28 Cdo 133/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobkyň A/ O. Š. a B/ L. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované M.
Š., zastoupené advokátem,
o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně
pod sp. zn. 14 C 379/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 30.6.1999, čj. 24 Co 513/97-255, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30.června 1999, čj. 24 Co 513/97-255,
se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 24.6.1997, čj. 14 C 379/92-189, zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že na ně přechází vlastnictví k domu
čp. 105 se stavební parcelou č. 6 a zahradou č. 13 v katastrálním území V. D.,
se všemi součástmi a příslušenstvím.
Krajský soud v Praze se v odvolacím řízení nejprve zaměřil na ocenění
předmětných nemovitostí, poté vyzval žalobkyně k upřesnění žalobního petitu
tak, aby příslušenství bylo přesně identifikováno; po tomto upřesnění změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastnictví k domu čp. 105 s
kůlnou I, kůlnou II, kůlnou III, chlévem I, chlévem II, míchárnou, plotem a
venkovními úpravami – venkovním záchodem zděným, žumpou, domácí vodárnou,
vodovodem, kamennou dlažbou a terasou s vchodem na špejchar s dřevěným
schodištěm na pozemku č. 6, k pozemku č. 6 a k pozemku č. 13 – zahradě se
studnou, vše v obci a katastrálním území V. D. přechází na žalobkyně, na každou
v rozsahu jedné ideální poloviny. Současně rozhodl, že se žalobkyním nepřiznává
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.
Krajský soud v Praze se ztotožnil se závěry Okresního soudu v Kladně, že
žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 4 odst. 2 písm.a) a c) zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), a v zákonné
lhůtě uplatnily svůj nárok dle ustanovení § 8 odst. 1 cit. zákona na přechod
vlastnického práva, a dále, že sporné nemovitosti přešly na stát způsobem
uvedeným v § 6 odst. 1 písm. h) a l) tohoto zákona. Odlišně od soudu prvního
stupně posoudil v dané věci splnění podmínek, předpokládaných ustanovením § 8
odst. 1 zákona o půdě, když dospěl k závěru, že žalovaná nabyla předmětné
nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Rozpor s platnými předpisy
odvolací soud spatřuje v tom, že kupní smlouva sepsaná na Státním notářství v
Kladně dne 1.11.1965 pod čj. NZ 952/65, N 1141/65, kterou Místní národní výbor
ve V. D. prodal nemovitost žalované, je pro její neurčitost absolutně neplatná;
v důsledku toho byl naplněn další předpoklad daný zákonem o půdě v § 8 odst.1.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud poukazuje především na ustanovení
občanského zákoníku o právních úkonech a jejich náležitostech. Nedostatky kupní
smlouvy shledává pak v tom, že kupní smlouva postrádá konkrétní výčet staveb
tvořících příslušenství domu čp. 105, přičemž ani výkladem projevu vůle
prodávajícího nelze dovodit, co bylo jejím předmětem; pro neurčitost a
nesrozumitelnost v označení předmětu považuje odvolací soud kupní smlouvu za
absolutně neplatnou. Vzhledem k tomuto závěru se odvolací soud již nezabýval
dalšími argumenty, uplatněnými žalobkyněmi v odvolání, které rovněž směřovaly k
prokázání nabytí nemovitostí žalovanou v rozporu s právními předpisy, a dále k
prokázání toho, že tyto nemovitosti nabyla žalovaná za cenu nižší, než cenu
odpovídající tehdy platným cenovým přepisům a na základě jejího protiprávního
zvýhodnění. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud poměry účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 15.11.1999, podala
žalovaná včas dovolání; jeho přípustnost založila na ustanovení § 238 odst. 1
písm a) OSŘ a odůvodnila je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na
základě nesprávného právního posouzení věci ( § 241 odst. 3 písm.d) OSŘ).
Dovolatelka namítá, že kupní smlouva, jíž na ni byly předmětné nemovitosti
převedeny, splňuje všechny předpoklady smlouvy platné, když byla sepsána
státním notářem a předmět převodu byl označen dostatečně; ze znění smlouvy je
nepochybné, že byly převáděny všechny nemovitosti, tj. stavby spojené pevným
základem se zemí – dům čp. 105, označený jako nemovitost stojící na pozemku č.
6 ve V. D. Nemovitost byla převáděna se všemi právy, břemeny a příslušenstvím
jako celek, tedy zemědělská usedlost, kterou tvořil obytný dům a další
hospodářská stavení, to je kůlny, chlévy, maštal, oplocení a další zařízení a
vedlejší stavby, které mají z hlediska § 119 odst. 2 občanského zákoníku povahu
nemovitostí, a které plní doplňkovou funkci k hlavní stavbě, domu čp. 105.
Vedlejší stavby přešly na žalovanou jako příslušenství, aniž by je bylo třeba
ve smlouvě výslovně uvádět a identifikovat. Ostatně i ze znaleckého posudku o
ocenění nemovitosti ze dne 15.9.1963, který vycházel z popisu jednotlivých
staveb, vyplývá vztah vedlejších staveb jako příslušenství k domu čp. 105.
Dovolatelka považuje označení převáděných nemovitostí za dostatečné, a smlouvu,
jíž byla nemovitost převedena z hlediska obecných ustanovení občanského
zákoníku, za úkon učiněný svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; není tedy
prokázáno, že by nabyla nemovitost v rozporu s tehdy platným předpisem.
Navrhuje proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému
projednání a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřily žalobkyně tak, že výklad ustanovení § 37 občanského
zákoníku, použitý odvolacím soudem, považují za správný. Poukazují v tomto
směru i na judikaturu z osmdesátých let, konkrétně rozhodnutí, jež bylo
publikováno pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí z roku 1987; v něm je
zdůvodněno, proč nelze považovat za platnou kupní smlouvu, v níž nejsou uvedeny
věci, tvořící příslušenství věci hlavní. Ocenění nemovitosti z roku 1963, na
něž v této souvislosti dovolatelka odkazuje, nebylo součástí smlouvy, ani na ně
smlouva neodkazovala. Naopak pokud by byl ve smlouvě uveden celý rozsah
nemovitostí, byla by smlouva neplatná pro rozpor s jiným právním předpisem.
Právní předpisy totiž nedovolovaly převádět do vlastnictví fyzických osob
nemovitosti, které svým rozsahem náležely do soukromého vlastnictví. Kupní
smlouvu by z tohoto důvodu bylo třeba také posoudit jako neplatnou, a dojít k
závěru, že žalovaná nabyla nemovitosti v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně
dále poukazují též na další důvody pro úspěšnou restituci majetku, jimiž se
odvolací soud již nezbýval. Navrhují zamítnutí dovolání a přiznání náhrady
nákladů dovolacího řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se
mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a
některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením
podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001 ( dále jen \"OSŘ\").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ a je přípustné,
protože napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé ( § 238 odst. 1 písm.a) OSŘ). Vady řízení ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ nebyly zjištěny, a dovolatelka je ani
neuplatňovala. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rámci
uplatněného dovolacího důvodu ( 241 odst. 3 písm. d), § 242 odst. 3 OSŘ),
přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud opřel svůj závěr o tom, že žalovaná získala předmětné nemovitosti
v rozporu s tehdy platnými předpisy, o obecné ustanovení občanského zákoníku,
stanovící základní náležitosti právních úkonů. Kupní smlouva, kterou byly
stavby převedeny, nesplňovala podle odvolacího soudu z hlediska tohoto
ustanovení požadavek určitosti, když příslušenství domu čp. 105 ve V. D. bylo
převáděno touto smlouvou bez bližší identifikace, a je proto neplatná.
Dovolací soud shledává právní názor, vyslovený odvolacím soudem, a
opírající se o starší judikaturu, za názor, který se v dřívější právní praxi
státních notářství nevžil, a v současné době je v odborné literatuře považován
za překonaný. Vychází přitom z komentáře k pátému a šestému vydání občanského
zákoníku (Jehlička a spol., nakladatelství BECK, § 121), který vykládá
příslušenství věci hlavní ve vztahu k posuzování platnosti smluv o převodu
takto :\" Pokud je věc příslušenstvím, tj. splňuje-li znaky § 121 odst. 1,
platí zásada, že příslušenství sdílí právní osud hlavní věci a to bez zřetele k
tomu, jestliže účastníci smlouvy toto příslušenství hlavní věci přímo
identifikovali, či ve smlouvě pouze - jak je obvyklé - uvedli, že věc je
převáděna s veškerým příslušenstvím, popř. se dokonce o příslušenství hlavní
věci ve smlouvě nezmínili. … V právní praxi vznikaly a vznikají nadále
pochybnosti při převodech staveb. které lze souhrnně označit jako vedlejší, tj.
kůlen, stodol, oplocení, žump aj., které mají z hlediska § 119 odst. 2 povahu
nemovitostí a jež plní doplňkovou funkci hlavní stavby … Byly-li tyto vedlejší
stavby s doplňkovou funkcí určeny stejným vlastníkem hlavní věci k tomu, aby s
ní byly trvale užívány a byly s ní spojeny společným hospodářským účelem, tvoří
příslušenství hlavní věci. To znamená, že tyto vedlejší stavby přecházejí jako
příslušenství v případě převodu hlavní stavby na nabyvatele, aniž by je bylo
třeba ve smlouvě výslovně uvádět a identifikovat\".
Okolnost, že v daném případě nebylo zpochybňováno účastníky smlouvy, co činí
příslušenství převáděné budovy, svědčí pro podporu tohoto výkladu. Rovněž
žalobkyně – až do posledního jednání před odvolacím soudem – se domáhaly
přechodu vlastnického práva k domu čp. 105 s příslušenstvím, za něž považovaly
všechny související vedlejší stavby, které dříve sloužily provozu zemědělské
usedlosti, a jejichž finanční ocenění bylo v řízení předmětem přezkumu.
Dovolací soud však vedle toho nepovažuje závěr soudu o neplatnosti právního
úkonu za právní skutečnost, kterou by bylo možno hodnotit jako porušení
právních předpisů ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Tím je totiž
míněno porušení předpisů, ukládajících právním subjektům práva a povinnosti – v
případě citovaného ustanovení zákona o půdě jde zpravidla o předpisy
upravující, kdy a za jakých okolností bylo možno uskutečnit převod ze státu
nebo právnické osoby na osobu fyzickou. Pokud by ostatně smlouva o převodu
nemovitostí byla absolutně neplatná z důvodů uvedených v ustanovení § 37 odst.
1 občanského zákoníku, mělo by to ten důsledek, že by nepřešlo na jejím základě
vlastnické právo na žalovanou. ( Nárok podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o
půdě by pak mohl být s úspěchem uplatněn pouze v případě, kdy by došlo k vzniku
vlastnického práva žalované na základě vydržení; z tohoto hlediska ovšem
odvolací soud věc neposuzoval).
Rozsudek odvolacího soudu, který byl založen pouze na právním výkladu shora
uvedeném, nebyl proto shledán správným, a dovolací soud proto postupoval podle
ustanovení § 243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 OSŘ. V dalším řízení je
odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a bude se zabývat
ostatními skutkovými podstatami uvedenými v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o
půdě, jak je uplatnily žalobkyně. Nově bude rozhodnuto též o nákladech řízení,
včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu