28 Cdo 1325/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
České republiky – Ministerstva financí, za niž jedná Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10.11.2005,
sp.zn. 20 Co 354/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp.zn. 24 C 118/94 (žalobce O. D., zastoupeného advokátkou, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, za niž jednal Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, o finanční náhradu 1,604.951,40 Kč),
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 28.10.1993, aby žalované České
republice-Ministerstvu financí bylo uloženo poskytnout mu finanční náhradu za
nemovitosti v katastrálním území N. M. n. M, které původně patřily otci žalobce
Ing. O. D., ale byly znárodněny výměry Ministerstva průmyslu z 21.10.1948, čj.
174456/48-IV/1, a z 11.11.1948, čj. 291297/48-IV/1. V žalobě bylo uvedeno, že
žalobce uplatnil svůj nárok na finanční vypořádání podle ustanovení § 47 zákona
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ale uplatněný
nárok v privatizačním rozhodnutí vypořádán nebyl. Žalobce požádal písemně o
poskytnutí finanční náhrady, ale bezvýsledně.
Žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí navrhla zamítnutí žaloby s tím,
že žalobní nárok žalobce na finanční vypořádání ze znárodnění firmy D. a spol.,
které bylo provedeno podle dekretu č. 100/1945 Sb. vyhláškou č. 568/1946
Úředního listu I, není opodstatněný, neboť se týká majetku, který přešel na
stát před 25.2.1948, tedy před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb.
Uvedený znárodněný majetek, k němuž měl právo hospodaření státní podnik R. ve
V. B., byl zprivatizován podle zákona č. 92/1991 Sb.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21.5.1997, čj. 24 C 118/94-43, byla
zamítnuta žaloba žalobce O. D. „s návrhem na vypořádání nároku žalobce ve výši
100.000 Kč, a to z finančního projektu, vztahujícímu se k majetku odňatému
způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jehož držitelem je R.,
s.p., V. B.“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením
Městského soudu v Praze z 8.1.1998, sp.zn. 20 Co 514/97, a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého
usnesení uváděl, že zatím nebyly shledány podmínky ani pro potvrzení, ani pro
zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, protože v řízení
nebylo dosud provedeno náležité důkazní řízení o uplatněném restitučním nároku
podle zákona č. 87/1991 Sb., kterému by ještě mělo předcházet „upřesnění žaloby
žalobce, jíž se domáhá finančního plnění“.
V dalším průběhu řízení došlo k vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z
2.4.1999, čj. 24 C 118/94-69, jímž bylo řízení v této právní věci zastaveno;
bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Toto usnesení soudu prvního stupně bylo však zrušeno usnesením
Městského soudu v Praze z 23.9.1999, sp.zn. 20 Co 328/99, a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením z 24.3.2005, čj. 24 C 118/94-171,
připustil změnu žaloby žalobce tak, že se v dalším řízení domáhá vůči České
republice-Ministerstvu financí ČR zaplacení finanční náhrady 1,604.951,40 Kč s
3% úrokem od 26.10.1993 do 14.7.1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15.7.1994
do zaplacení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29.6.2005, čj. 24 C 118/94-177, bylo
potom rozhodnuto, že žalovaná Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových je povinna zaplatit žalobci O. D. finanční náhradu
1,604.951,40 Kč s 3 % úrokem od 6.6.1994 do 14.7.1994 a s 16 % úrokem z
prodlení od 15.7.1994 do zaplacení v cenných papírech, které nemají povahu
dluhopisu do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh
žalobce, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 3 % úrok z přiznané částky
od 26.10.1993 do 5.6.1994. Žalované bylo uloženo nahradit žalobci náklady
řízení částkou 19.950 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo dále
uloženo zaplatit náklady řízení 38.642 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1
do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že náhradu nákladů
ustanoveného zástupce-advokáta žalobci v částce 28.050 Kč nese stát.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v daném případě
došlo k majetkové křivdě, týkající se majetku právního předchůdce žalobce Ing.
O. D. (původního majitele podniku D. a spol. se sídlem ve Ch.) znárodněním, jež
bylo vyhlášeno vyhláškou č. 568/1946 Úředního listu I, až v důsledku správního
aktu, kterým bylo znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb. realizováno; tímto
správním aktem Ministerstva průmyslu z 21.10.1948, čj. 174456/48-IV/1, byl
totiž stanoven rozsah znárodňované majetkové podstaty podniku D. a spol. ve Ch.
Uvedený výměr nebyl podepsán ministrem s jeho ústavní odpovědnosti, ale jemu
podřízeným úředníkem, takže tu došlo ke znárodnění v rozporu s tehdy platnými
předpisy.
Podle názoru soudu prvního stupně bylo třeba při posouzení nároku žalobce
(který je synem původního vlastníka znárodněného podniku Ing. O. D.) aplikovat
ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť tu za znárodněný majetek
nebyla poskytnuta náhrada, takže žalobci svědčí nárok uplatnitelný podle zákona
č. 92/1991 Sb. (srov. § 47 tohoto zákona).
Soud prvního stupně proto žalobnímu návrhu žalobce vyhověl s poukazem na
ustanovení § 13 odst. 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.; úrok z prodlení byl žalobci
přiznán podle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku v kontextu s vládním
nařízením č. 142/1994 Sb., a to ode dne, kdy byla žalovanému státu doručena
žaloba žalobce (nikoli však před tímto dnem).
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvoláních žalobce i žalovaného státu proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně z 29.6.2005 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10.11.2005, sp.zn.
20 Co 354/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn jen ohledně přiznaného úroku, a to tak, že žalované bylo uloženo
zaplatit 3 % úrok z částky 1,104.951,40 Kč od 26.10.1993 do 14.7.1994 a 16 %
úrok od 15.7.1994 do zaplacení; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně
odvolacím soudem potvrzen. Žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů žalobci 22.610 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Bylo také rozhodnuto, že náklady znalečného v částce 10.472 Kč ponese stát.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že opodstatněným shledal
odvolací soud jen odvolání žalobce.
Pokud šlo o otázku, zda nárok žalobce lze vypořádat podle zákona č. 87/1991 Sb.
z hlediska rozhodného období (25.2.1948 až 1.1.1990) ve smyslu ustanovení § 1
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., uváděl odvolací soud, že tuto otázku posuzuje
stejně jako ve svém předchozím usnesení z 8.1.1998, sp.zn. 20 Co 514/97. Za
rozhodující je tu třeba považovat to, že k poskytnutí náhrady za znárodněný
majetek nemohlo v daném případě dojít dříve, než byl určen rozsah znárodnění, k
čemuž došlo teprve výměrem Ministerstva průmyslu z 21.10.1948, tedy v rozhodném
období podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud sdílel i názor soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou
osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. ohledně
znárodněného nemovitého majetku jeho otce, za který nebyla poskytnuta náhrada
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a tento nárok měl být
vypořádán v rámci privatizace podle ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. Nárok
žalobce byl však při privatizaci pominut, přestože byl včas a řádně uplatněn.
Byl proto odvolací soud toho názoru, že tu žalobce má nárok na finanční náhradu
podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb.; soudem prvního stupně přiznaná
finanční náhrada vychází ze znaleckého posudku s tím, že nárok bude vypořádán v
cenných papírech (§ 13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.). Uvedený způsob
vypořádání se ovšem vztahuje pouze na samotnou finanční náhradu, nikoli na úrok
z prodlení ve smyslu ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku; opodstatněn
je tu požadavek žalobce na úrok z prodlení od podání žaloby.
Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud jen zčásti změnil rozsudek soudu
prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu, avšak v
ostatním tento rozsudek potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního
řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142
odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, který za Českou republiku v řízení jednal, dne 22.11.2005 a
dovolání ze strany České republiky – Ministerstva financí ČR stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání sepsaném úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo
navrhováno, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v dovolání
poukazováno na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Jako
dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru vyjádřeného v uvedeném dovolání se v rozhodnutí odvolacího soudu,
dovoláním napadeném, rozšiřuje nezákonným způsobem rozsah restitučního
předpisu, na základě něhož byl nárok žalobce vznesen; jestliže k zásahu do
vlastnických práv oprávněné osoby došlo před 25.2.1948 nelze tuto skutečnost
ignorovat a je tedy nutno zkoumat, zda došlo ke znárodnění přímo znárodňovacím
předpisem či až výměry ministerstev, které se začaly vydávat pro jednotlivé
znárodňované majetkové podstaty až po 25.2.1948.
Rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z argumentace, že k neoprávněnému
zásahu do majetkových práv žalobce došlo až tím, že mu nebyla vyplacena
náhrada, resp. nemohla být vyplacena, neboť ke konkrétnímu stanovení rozsahu
znárodněného majetku došlo až v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) a v tomto
období také nebyl vydán příslušný náhradový předpis, konstruuje tedy takto
restituční titul, který není v zákoně obsažen. Titul nevyplacení náhrady za
znárodněný majetek (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) používá zákon o
mimosoudních rehabilitacích pouze pro specifikaci restitučního titulu
vztahujícího se ke konkrétní majetkové podstatě dotčené znárodněním, provedeným
ovšem v rozhodném období.
Přípustnost uvedeného dovolání bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy Obvodní soud pro Prahu
1 svým rozsudkem z 21.5.1997, čj. 24 C 118/94-43, žalobu žalobce zamítl, tento
jeho rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 8.1.1998, sp.zn.
20 Co 514/97, a poté Obvodní soud pro Prahu 1 vynesl rozsudek z 29.6.2005, čj.
24 C 118/94-177, žalobě převážně vyhovující, který byl potvrzen rozsudkem
Městského soudu v Praze z 10.11.2005, sp.zn. 20 Co 354/2005.
Dovolávající se Česká republika-Ministerstvo financí uplatňovala jako dovolací
důvod, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze z 10.11.2005, sp.zn. 20 Co 354/2005,
proti němuž směřovalo dovolání České republiky-Ministerstva financí vyplývalo,
že odvolací soud posoudil tuto projednávanou věc zejména podle ustanovení § 2
odst. 3 a § 13 zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se projednávané právní
věci nepochybně týkala; v řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si
odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. v případě, že k
odnětí vlastnického práva podle předpisů z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném
období (25.2.1948-1.1.1990; srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), aniž byla
poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona
(srov. § 3 zákona č. 87/1991 Sb.) nárok, který lze uplatnit podle zvláštního
zákona (ve Sbírce zákonů je tu v poznámce odkaz na zákon č. 92/1991 Sb., o
převodu majetku státu na jiné osoby).
Ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví
zákonné předpoklady pro poskytnutí finanční náhrady za nemovitost, kterou nelze
oprávněné osobě vydat (v odstavci 1), postup při podání písemné žádosti o
finanční náhradu (v odstavci 2) i to, v čem finanční náhrada spočívá (v
odstavci 4 a 5).
K ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. bylo v nálezu Ústavního soudu ČR
z 22.10.1997, II. ÚS 192/96 (uveřejněném pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu) vyloženo: „V případě § 2 odst. 3, věta druhá, zákona
č. 87/1991 Sb. jde o titul spadající pod postup porušující obecně uznávaná
lidská práva a svobody (§ 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.), avšak
nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je
vázán prvkem protiprávnosti, který zakládá porušení obecně uznávaných lidských
práv a svobod, tak jak to má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.“.
V nálezu Ústavního soudu z 28.4.1994, III. ÚS 114/93 (uveřejněném pod č. 23 ve
svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor,
že rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění, ať již jde o znárodnění samotné
či jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla svěřena
výlučně do rukou ministra. Osobu ministra a jeho ústavní a politickou
odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za
ministru podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti.
V nálezu Ústavního soudu ze 4.4.1996, IV. ÚS 259/95 (uveřejněném pod lč. 27 ve
svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl ještě zaujat právní
názor: Pokud výměr, jímž byl vymezen rozsah znárodnění nebyl vydán ministrem,
ale někým jiným uvedeným ve výměru, byl znárodňovací proces dovršen v rozporu s
tehdy platnými předpisy.
Jestliže tedy odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 10.11.2005
(sp.zn. 20 Co 354/2005 Městského soudu v Praze) dospěl k výslednému právnímu
závěru, že v tomto případě „k poskytnutí náhrady za znárodněný majetek nemohlo
dojít dříve, než byl určen rozsah znárodnění, k čemuž došlo teprve výměrem z
21.10.1948, vydaným v rozhodném období“ (25.2.1948-1.1.1990), nelze mít za to,
že si odvolací soud vyložil otázku dovršení znárodňovacího procesu a doby
tohoto dovršení uvedeného procesu nesprávně, jestliže při posouzení této otázky
výkladu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nevycházel z rozdílného,
odlišného právního závěru, nýbrž vycházel v podstatě z právních závěrů,
obsažených v citovaných nálezech Ústavního soudu ČR. Nemohl proto dovolací soud
dospět přesvědčivě k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním
žalované České republiky-Ministerstva financí, spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, jak to má na zřeteli dovoláním uplatňovaný dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Neshledal tedy dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu z 10.11.2005 (sp.zn.
20 Co 354/2005 Městského soudu v Praze) po jeho přezkoumání (v rozsahu podle
ustanovení § 242odst. 1 občanského soudního řádu) nesprávným, aby bylo možné ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu je zrušit. Přikročil
proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí
dovolání dovolávající se České republiky-Ministerstva financí jako nedůvodného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v řízení o dovolání
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu