28 Cdo 1328/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobce D. d. P., zastoupeného advokátem, proti žalované D.
Š., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4, pod sp. zn. 32 C 109/2000, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2001, č.j. 55 Co 404/2001-70,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2001, č.j. 55 Co
404/2001-70 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2001, č.j. 32
C 109/2000-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Žalobou, podanou dne 8. 6. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 4, domáhal se
žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit družstevní byt blíže popsaný v
žalobě, a to do 15 dní od právní moci rozsudku Tvrdil, že žalovaná se stala
členkou družstva, když zdědila členská práva a povinnosti po své matce MUDr. D.
Š. Neplnila však své povinnosti a proto družstvo dne 11. 11. 1999 rozhodlo o
jejím vyloučení z družstva. Toto rozhodnutí žalovaná řádně převzala, avšak
nepodala návrh podle § 231 odst. 4 obchodního zákoníku. Ani poté své povinnosti
neplnila. Nemá proto právní důvod k bydlení v uvedeném bytě.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 13. 6. 2001, č.j. 32 C 109/2000-51, žalobě vyhověl v plném
rozsahu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný byt byl původně
přidělen matce žalované MUDr. D. Š., a to rozhodnutím ze dne 23. 1. 1987.
Jmenovaná zemřela dne 29. 5. 1995. Podle kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem
a H. m. P. – Městskou částí P. ohledně koupi domu č. p. 1946 v k.ú. Ch. včetně
pozemku dne 18. 2. 1997, přičemž katastrálnímu úřadu pro zápis vkladu
vlastnického práva byla tato smlouva doručena dne 28. 3. 1997. Žalobce jako
právnická osoba vznikl zápisem do obchodního rejstříku k datu 7. 1994. Jako
předmět podnikání má zapsán „pronájem bytů a nebytových prostor včetně
poskytování základních služeb s tímto pronájmem spojených“. Podle usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci ze dne 28. 4. 1999, č.j. 34 D 262/95-88,
byla pak žalovaná určena jedinou dědičkou po zemřelé MUDr. Š. Předmětem
dědictví bylo mimo jiné bytové zařízení předmětného bytu a členský podíl v
družstvu žalobce. Do pasív soud zahrnul dluh vůči družstvu žalobce ve výši
44.904 Kč. Usnesení soudu v této dědické věci nabylo právní moci dne 3. 6.
1999. Soud prvního stupně dále zjistil z obsahu stanov žalobce, že za trvání
družstva vzniká členství mimo jiné i osobě, na kterou přešel členský podíl
dědictvím (část III., odst. 4). Člen družstva má pak právo užívat byt a
společné prostory (část VI., odst. 1), byty v domě družstva jsou byty
družstevní, pokud v nich bydlí členové družstva (část I., odst. 3 – právní
statut), členství v družstvu je zpravidla spojeno s nájemním vztahem k určitému
bytu (část VIII., odst. 1), člen družstva může být členskou schůzí vyloučen,
jestliže opakovaně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti (část V., odst.
4).
Z dopisu žalobce zaslaného žalované dne 21. 10. 1999 soud prvního stupně dále
zjistil, že tato byla vyzvána k platbám pravidelných úhrad za užívání
předmětného bytu a ke splácení ceny domu a zaplacení dluhu po zemřelé
MUDr. Š. Z obsahu tohoto dopisu vyplývá, že v něm konstatuje žalobce výslovně,
že mu dne 29. 7. 1999 bylo doručeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ve
věci dědictví po matce žalované (MUDr. D. Š.), č.j. 36 D 1679/95-94 a 37 D
1679/95-95. Tímto rozhodnutím žalované připadl členský podíl v družstvu žalobce
a podle části III odst. 4 stanov jí vzniklo členství v družstvu. Žalované bylo
rovněž sděleno, že podle rozhodnutí soudu zdědila i pasiva dědictví, a to dluh
vůči družstvu ke dni 25. 9. 1998 ve výši 44. 940 Kč. Při jednání s předsedou a
jednatelem představenstva družstva dne 26. 8. 1999 převzala žalovaná kopie
stanov družstva a Domovního řádu i další písemné informační materiály slíbila
platit pravidelné úhrady za užívání bytu ve výši 2.468 Kč a splátky ceny domu
ve výši 385 Kč měsíčně, a to od srpna 1999 včetně. Zároveň byla informována,
že dluh vůči družstvu od 25. 9. 1998 vzrostl a že družstvo požaduje jeho celou
úhradu. Celkový dluh vůči družstvu po odpočtu přeplatků skutečných nákladů za
služby za 2. pololetí 1997 a za rok 1998 tak činil k 5. 9. 199 částku 75. 331
Kč. Žalobce v dopise konstatuje, že žalovaná nezapočala se splátkami a rovněž
byt nezačala užívat, aniž jej uvedl do stavu, aby hygienicky neohrožoval další
bydlí v domě. Tím neplní žalovaná povinnost člena družstva podle části VII
stanov.
Z rozhodnutí družstva ze dne 11. 11. 1999, doručeného žalovaného
dne 28. 12. 1999 do vlastních rukou, že žalovaná byla z družstva
vyloučena. Z obsahu tohoto rozhodnutí vyplývá obsah poučení, podle něhož soud
může na návrh člena podaný ve lhůtě jednoho měsíce od konání členské schůze
vyslovit neplatnost usnesení členské schůze, pokud usnesení je v rozporu s
právními předpisy nebo stanovami družstva, ve smyslu ustanovení § 242
obchodního zákoníku. Z výpovědi žalované vzal za prokázané, že návrh na
vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze o vyloučení z družstva nepodala.
Soud prvního stupně jako předběžnou otázku posuzoval, zda k datu úmrtí MUDr. Š.
došlo k přechodu nájemního práva na jinou osobu. Takovou okolnost nezjistil.
Předmětný byt je ve vlastnictví družstva, ale není bytem družstevním, neboť k
datu uzavření kupní smlouvy v něm člen družstva nebydlel.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná se sice v souladu se stanovami
stala členkou družstva, když po matce zdědila členský podíl. Družstvo s ní
zřejmě mínilo uzavřít smlouvu odpovídající nájemní smlouvě a její právo
předmětný byt užívat nezpochybňovala. Žalovaná však byla z družstva pravomocně
vyloučena a k uzavření nájemní smlouvy nedošlo. Proto posoudil věc podle § 126
odst. 1 o.z., předběžnou otázku přechodu práva nájmu k bytu podle § 706 odst. 1
a existenci tvrzeného nájmu k bytu podle § 685 odst. 2 a § 686 odst. 2 o.z.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že
žalované nikdy nesvědčilo právo nájmu k předmětnému bytu. To na ni nepřešlo
smrtí nájemnice bytu MUDr. D. Š. nejen proto, že se svou matkou nevedla
společnou domácnost, ale i proto,že v době úmrtí své matky měla vlastní byt.
Okolnost, že zdědila členský podíl u žalobce a vzniklo jí tak právo
na uzavření smlouvy o nájmu bytu považoval za nerozhodnou. Ještě předtím, než s
ní byla uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu, byla totiž z družstva
vyloučena. Pokud žalovaná namítala, že rozhodnutí členské schůze o jejím
vyloučení vůbec nemělo být vydáno, je její námitka v tomto řízení zcela
irelevantní, když ji neuplatnila u soudu postupem podle § 231 odst. 5
obchodního zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 12.
2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 6. 2. 2002 dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 ost. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní
význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v posouzení otázky,
která není zatím v judikatuře soudů jednotně řešena.
Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávně zjištěného
skutkového stavu a bylo vydáno v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že na matku žalované
MUDr. D. Š. nemohl přejít nájem družstevního bytu z původního nájmu obecního
bytu proto, že zemřela dříve, než došlo k podpisu kupní smlouvy na dům, v němž
je předmětný byt umístěn, respektive než byl učiněn vklad vlastnického práva k
domu, v němž je předmětný byt umístěn.
Krom toho soudy obou stupňů připustily možnost, že členský podíl po zemřelé
MUDr. Š. mohl být pravoplatně žalovanou zděděn včetně práva na uzavření nájemní
smlouvy, jak vyplývá z rozhodnutí o vypořádání dědictví po zůstavitelce MUDr.
D. Š. Pak se ovšem měl soud zabývat otázkou oprávněnost vyloučení žalované z
družstva, jakož i otázkou přechodu nájemního práva na žalovanou podle §
685 odst. 2 a § 686 odst. 2 o.z. Odvolací soud pochybil, pokud nepřihlédl k
námitce žalované o nezákonnosti jejího vyloučení z družstva. Je-li rozhodnutí
družstva absolutně neplatné, což v této věci vyplývá z neexistence stanovení
lhůty k podání návrhu vyloučeného člena k soudu na vyslovení neplatnosti
usnesení členské schůze o jeho vyloučení podle § 231 odst. 4 obchodního
zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000, pak měl k této skutečnosti odvolací
soud přihlédnout. Absence tohoto ustanovení ve stanovách družstva totiž není
napravitelná uvedením lhůty v rozhodnutí o vyloučení žalované ze dne 11. 11.
1999. Žalovaná byla v poučení o možnosti podání návrhu k soudu odkázána na
ustanovení § 242 obchodního zákoníku ve znění platném do 31.
12.2000, který řeší odlišnou situaci, než je podání opravného prostředku soudu
proti vyloučení člen družstva. Tuto předběžnou otázku měl odvolací soud vyřešit
tím spíše, že sám vycházel ze zjištění, že rozhodnutí v dědické věci po zemřelé
MUDr. Š. nabylo právní moci dne 3. 6. 1999. Tím vzniklo právo na uzavření
smlouvy o nájmu bytu. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k podanému dovolání namítal nepřípustnost dovolání,
pokud toto opakuje výhrady ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Ve vztahu
k námitkám nesprávného právního posouzení zdůrazňoval žalobce, že rozhodující z
hlediska žaloby na vyklizení není okolnost, zda žalovaná byla či nebyla členkou
družstva, ale to, zda jí svědčil nějaký právní titul k užívání předmětného
bytu. O takovou situaci se nejedná. Dovolání je proto bezdůvodné. Navrhl proto
jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.
Vzhledem k datu vydání rozsudku soudem prvního stupně aplikoval odvolací soud
přiléhavě ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001,
tedy po přijetí novely zákonem č. 30/2000 Sb. Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací proto důsledně rovněž posuzoval dovolání žalobkyně v souladu
s ustanovením občanského soudního řádu ve shora uvedeném znění (dále jen
„o.s.ř.“).
Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), osobou k
tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem - § 241 odst. 1
o.s.ř. Ve vztahu k přípustnosti dovolání přichází do úvahy posouzení
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Tento rozpor spatřuje dovolatelka, kromě jiného, ve shora uvedených námitkách
nesoucích se k absenci uvedení lhůty ve stanovách žalobce, kterážto okolnost
nemohla být zhojena tím, že žalobce ji poučil o možnosti podání návrhu na
vyslovení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva odkazem na § 242
obchodního zákoníku.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje (§ 126 odst. 1 o.z.). Pro posouzení důvodnosti takové
žaloby (v této věci žaloby na vyklizení bytu) je proto rozhodující na
straně žalobce průkaz o aktivní legitimaci odvozující se z
existence jeho vlastnického práva. Tento důkaz byl proveden soudy obou stupňů a
rovněž odvolací soud v této věci vyvodil správně závěr o právu žalobce
domáhat se vyklizení bytu nacházejícího se v domě, k němuž žalobce nabyl
vlastnického práva dnem zápisu do katastru nemovitostí s účinky k podání návrhu
na vklad, tedy dnem 28. 3. 1997. S ohledem na důsledky plynoucí z ustanovení §
153 odst. 1 o.s.ř. a § 154 odst. 1 o.s.ř. byl tak tento základní požadavek
kladený na žalobce v době rozhodování odvolacího soudu splněn.
Obrana toho, proti němuž vlastník uplatnil nárok podle § 126 odst. 1 o.z. může
spočívat v tvrzení (a prokázání) toho, že mu svědčí platný právní důvod k
výkonu práva věc ve vlastnictví žalobce užívat. Může jít o důvod vzniklý ze
zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti. V této věci uplatnila žalovaná
právní důvod opírající se o právní událost, totiž úmrtí své matky MUDr. Š.,
(která zemřela dne 29. 5. 1995 ), ve spojení s důsledky plynoucími ze stanov
žalobce a jeho právního úkonu směřujícího k přijetí žalované za členku družstva
žalobce. Samotná tato okolnost je mezi účastníky nesporná, jak plyne ze
skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, zejména z dopisu žalovaného ze
dne 21. 10. 1999. Žalovaná však zřejmě popírá právní účinky dalších kroků
žalobce, totiž jejího vyloučení podle rozhodnutí družstva žalobce ze dne 11.
11. 1999, které jí bylo doručeno dne 28. 12. 1999.
Podle § 227 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2000 členy družstva
mohou být osoby fyzické i právnické. Je-li podle stanov členství podmíněno
pracovním vztahem k družstvu, může se členem stát fyzická osoba, která
skončila povinnou školní docházku a dosáhla 15 let svého věku. Podle odstavce 2
téhož ustanovení po splnění podmínek vyplývajících ze zákona a stanov
vzniká členství:
a) při založení družstva dnem vzniku družstva,
b) za trvání družstva přijetím za člena na základě písemné
členské přihlášky,
c) převodem členství, nebo
d) d) jiným způsobem stanoveným zákonem.
Podrobnější úpravu členství, jeho vzniku a zániku upravují stanovy (§ 227 odst.
5 téhož zákona).
Podle § 231 odst. 1 obch. zákoníku ve shora uvedeném znění členství
zaniká písemnou dohodou, vystoupením, vyloučením, prohlášením
konkursu na majetek člena, zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro
nedostatek majetku člena, pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí postižením
členských práv a povinností, vydáním exekučního příkazu k postižení
členských práv a povinností po právní moci usnesení o nařízení exekuce nebo
zánikem družstva. Podle odstavce 4 téhož ustanovení člen může být vyloučen,
jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z
jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být
vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který
spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu
písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo.
Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské
schůzi. Není-li právo na odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se
člen dověděl nebo mohl dovědět o rozhodnutí o vyloučení, zaniká.
Soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské
schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo
stanovami. Není-li právo na podání návrhu uplatněno do 3 měsíců ode dne
konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nebo jestliže nebyla řádně
svolána, ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze, která
vyloučení potvrdila, nejpozději ale do jednoho roku od jejího konání,
zaniká (§ 231 odst. 5 téhož zákona).
Podle § 232 odst.1 obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12.2000),
členství fyzické osoby zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností
zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou
určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se
nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a
povinností dědicem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení souhlas představenstva
se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v
bytovém družstvu.
Zmíněná dřívější úprava dotýkala se rovněž způsobu svolávání a vedení členské
schůze družstva a právních prostředků nápravy, které byly k dispozici členům
proti rozhodnutím členské schůze. V tomto směru podl § 241 odst. 1 obch.
zákoníku ve shora uvedeném znění se o každé členské schůzi se pořizuje zápis,
který musí obsahovat:
a) datum a místo konání schůze,
b) přijatá usnesení,
c) výsledky hlasování,
d) nepřijaté námitky členů, kteří požádali o jejich
zaprotokolování.
Přílohu zápisu tvoří seznam účastníků schůze, pozvánka na ni a podklady, které
byly předloženy k projednávaným bodům (odstavec 2). Každý člen má právo
vyžádat si zápis a jeho přílohy k nahlédnutí. (odstavec 3).
Podle § 242 odst. 1 téhož zákona na návrh člena vysloví soud neplatnost
usnesení členské schůze, pokud usnesení je v rozporu s právními předpisy
nebo stanovami družstva. Návrh soudu může člen podat, požádal-li o
zaprotokolování námitky na členské schůzi, která usnesení přijala, nebo
jestliže námitku oznámil představenstvu do jednoho měsíce od konání této
schůze, a nebyla-li svolána řádně do jednoho měsíce ode dne, kdy se o jejím
konání dověděl, nejdéle však do jednoho roku od konání členské schůze. Návrh
soudu lze podat jen do jednoho měsíce ode dne, kdy člen požádal o
zaprotokolování námitky, nebo od oznámení námitky představenstvu.
Soudní praxe zaujala k výkladu uvedených ustanovení stanovisko ve více
rozhodnutích, od nichž se dovolací soud nemá důvodu odchýlit. Předně nutno
poukázat na závěr, podle něhož soud v řízení o žalobě na vyklizení družstevního
bytu není oprávněn přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné. Je však
povinen zkoumat, zda vyloučený člen uplatnil právo podle § 231 odst. 3 odst.
obchodního zákoníku, či zda toto jeho práva dosud trvá. Může-li totiž vyloučený
člen postupovat podle § 231 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku, popř. nebylo-li
dosud o jeho žalobě pravomocně rozhodnuto, nelze mu uložit povinnost vyklidit
byt.
Pokud jde o námitku v dovolání o tvrzené absenci údajů ve stanovách o lhůtě,
do které se může člen družstva domáhat změny rozhodnutí představenstva o svém
vyloučení, v tomto směru byl judikaturou vysloven závěr, podle něhož, zakládá-
li zákon právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o
svém vyloučení odvoláním k členské schůzi, aniž by stanovil lhůtu pro podání
takového odvolání, je třeba pro uplatnění tohoto práv aplikovat obecnou
promlčecí dobu podle § 397 obchodního zákoníku. Stanovy družstva totiž nemohou
určit lhůtu, ve které může člen uplatnit právo podle § 231 odst. 3 obchodního
zákoníku odchylně od § 397 téhož zákona. Lhůta uvedená v tomto ustanovení (čtyř
let) je přitom lhůtou nikoliv propadnou, nýbrž promlčecí. To platí rovněž pro
lhůtu k podání žaloby člena na neplatnost rozhodnutí družstva v případech, kdy
jde přímo o rozhodnutí členské schůze, nikoliv o rozhodnutí představenstva
družstva, ježto v takovém případě možnost domáhat se nápravy u členské schůze
je pojmově vyloučena.
Aplikováno na posuzovanou věc nutno dojít k závěru, že odvolací soud sice
správně vyšel ze závěru, podle něhož v řízení o vyklizení předmětného bytu
nebyl oprávněn k přezkumu (věcnému) rozhodnutí členské schůze žalobce ze dne o
vyloučení žalovaného 11. 11. 1999, doručeného žalované dne 28. 12. 1999.
Nerespektoval však důsledky plynoucí ze zjištění, že stanovy žalobce v části V.
neupravují výslovně stanovené lhůty k podání návrhu člena na prohlášení
neplatnosti jeho vyloučení. V důsledku toho rozhodoval za situace, kdy práva
žalované k podání žaloby na určení neplatnosti jejího vyloučení dosud trvalo.
Pak ovšem nebyly dány podmínky pro rozhodnutí ve věci vyklizení předmětného
bytu, ať už na úrovni soudu prvního stupně nebo (jako je tomu v dané věci)
formou potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak řeší shora vymezenou otázku v rozporu s hmotným
právem. Vzhledem k přípustnosti dovolání takto založené podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a výše
uvedeným právním závěrům byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. uplatněn důvodně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 i.f. o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V něm bude na žalované, aby prokázala, že důvody namítané v dovolání proti
shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně)
uplatnila nyní řádnou žalobou na neplatnost rozhodnutí žalobce o jejím
vyloučení v příslušném soudním řízení. K podání takové žaloby může být žalované
určena soudem i přiměřená lhůta. V závislosti na výsledku takového řízení bude
pak možno (po případném přerušení řízení o žalobě na vyklizení) teprve
meritorně rozhodnout.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně, případně pro soud
odvolací, závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k § 226 o.s.ř.). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu