28 Cdo 1335/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobců: A/ V. P., B/ E. K. P., C/ R. S., D/ A. G. P., E/
H. E. P., F/ H. J. S., G/ A. E. P., H/ S. R. P., I/ S. F. J. P., J/ P. J. G.,
K/ M. F. G., L/ M. E. G., M/ H. J. G., N/ C. G. R., O/ B. B., P/ M. E. G., Q/
R. J. G., R/ B. G. L., S/ D. N. G., všech zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1/ O. hl. m. P., zastoupené advokátem a 2/ M. č. P., zastoupené
advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 15 C 101/95, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, č.j. 13 Co 471/99-190, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2000, č.j. 13 Co 471/99-190 a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. září 1999, č.j. 15 C
101/95-155, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30. 6. 1995 změněnou
postupně v průběhu řízení jak z hlediska formulace petitu, tak pokud jde o
okruh žalobců, domáhali se výše uvedení žalobci uložení povinnosti žalovaným,
aby s nimi uzavřeli dohodu o vydání domu čp.931 se stavební parcelou č. 20/2 a
domu čp. 1620 se stavební parcelou č. 21, zapsaných na LV č. 157 pro kat. území
N. M., obec P. Tvrdili, že jsou společníky nebo potomky společníků veřejné
obchodní společnosti P. a spol., která byla před druhou světovou válkou
vlastníkem předmětných nemovitostí. Z důvodů rasové perzekuce společníci v
letech 1938 až 1939 emigrovali do USA, Argentiny a Kanady. V době nesvobody
bylo na nemovitosti nyní zapsané na LV č. 157 pod č. parc. 20/2 se stavbou čp.
931 vloženo do pozemkových knih vlastnické právo pro F. V. n. v P., pak byly
konfiskovány pro německou říši. Po skončení války nebyly původním vlastníkům
vráceny a zápisem z 18. 6. 1953 bylo do pozemkových knih vloženo vlastnické
právo pro Československý stát - ÚNV P. Nemovitosti nyní zapsané na LV č. 157
pod č. parc. 21 se stavbou čp. 1620 byly v průběhu války konfiskovány pro
Německou říši, po válce bez navrácení vlastnictví veřejné obchodní společnosti
P. a spol. bylo do pozemkových knih zápisem ze 14. 7. 1950 vloženo vlastnické
právo pro Československý stát - Ministerstvo zahraničního obchodu. Nyní je jako
vlastník v katastru nemovitostí uvedena Česká republika s tím, že právo
hospodaření k nim má Ministerstvo průmyslu a obchodu. Dne 29. 12. 1994
prostřednictvím svého právního zástupce dali žalované výzvu k uzavření dohody o
vydání nemovitosti, kterou žalovaná odmítla uzavřít.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a namítala, že žalobci nejsou oprávněnými
osobami k vydání předmětných nemovitostí. Kromě toho žalobci svůj nárok na
vydání nemovitostí neprokázali ,nemovitosti jsou rovněž národní kulturní
památkou, proto je nelze vydat už vzhledem k § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb.
Zpochybňovala dále tvrzení, že žalobci jsou státními občany České republiky.
Namítala konečně, že žalobci neprokázali, z jakého právního subjektu a na
základě jakého právního titulu nemovitosti přešly na stát a zda se tak stalo z
důvodů rasové perzekuce, a zda nebyly považovány za osoby státně nespolehlivé,
u nichž nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle
zákona č. 128/1946 Sb. nebyl dán proto, že byly splněny podmínky konfiskace
majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. V této souvislosti
namítal, že k přechodu nemovitostí na stát docházelo ze zákona, nikoli až
zápisem v pozemkové knize. Zrušení konfiskačních rozhodnutí jako správních
rozhodnutí bylo možné jen postupem podle § 31 zákona č. 87/1999 Sb., ve lhůtě
tam uvedené a pokud se tak nestalo, je třeba vycházet z konfiskačního
rozhodnutí, které není oprávněn přezkoumávat.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.
9. 1999, č.j. 15 C 101/95-155, žalobu zamítl v plném rozsahu. K odvolání
žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna
2000, č.j. 13 Co 471/99-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech řízení. Zamítl návrh žalobců, aby proti rozsudku bylo připuštěno
dovolání k řešení „právní otázky absolutní neplatnosti rozhodnutí v souvislosti
s přechodem nemovitostí na stát a k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně
nemá oporu ve skutkových zjištěních\".
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním
posouzením věci (s výjimkou otázek vztahujících se k povaze veřejné obchodní
společnosti, resp. společníků takové společnosti). Své potvrzující rozhodnutí
opřel o shodnou argumentaci zaujatou soudem prvního stupně ve vztahu k
posouzení otázky, zda žalobce lze považovat za oprávněné osoby ve smyslu § 3
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona
č. 116/1994 Sb. Podle odvolacího soudu předpokladem pro závěr, že jde o
oprávněnou osobu podle uvedeného ustanovení je, že nárok zůstal neuspokojen,
přestože byl zákonem stanoveným způsobem uplatněn a v důsledku toho o něm vůbec
nebylo jednáno u příslušného orgánu. Jestliže restituční nárok podle zákona č.
128/1946 Sb. nebyl uplatněn, nelze ani uvažovat o tom, že došlo k jeho
neuspokojení z důvodů uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., neboť se žádné řízení
nekonalo. Z těchto důvodů lze vyloučit úvahu o důvodech neuspokojení nároku,
která je základní pro přiznání statutu osoby oprávněné, neboť pouze důvody
neuspokojení nároku uvedené v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. mohou
být pro přiznání nároku relevantní. Odvolací soud stejně tak vyslovil závěr, že
z ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých
majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národcích z této neplatnosti a z
jiných zásahů na majetku vycházejících, nevyplývá bez dalšího neplatnost
takových ujednání. Nelze totiž přehlédnout ustanovení § 8 a § 11 tohoto
zákona, která stanoví způsob a postup při uplatnění nároku. Kdyby tomu bylo
jinak, nebylo by takové úpravy zapotřebí a majetkové převody a jiná
majetkoprávní jednání z doby nesvobody by byla absolutně neplatná, aniž by bylo
třeba se neplatnosti dovolávat. V těchto případech se jednalo vždy o tzv.
naříkatelnost, kdy právní vztah založený neplatným jednáním trval do doby, než
bylo příslušným orgánem rozhodnuto o obnově vlastnického práva. Přímo ze
zákona, bez rozhodnutí příslušného orgánu, nemohlo dojít k obnovení
vlastnických práv původních vlastníků k věcem, které byly převedeny v době
nesvobody a za podmínek stanovených dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
a zákonem č. 128/1946 Sb. Protože v této věci žalobci, případně jejich právní
předchůdci, neuplatnili zákonem stanoveným způsobem restituční nároky, nelze
je považovat za oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění zákona č. 116/1994 Sb.
Výrok o nepřipuštění dovolání proti svému rozsudku odůvodnil odvolací
soud tak, že nejde o otázku po právní stránce zásadního významu, která by
nebyla již soudní judikaturou vyřešena. Podle jejich závěrů neplatnost
majetkových jednání v době okupace podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebyla
neplatností absolutní, nýbrž relativní, šlo o tzv. naříkatelnost, což bylo lze
dovodit z různých ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. Bez uplatnění nároku podle
§ 1 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 1 citovaného zákona a bez kladného
rozhodnutí příslušného státního orgánu se původní vlastnické právo neobnovilo.
Pakliže nebyl nárok uplatněn v 3-leté lhůtě podle § 8 tohoto zákona, došlo k
jeho prekluzi, takže věc přešla na stát podle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. z režimu národní správy, aniž by bylo možno činit závěr, že v době
přechodu věci na ni měl původní vlastník či jeho právní nástupce nárok ve
smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Uvedený závěr
odvolacího soudu se upínal ke skutkovým tvrzením uplatněným žalobci a doloženým
i v průběhu odvolacího řízení, podle nichž se žalobci, případně jejich právní
předchůdci, domáhali svého nároku cestou jednání směřujícího k dohodě o
narovnání s ministerstvem financí a ministerstvem zahraničních věcí, která však
již v důsledku událostí po 25. 2. 1948 nebyla podepsána.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci zastoupeni řádně
advokátem včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 239 odst.
2 o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení
podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Opakovaně dovozovali, že majetková jednání
z doby nesvobody pozbyly vzhledem k § 15 zákona č. 128/1946 Sb. platnosti,
neboť šlo (v případě žalobců) o jednání provedené na základě neplatného
předpisu (v této věci výměru z 9. května 1942 vydaného na základě nařízení
říšského ministra RP 29/39, o propadnutí jmění v protektorátu Čechy a Morava ze
dne 4. října 1939, zveřejněného v Říšském zákoníku I, str. 1998). Stejně tak
trpělo absolutní neplatností opatření vyplývající z dekretu č. 108/1945 Sb. o
konfiskaci majetku původních vlastníků nemovitostí. Shodně jako v průběhu
zejména odvolacího řízení pak tvrdili, že nemohou sice doložit, zda své nároky
podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnili v příslušném řízení, učinili tak však
nicméně cestou vyjednávání svým americkým advokátem a tehdejším americkým
velvyslancem v Československu i prostřednictvím Ministerstva zahraničí USA. Za
otázku zásadního právního významu nadále považují posouzení výkladu, zda zákon
č. 128/1946 Sb. připouštěl uplatnění restitučních nároků osob v něm uvedených i
jinou cestou, jmenovitě formou mimosoudní dohody. V případě žalobců mělo jít o
dohodu s vládou Československé republiky. Odkazovali v tomto směru na dobovou
literaturu a vysvětlovali, proč po změně politických poměrů po únoru 1948 již k
uplatnění svých nároků soudní cestou nepřistoupili. Navrhli zrušení rozsudků
soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oba žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání
podaném tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239
odst. 2 o.s.ř.). Za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu\" nutno
považovat (jak to bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 19995,
III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 ve svazku 4, ročník 1995, II. díl Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují
od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem
na rozhodování soudů v obdobných případech. S přihlédnutím k tomu dospěl
dovolací soud k závěru, že dovolacímu přezkumu navržené posouzení právní otázky
absolutní neplatnosti majetkových jednání z doby nesvobody uvedených v dekretu
presidenta republiky č. 108/1945 Sb. ve vztahu k ustanovení zákona č. 128/1946
Sb. této podmínce neodpovídá. Za otázku zásadního právního významu lze však
považovat závěr odvolacího soudu, který kladl důraz na skutečnost, že ze
strany původních vlastníků věcí nebyl uplatněn nárok na tyto nemovitosti ve
smyslu ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. V tomto rozsahu je dovolání žalobců
přípustné.
Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného odvolání (§ 242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání žalobců nelze upřít opodstatnění.
Zákon č. 116/1994 Sb. rozšířil okruh oprávněných osob, uvedených v § 3
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, o ty fyzické osoby, které
splňují podmínky stanovené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu
Ústavu soudu ČR č. 164/1994 Sb, a které v den přechodu věci na stát podle
ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. měly na ni nárok podle dekretu prezidenta
republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z
doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a
kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.,
o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o
nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vycházejících, pokud k
převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto
zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.
února 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.
Uvedené ustanovení tak zdůrazňuje skutečnost, že věci, jichž se nárok
oprávněné osoby týká, přešly na stát podle ustanovení § 6 a že právě v době
tohoto přechodu věci na stát měla oprávněná osoba na ně nárok podle dekretu č.
5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. V ustanovení § 3 odst. 3 (ve znění
zákona č. 116/1994 Sb.) není tak uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl
pode dekretu č. 5/1945 Sb. anebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn. Za
rozhodující je naproti tomu třeba považovat zjištění, zda nárok nebyl uspokojen
z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.
Za těchto okolností nelze přesvědčivě dospět k závěru, že je rozhodnutí
odvolacího soudu ve shora vymezené otázce zásadního významu správné. Nezbylo
proto než rozsudek odvolacího soudu zrušit podle ustanovení § 243b odst. 1
o.s.ř. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen rovněž rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního
stupně, závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková