28 Cdo 1329/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a)
Z. K., K. n. V., M. č. 228, b) Mgr. M. K., V. S. č. 500 a c) J. K., P. 9, Z. č.
2538/9, zastoupených JUDr. Janem Machem, advokátem, 110 00 Praha 1, Vodičkova
28, proti žalovanému Kaučuku, státnímu podniku /v likvidaci/, IČO 0001 1932,
Praha 4, Na Dědinách 869/8, zastoupenému likvidátorem Ing. Janem Švábenickým,
Praha 4, Pastevců č. 483/25, právně zastoupenému JUDr. Martinem Korbařem,
advokátem, 120 00 Praha 2, Lublaňská 8, o obnovu řízení, vedené u Okresního
soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 209/2010 o dovolání dovolatelů: a) Z. K., K.
n. V., M. č. 228, a b) Mgr. M. K., K. n. V., V. S. č. 500, zastoupených JUDr.
Janem Machem, advokátem, 110 00 Praha 1, Vodičkova č. 28, proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 31 Co 402/2011, takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O návrhu na obnovu řízení, podaném u soudu v prosinci 2010, bylo
rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 8. 2001, č. j. 9 C
209/2010-44. Tímto usnesením soudu prvního stupně byl zamítnut návrh žalobců,
aby byla povolena obnova řízení v právní věci vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 9 C 331/92 a 9 C 170/2008. Žalobcům bylo uloženo zaplatit
společně a nerozdílně žalovanému Kaučuku, s. p. /v likvidaci/, společně a
nerozdílně na náhradu nákladů řízení 10.742,- Kč do tří dnů od právní moci
uvedeného usnesení. O odvolání žalobců proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 31 Co
402/2001. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v
Mělníku ze dne 10. 8. 2011, č. j. 9 C 209/2010-44, potvrzeno kromě změny ve
výroku o nákladech řízení (z 10.742,- Kč na 10.922,- Kč). Žalobcům bylo uloženo
zaplatit (každý jednou třetinou) žalovanému na náhradu nákladů odvolacího
řízení 9.480,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v souladu s ustanoveními § 212, § 212a
a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobců
není důvodné. Odvolací soud měl za to, že v daném případě návrhu na „povolení obnovy řízení,
vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 331/92 a 9 C 170/2008“
bylo možné, aby se vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení týkala navrhovaná
obnova řízení pouze rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6. 2007, č. j. 9 C 331/92-697 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Praze ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 31 Co 447/2007), když totiž „žalobu na obnovu řízení tu nelze
obnovou napadnout také rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 4. 2010, č. j. 9 C 170/2010-841 (ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 31 Co 204/2010, který nabyl právní moci dne 30. 7. 2010), neboť
uvedeným rozhodnutím byl změněn rozsudek ve věci samé tak, že žalobnímu
požadavku žalobců bylo zcela vyhověno“. Odvolací soud se dále zabýval otázkou včasnosti podaného návrhu na obnovu
řízení a dospěl k závěru, že neobstojí argumentace žalobců, že „teprve
vypracování znaleckého posudku znalkyně V. J. (ze dne 26. 11. 2010 č. 896/7-10)
se žalobci fakticky dověděli o tom, že pozemky, o něž jde v tomto řízení,
nejsou zastavěny“. Ve věci bylo totiž vypracováno několik znaleckých posudků za
účelem náležitého zjištění skutkového stavu a zejména „pokud si žalobci dne 21. 12. 2009 nedali Ing. R. P. zpracovat geometrický plán pro rozdělení sporných
pozemků, již tehdy museli na jisto vědět o tom, že oddělené sporné pozemky jsou
nezastavěné; nejpozději pak byla tato skutečnosti žalobcům známa 30. 3. 2010,
kdy sami doručili soudu procesní návrh rozšíření žaloby o nezastavěné pozemky,
které jsou předmětem tohoto řízení“. Podle názoru odvolacího soudu tedy
„subjektivní lhůta v trvání tří měsíců k podání žaloby na obnovu řízení podle §
233 odst. 1 občanského soudného řádu začala žalobcům běžet nejpozději dnem 30. 3.
2010 a skončila dnem 30. 6. 2010“. Byl proto odvolací soud toho názoru, že
„pokud žalobci Z. K. a Mgr. M. K. doručili žalobu k soudu dne 3. 12. 2010 a
žalobkyně J. K. 7. 12. 2010, stalo se tak opožděně po uplynutí subjektivní
lhůty“. Odvolací soud dále uváděl, že „dospěl k závěru, že žalobci v průběhu dokazování
neprokázali existenci žádných skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, které by bez
své viny nemohli použít v původním řízení; rovněž nebylo prokazováno, že by
vyšel najevo nový důkaz, který nemohl být proveden v původním řízení před
soudem prvního stupně či před soudem odvolacím“. Odvolací soud proto podle ustanovení § 219 občanského soudu řádu potvrdil
usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné v meritorním výroku. Odvolací soud pouze změnil (s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a
vyhlášky č. 177/1996 Sb.) výrok usnesení soudu prvního stupně o nákladech
řízení, jejichž náhradu uložil žalobcům, z částky 10.742,- Kč na částku 9.480,-
Kč.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Usnesení odvolacího soudu bylo dne 29. 12. 2011 doručeno advokátu, který
žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců Z. K. a Mgr. M. K. bylo dne 23. 2. 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího
soudu ze dne 22. 11. 2011 (sp. zn. 31 Co 402/2011 Krajského soudu v Praze) a
aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a co do dovolacích důvodů uváděli, že
dovolání podávají „z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu“. Dovolatelé poukazovali na to, že ve svém návrhu na obnovu řízení vedeného u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 170/2008 a 9 C 331/92 doložili
znaleckým posudkem V. J. (vypracovaném i na základě místního šetření), že
pozemky, o něž jde v tomto řízení, jejichž vydání bylo v předchozím průběhu
řízení zamítnuto, ve skutečnosti nejsou zastavěné, a to ani částečně, a po
jejich oddělení od větších celků je lze restituentům vydat. Podle názoru dovolatelů bylo v tomto případě nutné vyčkat výsledku posudku
znalkyně J., který byl vypracován i na základě výsledku šetření na místě samém,
když i v dřívějším geometrickém plánu Ing. P. bylo obsaženo upozornění, že
tento geometrický plán nemůže být dostatečným důkazem o zastavěnosti pozemků
vyznačených v jeho geometrickém plánu. Místní šetření v objektu státního
podniku Kaučuk Kralupy nad Vltavou za účasti znalkyně J. pak nemohlo být
provedeno dříve, než bylo pracovníky tohoto podniku umožněno; není proto
správný soudy dovozovaný závěr, že žalobci mohli ohledáni v prostoru areálu
podniku Kaučuk Kralupy nad Vltavou provést již dříve a předložit pak soudu
důkaz v podobě znaleckého posudku a geometrického plánu. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že teprve znaleckým posudkem znalkyně V. J. bylo
doloženo, které pozemky jsou v daném případě zastavěné a které jsou
nezastavěné, a že obecné soudy (a to i včetně dovolacího soudu) pochybily v
rozhodnutí o vydání pozemků, které jsou zastavěné a které nikoliv. Na podkladě
dokazování a jeho zhodnocení mohlo být, podle názoru dovolatelů, povolením
obnovy řízení dosažena náprava vadných rozhodnutí odvolacího soudu (ale i
dovolacího soudu) o tom, které pozemky jsou v tomto případě skutečně zastavěné
a které nikoliv. Podle názoru dovolatelů „nemůže tu obstát tvrzení, že žaloba na obnovu řízení
tu není vhodná, nebo že tato žaloba byla podána opožděně“. Ve vyjádření žalovaného Kaučuku, státního podniku /v likvidaci/, k dovolání
uvedených dovolatelů byl vyjádřen názor, že by dovolání dovolatelů mělo být
odmítnuto.
Podle názoru žalovaného je nepravdivým tvrzení žalobců, že nemohli
provést dříve místní šetření a tudíž opatřit si nový důkaz, když totiž již v
průběhu nalézacího řízení bylo v tomto sporu místní šetření prováděno a k
tomuto místnímu šetření byli dovolatelé zváni, jak je to patrno i z obsahu
spisu. V průběhu řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků, které měly
za úkol určit zastavěnost pozemků ke dni účinnosti zákona o půdě (k 24. 6. 1991); např. ve znaleckém posudku Ing. T. z 24. 1. 2007 byla určena míra
zastavěnosti u všech dotčených pozemků v této právní věci. Tvrzení žalobců, že
novým důkazem je tu teprve znalecký posudek V. J. je tvrzením zcela účelovým,
jelikož žalobci potřebují dosáhnout posunutí běhu subjektivní lhůty pro podání
žaloby o obnovu řízení. Podle názoru žalovaného „dovolatelé ve svém dovolání
také neformulují žádnou otázku zásadního právního významu, ale ani žádnou
obecnou právní otázku, na kterou by měl dovolací soud odpovědět“. Dovolání dovolatelů v tomto případě je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle ustanovení § 228 odst. 1 občanského soudního řádu může účastník napadnout
žalobou pravomocný rozsudek nebo pravomocného usnesení, kterým bylo rozhodnuto
ve věci samé, zejména jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez
své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho
příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 233 odst. 1 občanského soudního řádu běh lhůty tří měsíců k
podání žaloby na obnovu řízení nekončí před uplynutím tří měsíců od právní moci
rozhodnutí napadeného žalobou o obnovu řízení. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že „rozhodnutí
o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé“. Při posuzování přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o obnově
řízení, nelze tedy přímo aplikovat ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/
občanského soudního řádu, jež se týkají rozhodnutí odvolacího soudu měnícího
nebo potvrzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé; k obdobné
aplikaci ustanovení § 237 občanského soudního řádu nebyly dovolacím soudem
shledány důvody. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní názor, že ani okolnost, že později došlo k posouzení (a to
ani nálezem Ústavního soudu ČR) právní otázky, kterou odvolací soud posoudil
dříve jinak, nečiní z tohoto později přijatého rozhodnutí důvod obnovy řízení
podle ustanovení § 228 odst. 1 občanského soudního řádu. V rozhodnutí uveřejněném pod č.
19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní názor, že nejen nemožnost předložit důkaz soudu, ale také jen
nemožnost označit skutečnost rozhodnou pro obnovu řízení, je míněna nemožnost
provést dokazování v soudním řízení; nejde tu také o případ neprovedení
dokazování soudem ohledně skutečností a důkazů, k jejich prokazování nebylo
přikročeno, když soudem nebyly pokládány za rozhodné. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo zdůrazněno, že důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1
písm. a/ občanského soudního řádu není důkaz, o němž účastník řízení věděl, ale
jeho provedení nenavrhl; to platí i přesto, že účastník řízení nebyl soudem
poučen o své důkazní povinnosti prokazovat tuto skutečnost. Vzhledem k těmto ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním
závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném
případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že dovoláním
dovolatelů napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2011 (sp. zn. 31
Co 402/2011 Krajského soudu v Praze), v němž měl odvolací soud na zřeteli v
podstatě tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z judikatury
soudů, bylo nesprávné tak, aby bylo na místě jeho zrušení ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud proto dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci v
průběhu dokazování v tomto řízení „neprokázali existenci skutečnosti,
rozhodnutí nebo důkazů, které by bez své viny nemohli použít v původním řízení“
a že žalobci žalobu na obnovu řízení podali „opožděně po uplynutí subjektivní
lhůty“, stanovené zákonem, zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6
občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených
žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150
téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v
řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému
nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze v dovolacím řízení
posuzované otázky obnovy řízení a také k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného
k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě jen to, co bylo jím
uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu