28 Cdo 1347/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana
Pokorného, CSc., o dovolání žalovaného J. B., zast. advokátem, které bylo
podáno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 11
Cmo 20/2000 (v právní věci žalobce Č. d., státní organizace, proti žalovanému
J. B., zast. advokátem, o 191.284,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp.zn. 22 Cm 405/95) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. září 1999, pod č.j. 22
Cm 405/95–80 byl žalovaný výrokem I. uznán povinným zaplatit žalobci částku Kč
88189.00 s 16% úrokem od 01.01.1994 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci
rozhodnutí. Výrokem II. rozsudku byla žaloba v části Kč 103095.00 s 16% úrokem
od 01.01.1993 do zaplacení zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl zavázán zaplatit českému státu částku Kč
585.00 prostřednictvím účtárny krajského soudu do tří dnů od právní moci
rozhodnutí.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, pod č.j. 11 Cmo
20/2000-105, byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku
I. potvrzen. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Doplňujícím usnesením odvolacího soudu z téhož dne pod č.j.
11 Cmo 20/2000-108 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výroku III.
o nákladech řízení mezi účastníky.
Vrchní soud přejal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, a ztotožnil se
i s jeho právním posouzením věci. Závazek, který je předmětem sporu, vznikl na
základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 17.5.1991, která nabyla
účinnosti od 1.6.1991. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že žalovaný jako nájemce si
provede opravy na vlastní náklady tak, aby pronajatý prostor vyhovoval danému
účelu. Součástí smlouvy bylo ujednání, že vzhledem k těmto opravám nebude
pronajímatel za prvý rok nájmu požadovat nájemné. Od 1.6.1992 měl tedy žalovaný
začít platit sjednané nájemné v roční výši 128.928,- Kč, dosud však nezaplatil
nic.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, který dovodil, že v
době od 1.6.1992 do 20.11.1992 žalovaný předmět nájmu užíval, a proto za
uvedené období musí zaplatit nájemné, jež činí 64.244,- Kč. Od 20.11.1992 do
31.12.1993 nemohl žalovaný pro havárii vodovodní přípojky užívat pronajaté
prostory řádně. Vzhledem k tomu měl nájemce v souladu s ustanovením § 8 zákona
č. 116/1990 Sb. právo na poskytnutí poměrné slevy z nájemného. Protože žalovaný
mohl užívat pouze přízemí skladu, a nikoliv suterén, určil soud prvního stupně
jako přiměřenou slevu z nájemného ve výši 85%. Zbývajících 15% za období od
20.11.1992 do 31.12.1993 činí 23.945,- Kč. Ve zbývající části 103.095,- Kč byl
požadavek žalobce shledán bezdůvodným.
Odvolacímu soudu se sice sleva na nájemném za dobu 20.11.1992 do 31.12.1993 ve
výši 85% s ohledem na výsledky dokazování jevila jako nepřiměřeně vysoká, ale
se zřetelem na to, že žalovaný proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního
stupně odvolání nepodal, nemohl se již odvolací soud přiměřeností slevy z
nájemného za dobu po 20.11.1992 zabývat. Pokud jde o období od 1.6. do
20.11.1992, žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by nemohl předmět nájmu
užívat v plném rozsahu. Naopak z výpovědi svědka J., který u žalovaného
pracoval jako obchodní referent, vyplynulo, že ve zmíněném období byl sklad
užíván ke skladování citrusových plodů. Sám žalovaný v průběhu řízení výslovně
uznával, že za toto období je dána jeho povinnost nájemné zaplatit. Proto
odvolací soud považoval následné zpochybňování možnosti užívat sklad v období
od 1.6. do 20.11.1992 ze strany žalovaného za účelové. V návaznosti na to
odvolací soud nepovažoval za potřebné doplnit dokazování výslechem navrhované
svědkyně o možnosti užívat sklad v uvedené době, a rozsudek prvoinstančního
soudu v odvoláním napadeném výroku jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které bylo po výzvě
soudu doplněno jeho advokátem. Žalovaný uvádí, že odmítnutím výslechu jím
navrhované svědkyně Z. U. bylo dovolateli znemožněno uplatnění obrany, a
odvolací soud tak řízení zatížil vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/
občanského soudního řádu. Svědek byl navržen z toho důvodu, že z dosavadních
výpovědí svědků nebyl plně objasněn skutkový stav před vydáním rozsudku soudu
prvního stupně. Nesnížení nájemného za první období užívání skladu není v
souladu se zákonem č. 116/1990 Sb.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o. s. ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o. s. ř., § 24l odst. l o. s. ř.).
Dříve, než bylo přistoupeno k věcnému projednání, bylo ovšem třeba zaujmout
stanovisko k tomu, zda je toto dovolání vůbec přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád
dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení
vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. zmatečné, a dále jen za podmínek
upravených v ustanoveních § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239
odst. 1 a 2 o. s. ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle § 238
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhli - li žalobci
vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění
návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle
§ 239 odst. 2 o. s. ř.; odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému
potvrzujícímu rozsudku ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 o.
s. ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost)
dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání
tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo,
dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumá - pokud je
dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez
zřetele na to, zda se jí účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v
§ 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o. s. ř. žalobci evidentně
nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k
charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit,
zda došlo k odnětí možnosti žalobců jednat před odvolacím soudem (§ 237 odst. 1
písm. f/ o. s. ř.) tím, že odvolací soud nepředvolal žalovaným navrhovaného
svědka.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.)
se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních
práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se
jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda
byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo
před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s.
ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska
zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními
předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při
rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem
takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen
tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost
jednat před soudem dovolateli.
Podle ustanovení § 120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje,
které z navrhovaných důkazů provede. Soud tedy není vázán důkazními návrhy
potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je naopak
oprávněn důkazní návrhy posoudit a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů
provede. Především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou
směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně
nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor.
V projednávané věci bylo kromě jiných důkazů provedeno dokazování výslechy
svědků N., B., P., P. a J. Z výslechu svědků, kteří v rozhodné době pracovali
pro žalovaného (P., P., J.) přitom dostatečně jasně vyplývá, že předmětný sklad
byl až do závady na vodovodním potrubí užíván k zamýšlenému účelu, tedy ke
skladování ovoce a zeleniny. Tuto skutečnost navíc původně potvrzoval i sám
žalovaný (např. ve svém písemném podání ze dne 26.3.1998 výslovně uvedl, že
„sklad byl pro nájemce použitelný pouze od 1.6.1992 do 20.11.1992, kdy došlo k
poruše vodovodního řádu“). Za těchto okolností odvolací soud nijak nepochybil,
když nepovažoval za potřebné doplnit provedené dokazování ještě výslechem
navrhované svědkyně, která se měla opět vyjadřovat k možnosti využívat sklad v
období od 1.6. do 20.11.1992.
Dovolání proto nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a §
218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 151 věty první odst. 1 o.
s. ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. prosince 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu