit význam konfiskačního řízení, v němž bylo rozhodováno o jeho
právech a povinnostech, nebyl schopen se v tomto řízení hájit a mělo být v
tomto řízení zajištěno zastupování nezletilce zákonným zástupcem či soudem
ustanoveným opatrovníkem, jemuž měly být písemnosti doručovány; navíc úkony
zástupce nezletilce, mající dopad na nezletilcova majetková práva, podléhaly
schvalování opatrovnickým (poručenským) soudem. Dovolatel měl tehdy vedle matky
i spoluporučníka, a to svého strýce Ing. F. K. K. z H.; ten však byl násilně
odvezen z území čs. státu a od 14. 7. 1945 byl ohlášen k trvalému pobytu v
bavorské obci E. Uvedený postup správního orgánu v řízení (bez řádného
zastupování nezletilce a bez řádného doručení rozhodnutí správního orgánu)
neodpovídal ustanovení § 16 tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb., ani
ustanovení § 21 tehdy platného obecného občanského zákoníku z roku 1811.
Uvedený nesprávný postup správního orgánu v řízení před nim probíhajícím
odporoval i tehdy platné Deklaraci práv dítěte, schválené Společností národů v
roce 1924.
Dovolatel vyslovoval svůj názor, že není správný závěr odvolacího soudu, že v
daném případě má konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Ch. z 11. 8.
1945, č. 11399, takovým deklaratorním rozhodnutím dovršujícím konfiskaci
majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. O této vyhlášce odvolací soud uváděl, že
je jí „především“ dokládána konfiskace žalobcova majetku; o další dokládající
skutečnosti či okolnosti však už odvolací soud se nezmiňoval, a to ani o další
vyhlášce ONV Ch. ze 17. 9. 1945, č. 14812. Podle názoru dovolatele žádná z
těchto vyhlášek není individuálním správním aktem konfiskačním, který by
deklaroval konfiskaci majetku, jenž by byl doručitelný (adresovaný osobě, jíž
se konfiskace týká, nebo jejímu zástupci) a také správním aktem skutečně
doručeným, který by se stal aktem pravomocným. Uvedené vyhlášky nesplňují tedy
náležitosti správního aktu, stanovené tehdy platnými předpisy v době jejich
vydání. Už označení uváděných rozhodnutí nebylo správné, protože podle tehdy
platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. nemělo být takové rozhodnutí označeno
jako vyhláška nýbrž jako výměr. Dále tyto vyhlášky pokládal dovolatel za
absolutně neadresné; žalobce totiž nebyl osobou nesoucí jméno O. F. a příjmení
K., bydlící v H. M., jak to bylo ve vyhláškách uvedeno; „jméno O. F. neexistuje
v žádné matrice a je jménem právními předpisy nedovoleným“; dovolatel tehdy
rozhodně nebydlil v H. M., protože v roce 1940 odjel do A. se svou matkou;
nešlo u něho také o osobu neznámého pobytu (např. k vývozu jednotlivých
předmětů z Č. do A. bylo matce dovolatele tehdy uděleno doručené povolení
Ministerstva financí Protektorátu Čechy a Morava z 13. 2. 1940). Označení
adresáta v konfiskačních vyhláškách je tedy natolik neurčité, že způsobuje
nicotnost těchto vyhlášek. Dovolatel ještě dodával, že jeho otec se jmenoval O.
F. K., ale ten zemřel již 19. 12. 1938. Dovolatel byl tedy toho názoru, že pro
tyto uvedené vady konfiskačních vyhlášek „ztratily charakter veřejné listiny a
nevztahuje se na ně prezumpce správnosti veřejné listiny“. Ustanovení § 135
odst. 2 občanského soudního řádu tu nemělo být vůbec odvolacím soudem
uplatňováno. Konfiskační vyhlášky tu byly tedy přezkoumatelné soudem s plnou
jurisdikcí. Dovolatel je přesvědčen, že v daném případě došlo k porušení článku
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Dovolatel dále uváděl, že jeho dovolání je přípustné a důvodné i proto, že
řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel je přesvědčen, že od poloviny roku
2003, kdy uspěl v několika kauzách u českých soudů, došlo tu v dalších soudních
řízeních, týkajících se jeho osoby, k podstatnému ovlivňování rozhodovací
činnosti soudů, a to ze strany představitelů moci výkonné i zákonodárné. O této
skutečnosti doložil dovolatel jako přílohu ke svému dovolání „Analýzu mediální
prezentace kauzy K.“, která počtem 30 dokumentů dokládá dovolatelem uváděné
tvrzení o ovlivňování rozhodovací činnosti soudů. Dovolateli se jeví jako
jednoznačné, že s jeho právními věcmi již nemůže na území České republiky
uspět, neboť zde již není pro něj v České republice nezávislý soudce. Podle
názoru dovolatele i přijetí zákona č. 120/2004 Sb. (tzv. lex K.), umožňujícího
vstup státu do soudního řízení prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, byl prostředkem k znesnadnění sporů dovolatele a k
ovlivnění řešení těchto sporů soudy. Za těchto okolností se dovolatel spolu se
svým dovoláním domáhá, aby Nejvyšší soud ČR předložil podle článku 234 Smlouvy
o založení Evropského společenství Soudnímu dvoru v L. tuto předběžnou otázku:
„Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie
je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy,
resp. soudci určitého členského státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v
konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany orgánů státu, svoji
nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v
konkrétní věci na soudy jiného členského státu“. Do vyřešení této předběžné
otázky by mělo být dovolací řízení přerušeno.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo možné posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která
je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 84/2002
Okresního soudu v Chrudimi), ani z obsahu dovolání dovolatelel a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí,
proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, jež by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolatel se svou určovací žalobou, podanou v této právní věci, domáhal, aby
bylo určeno, že tu existuje jeho vlastnictví k pozemku parc. č. 1334/2,
zapsanému v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 2372 pro katastrální
území a obec H. M., které, jak má za to, platně nabyl a k němuž jeho vlastnické
právo nezaniklo a nepřešlo platně na jiný subjekt.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 31. 3. 2005 (sp. zn. 22 Co 385/2004 Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích), napadeném dovoláním
dovolatele, dospěl k výslednému závěru, že zemědělský majetek žalobce v obci H.
M., včetně sporného pozemku parc. č. 1334/2, přešel na stát podle dekretu č.
12/1945 Sb., když odvolací soud vzal za prokázané, že bylo vydáno příslušným
správním orgánem deklaratorní rozhodnutí, kterým byl označen důvod konfiskace,
osoba i majetek podléhající konfiskaci. Podle závěru odvolacího soudu žalobce
tedy své vlastnictví k datu 23. 6. 1945 k uvedenému pozemku parc. č. 1334/2 v
H. M. konfiskací pozbyl. Odvolací soud v této souvislosti argumetoval tím, že
„mimo rámec správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn
zkoumat věcnou správnost správního aktu, vydaného v rámci řízení o konfiskaci
podle dekretu č. 12/1945 Sb. Soud v tomto řízení mohl posoudit pouze to, zda
byl vydán individuální správní akt podle dekretu č. 12/1945 Sb., zda směřoval
proti žalobci, zda nešlo o akt nicotný, tedy zda správní akt byl vydán v mezích
pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný“.
Dovolací soud v této souvislosti rovněž vycházel z odpovídajících právních
závěrů, uveřejněných v judikatuře soudů (zejména ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní závěr, že „mimo správní soudnictví jsou obecné soudy
oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty
nicotné (nulitní). Oproti tomu i u kategorie aktů věcně vadných a aktů
nezákonných platí prezumpce jejich správnosti“.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo vyloženo, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn
zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní
akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci
příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Nicotným
správním aktem je správní akt, vydaný tzv. absolutně nepříslušným správním
orgánem.
Dovolací soud i v tomto daném případě měl na zřeteli i to, že v rozhodování
dovolacího soudu došlo k tomu, že Nejvyšší soud v rozsudku tzv. velkého senátu
(srov. § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, dospěl k
právnímu závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát i bez
právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení
§ 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva
podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o
vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.
V dovolacím řízení v daném případě nemohl dovolací soud nemít na zřeteli také
to, že i Ústavní soud ČR ve svém stanovisku z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05,
se zabýval otázkou žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění
práva podle restitučních předpisů. V tomto stanovisku uveřejněném pod č.
477/2005 Sb. byl zaujat tento právní názor: „Žalobou o určení vlastnického
práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně
domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku
došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní předpis restituční nestanovil způsob zmírnění
nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění uvedeného stanoviska bylo ještě
uvedeno: „Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla
zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících
správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není zákonem připuštěno“.
Ve smyslu těchto právních závěrů, z nichž dovolací soud vychází i v této
konkrétní právní věci, nebylo proto možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu
odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele,
řešil základní právní otázku této právní věci (tj. nevyhovění žalobě o určení
vlastnictví k věci, ohledně níž nebyl uplatněn nárok na její vydání podle
restitučního předpisu) v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i
k právním závěrům, zaujatým ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, uveřejněným
pod č. 477/2005 Sb.).
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, nezbytné k tomu, aby dovolací soud mohl dospět k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, a to pro řešení právní otázky v případném rozporu s hmotným
právem, anebo pro řešení právní otázky, která byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázky, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolání dovolatele je tedy, podle názoru dovolacího soudu nepřípustné ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu;
nezbylo proto dovolacímu soudu než toto dovolání odmítnout podle týchž
ustanovení občanského soudního řádu.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k
předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v L., a to ve znění otázky
dovolatelem formulované (jehož základem bylo přenesení rozhodovací pravomoci
českého soudu v konkrétní věci na soud jiného členského státu Evropské unie),
neodpovídá, podle názoru dovolacího soudu, tento podnět žádné dvoustranné ani
mnohostranné smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. § 2 zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani některému
ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí
ani názor dovolatelel, že by jím navrhovaný postup odpovídal článku 234 Smlouvy
o založení Evropského společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na
zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a
základních svobod - zásadách, které jsou společné členským státům unie“. Článek
234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury
řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských zemí obrací
na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva Evropských společenství.
Ze žádného dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských společenství
neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného
státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení
pravomoci k projednání právní věci soudu jiného členského státu, a to na
základě práva Evropských společenství, ani na základě jiné takové možnosti dané
výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána
(srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním).
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný
výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro
výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce v žádném
případě není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu
na soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu členského státu
na soudy jiných členských států. Předložení předběžné právní otázky soudem
členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem
členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva
Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání.
Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství.
Soudní dvůr podle své ustálené judikatury odmítne předběžné otázky, které jsou
mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C - 291/96 Trestní
stíhání proti M. G. a S. B. /1997/ ECR I - 5331, bod 12, věc 299/95 K. v. R.
/1997/ ECR I - 2629, bod 19, či věc C - 144/95 M. /1996/ ECR I - 2969, bod 13).
Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné
otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli
prostředkem prodlužování řízení před soudem členského státu vznášením
hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků. Podání
předběžné otázky v podobném případě by znamenalo zneužití řízení o předběžné
otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc 244/80 F.
v. N. /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc M. S. v. G. P. a F. B. /1981/ ECR 1563,
bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká v otázce vznesené dovolatelem ani
oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se
žádostí o předběžné otázce (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 3415, bod 10).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované veřejné obchodní
společnosti v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu