28 Cdo 1347/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehlička, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 15.
11. 2004, sp. zn. 30 Co 197/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 470/2001 (žalobce F. K., zastoupeného
advokátem, proti žalovanému státnímu podniku L. Č. r., o určení vlastnictví k
nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení Hnutí za obranu majitelů
realit, IČO 26629631, 120 00 Praha 2, Vinohradská 32), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 27. 6. 2001, se žalobce domáhal, aby soud rozsudkem
určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí (včetně jejich součástí a staveb)
- pozemků parc. č. 1603, parc. č. 679/1 a parc. č. 685 v katastrálním území S.,
zapsaných na listu vlastnictví č. 259 pro toto katastrální území u
Katastrálního úřadu v R., a pozemků parc. č. 729 a parc. č. 887 v katastrálním
území M., okres R. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce je vlastníkem těchto
nemovitostí, které získal z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který
zemřel 19. 12. 1938 ve Vídni; ke vzniku vlastnictví k nemovitostem tu došlo
okamžikem předání dědictví pozůstalostním soudem v Pardubicích žalobci skrze
jeho poručníka Ing. F. K. K. z H. (žalobci byly tehdy pouze 4 roky). Nabytí
vlastnictví bylo zapsáno do Zemských desek českých i do pozemkových knih.
Žalobce se takto stal vlastníkem uvedených nemovitostí, tvořících panství Z. Na
majetek žalobce (tehdy nezletilého) byla zavedena národní správa rozhodnutím
bývalého Zemského národního výboru v P. z 30. 6. 1945, č.j. III la 768/1.
Ohledně majetku rodu K. byla snaha uplatnit dekrety č. 12/1945 Sb. a č.
108/1945 Sb., ale ohledně shora uvedených nemovitostí, o něž v tomto řízení
jde, nebylo žádné rozhodnutí podle těchto dekretů vydáno. Žalobce uváděl, že
vzhledem ke svému věku (je narozen v roce 1936) se při žádném sčítání
obyvatelstva nehlásil k německé národnosti; mateřským jazykem žalobce je
španělština po matce (která je Argentinkou), s níž žil od svého narození, a v
roce 1940 byl odvezen k babičce do Argentiny. Žalobce ještě dodával, že na
požadovaném určení má naléhavý právní zájem, protože není jako vlastník
uvedených nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí, zatím co žalované L. Č.
r., n. p., jsou v katastru nemovitostí zapsány jako subjekt, který má právo
hospodaření s tímto nemovitým státním majetkem.
Žalovaný státní podnik L. Č. r. navrhoval zamítnutí žaloby žalobce.
Poukazoval na to, že už v řízení o zavedení národní správy na majetek žalobce
měl žalobce zastoupení ze strany svého strýce Ing. K. F. K., měl pak i dalšího
poručníka K. P. a dále zde existoval ještě vykonavatel poslední vůle žalobcova
otce C. A. Ohledně národnosti žalobce žalovaný podnik uváděl, že žalobce byl po
svém otci O. F. K. německé národnosti, protože jeho otec se při sčítání
obyvatelstva v roce 1921 a 1930 hlásil k německé národnosti; žalobce totiž ve
smyslu tehdy platného ustanovení § 146 obecného zákoníku občanského z roku 1811
nabyl všech práv svého otce, nikoli jen osobních práv, a také jeho stavu. Otec
žalobce byl členem sudetského Freikorpsu, byl v úzkém kontaktu s činiteli
nacistických politických stran SDP a NSDAP a v říjnu 1938 se účastnil i uvítání
Hitlera v Č. K.. Také matka žalobce M. K. byla, podle názoru žalovaného,
německé národnosti po svém otci Dr. H. B. – H., který měl za manželku
Argentinku M. M. d. H. Také poručník žalobce Ing. K. K. byl německé národnosti
a členem NSDAP. Podle názoru žalovaného podniku L. Č. r. nelze v tomto soudním
řízení přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů z poválečného období, vydaných
podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Dopady těchto rozhodnutí bylo
možné posuzovat jen s ohledem na příslušné restituční předpisy. Žalobce však
nevyužil možnosti uplatnit své tvrzené nároky podle ustanovení restitučních
předpisů, zejména podle zákona č. 229/1991 Sb.
Usnesením Okresního soudu v Rakovníku z 8. 1. 2002, č.j. 3 C
470/2001-106, byla připuštěna změna žalobního návrhu žalobce, jímž se žalobce
napříště domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 678/1, parc. č. 685
a parc. č. 679/1 v katastrálním území S. a pozemků parc. č. 7I29 a parc. č. 887
v katastrálním území M.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 3. 9. 2002, č.j. 3 C
470/2001-238, byla žaloba žalobce zamítnuta a bylo také rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením z 30. 10. 2002, sp.
zn. 30 Co 433/2002, zrušil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku z 3. 9. 2002,
č.j. 3 C 470/2001-238, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že rozsudek v této právní věci byl
vyhlášen jiným soudcem, než tím, kterému věc byla svěřena k rozhodování podle
rozvrhu práce a který věc naposledy projednával u jednání, jež rozsudku
předcházelo. V tomto smyslu bylo řízení před soudem prvního stupně zmatečné, a
proto nezbylo odvolacímu soudu než rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Pro toto další řízení ukládal odvolací
soud ještě soudu prvního stupně zabývat se otázkou doložení naléhavého právního
zájmu žalobce na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu).
Okresní soud v Rakovníku pak rozhodl rozsudkem z 13. 3. 2003, č.j. 3 C
470/2001-518, jímž žalobu žalobce opět zamítl. Bylo také rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením z 9. 7. 2003, sp. zn.
30 Co 266/2003, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 13. 3. 2003 a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění zrušovacího usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že se
odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce
neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení tvrzeného
vlastnického práva. Podle názoru odvolacího soudu je na takovém určení vždy
naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí, určující vlastnické právo,
zaznamenáno do katastru nemovitostí k dosažení shody mezi stavem právním a
stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Odvolací soud připomínal, že tímto
názorem odvolacího soudu bude soud prvního stupně v dalším řízení vázán. Bude
tedy na soudu prvního stupně, aby se zabýval meritem věci, což zatím neučinil
při svém názoru ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobce.
Odvolací soud dále uváděl, že pokud se soud prvního stupně bude zabývat
správními akty, postihujícími majetek žalobce, bude třeba se především zabývat
tím, zda tyto správní akty se týkaly nemovitostí, které jsou předmětem tohoto
soudního řízení, zda tu došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945
Sb. a kdy k této konfiskaci došlo, zejména zda tu ke dni účinnosti tohoto
dekretu (k 23. 6. 1945) došlo „ze zákona k nabytí žalobcem naturálního
vlastnického práva ke zkonfiskovanému majetku“. Bude třeba se zabývat i tím,
zda tu došlo případně k tvrzenému vydržení vlastnictví k nemovitostem, a to
podle předpisů, platných v době, kdy měla začít a skončit zákonem stanovená
doba k vydržení (srov. § 854 občanského zákoníku).
Okresní soud v Rakovníku pak vynesl rozsudek z 9. 1. 2004, č.j. 3 C
470/2001-371, jímž zamítl žalobní návrh žalobce, aby bylo určeno, že je
vlastníkem pozemku parc. č. 679/1 (o výměře 4. 320 m2 ) v katastrálním území S.
(zapsaného na listu vlastnictví č. 259 pro toto katastrální území u
Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště R.) a také pozemků parc.
č. 729 (o výměře 315. 531 m2) a parc. č. 887 (o výměře 101 m2) v katastrálním
území M. (zapsaných na listu vlastnictví č. 143 pro toto katastrální území u
již uvedeného Katastrálního úřadu pro S. k.), jakož i pozemku parc. č. 678/1 (o
výměře 51 m2) v katastrálním území S., zapsaného na listu vlastnictví pro toto
katastrální území u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště R.
Také byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo určeno, že je žalobce vlastníkem
pozemku parc. č. 685 (původně parc. č. 686), o výměře 259 m2, v katastrálním
území S., zapsaného na listu vlastnictví č. 259 pro toto katastrální území u
Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště R. Bylo také rozhodnuto,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba
žalobce nemůže být úspěšná s ohledem na dekret č. 12/1945 Sb., podle něhož
žalobcem uváděné nemovitosti podléhaly konfiskaci jako nemovitosti patřící
osobě německé národnosti; soud prvního stupně zdůrazňoval, že nebylo třeba, aby
této konfiskaci předcházelo deklaratorní správní rozhodnutí, když právním
důvodem konfiskace byl samotný citovaný dekret. Šlo tu o zemědělský majetek, u
něhož konfiskace nastávala u osob jmenovaných v § 1 dekretu č. 12/1945 Sb. s
okamžitou platností ze zákona; stát tu ze zákona ke dni účinnosti dekretu č.
12/1945 Sb. (k 23. 6. 1945) nabyl vlastnického práva k tomuto majetku.
Soud prvního stupně uváděl, že nezjistil, že by v případě žalobce
neexistovaly důvody pro aplikaci dekretu č. 12/1945 Sb. Rozhodujícím kriteriem
podle tohoto dekretu byla národnost vlastníka majetku; nikdo ze zástupců tehdy
nezletilého žalobce nevyužil možnosti požádat o vynětí majetku výjimkou z
konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Žalobce pokládal soud prvního stupně za
osobu německé národnosti po jeho otci, který se při sčítání obyvatelstva v
předválečném období hlásil vždy k německé národnosti; soud prvního stupně měl
za to, že ve smyslu ustanovení § 146 obecného zákoníku občanského z roku 1811
bylo třeba podle národnosti žalobcova otce posuzovat i národnost žalobce
samotného. U otce žalobce, který byl členem sudetoněmeckého Freikorpsu i členem
NSDAP, nebylo rozhodně prokázáno, že by v roce 1938 osvědčil svůj kladný vztah
k Československé republice. Na německou národnost otce žalobce a zřejmě i matky
žalobce lze usuzovat, podle názoru soudu prvního stupně, i ze společenského a
politického postavení rodičů žalobce, protože „nelze předpokládat, že by se
přední přestavitelé nacistické strany a Německé říše stýkali s osobou, která by
byla české národnosti“. Soud prvního stupně dospěl proto k výslednému závěru,
že tu k nabytí vlastnictví nemovitostí ze strany státu došlo přímo ze zákona
(podle dekretu č. 12/1945 Sb.), takže tu žaloba o určení vlastnického práva ve
prospěch žalobce nemůže být úspěšná.
Pokud se soud prvního stupně zabýval otázkou, zde v případě, že by
nedošlo ke konfiskaci předmětného majetku, mohlo tu dojít k nabytí vlastnictví
státem k nemovitostem vydržením, dospěl k závěru, že s uvážením ustanovení §
1452 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811 a ustanovení § 566 odst.
1 zákona č. 141/1950 Sb. i ustanovení § 854 nyní platného občanského zákoníku,
by mohlo dojít k vydržení dnem 1. 1. 1961 (po uplynutí desetileté vydržecí doby
podle zákona č. 141/1950 Sb.).
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku z 9. 1.
2004, č.j. 3 C 470/2001-371, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 15. 11.
2004, sp. zn. 30 Co 197/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen. Byl také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem
a žalovaným a ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem řízení nemá nikdo
z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž bylo rozhodnuto, že
stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, placených v tomto soudním řízení z
prostředků státu.
Odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku především na to,
že v průběhu odvolacího řízení vstoupilo do řízení jako vedlejší účastník na
straně žalobce Hnutí za obranu majitelů realit. Žalovaný státní podnik se
vstupem uvedeného vedlejšího účastníka do řízení souhlasil.
Ohledně odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně měl
odvolací soud za to, že není důvodné.
Odvolací soud se zabýval v odvolacím řízení uplatněnou žalobcovou
námitkou podjatosti vůči soudci Okresního soudu v Rakovníku JUDr. J. F. Dospěl
však k závěru, že v této právní věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by
nasvědčovaly vztahu uvedeného soudce k projednávané věci, k účastníkům řízení
nebo k jejich zástupcům, jež by vyvolávaly pochybnosti o nepodjatosti soudce ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud byl také toho názoru, že soud prvního stupně správně
posoudil, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném
určení rozsudkem soudu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního
řádu; rovněž také soud prvního stupně správně posoudil, podle názoru odvolacího
soudu, že žalovaný státní podnik je tu pasívně legitimovaným subjektem.
Odvolací soud se dále zabýval tím, že žalobce navrhl, aby odvolací soud
postoupil Evropskému soudnímu dvoru v Luxembourghu tyto předběžné otázky k
posouzení: 1. zda je tu třeba vykládat ustanovení Smlouvy o Evropské unii a
její články 2 a 6 tak, že je nepřípustná taková interpretace právního předpisu,
která znemožňuje přijetí závěru, že ke zbavení vlastnického práva vlastníka k
nemovitostem postačuje obecná právní norma neoznačující ani osobu vlastníka
jeho jménem, příjmením či jiným osobu individualizujícím znakem a ani
individualizační znaky konkrétní nemovitosti, takže individualizace obecné
normy na konkrétní osobu a konkrétní majetek rozhodnutím správního orgánu nebo
soudního orgánu státu je nepotřebná a dotčená osoba nemá možnost se tomuto
zásahu do vlastnického práva bránit, a 2. zda je třeba vykládat uvozovací
ustanovení Smlouvy o Evropské unii a její články 2 a 6 tak, že soudy Evropské
unie musí při interpretaci právních norem dbát ochrany přirozených lidských
práv, a to i případech, kdy je interpretována a aplikována právní norma přijatá
za součást právního řádu členského státu před přijetím Všestranné deklarace
lidských práv v roce 1948.
K tomuto podnětu žalobce odvolací soud uváděl, že předmětem řízení o
předběžné otázce před Evropským soudním dvorem mohou být dva typy předběžných
komunitárních otázek, a to otázky výkladu komunitárního práva a otázky
platnosti komunitárních právních aktů. Z toho vyplývá, že Evropský soudní dvůr
rozhoduje pouze předběžné otázky k výkladu komunitárních předpisů, nikoli
předpisů vnitrostátních. Předběžná otázka výkladu komunitárního práva se může
týkat i výkladu národního práva pouze v případě, kdy jde o národní právo, které
odkazuje či doslovnou reprodukcí ustanovení komunitárního práva dobrovolně
rozšiřuje aplikovatelnost komunitárního práva i na situace nespadající do jeho
působnosti. Účastníci řízení, v jehož rámci vyvstala předběžná otázka výkladu
či platnosti komunitárního
práva,
mají pouze možnost navrhnout národnímu
soudu, aby postoupil takovou předběžnou otázku k posouzení Evropskému soudnímu
dvoru. Soud, který tu jako národní soud rozhoduje v posledním stupni, uváží,
zda řešení předběžné otázky je nutné k vynesení rozsudku ve věci hlavní.
Odvolací soud proto měl za to, že mu nenáleží vyhovět žalobci a vedlejšímu
účastníku řízení (Hnutí na obranu majitelů realit), kteří mají za to, že by tu
mělo dojít k postoupení položených předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukazoval na výměry anebo vyhlášky
správních orgánů, vydané ohledně majetku K., které byly v řízení soudu
předloženy nebo jím vyžádány. Šlo o výměr Magistrátu h. m. P. z 1. 2. 1947,
č.j. 56091 NS/46 Dr. Kv., týkající se majetku F. O. K. (označeného jako
neznámého pobytu), sestávajícího z domu čp. 606 v P. se stavební parcelou č.
kat. 753, vydaný podle dekretu č. 108/1945 Sb. Dále šlo o vyhlášku Okresního
národního výboru ve S. ze 14. 8. 1945, č.j. 9851, týkající se majetku F. O. K.
v obci J. a v obci Z. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl v této
souvislosti (na str. svého rozsudku z 15. 11. 2004), že „nebyl však proveden
důkaz konfiskace vyhláškou, která by se týkala předmětných nemovitostí a která
by směřovala proti žalobci“.
Odvolací soud při výkladu ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. vycházel z
právního názoru, že rozhodnutí, jež byla vydávána správními orgány o tom, že
jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. měly jen
deklaratorní a prováděcí charakter. Podle tohoto dekretu přecházel majetek,
jehož se tento dekret týkal, na stát přímo dnem účinnosti dekretu č. 12/1945
Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945). K provedení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.
nebylo za všech okolností třeba, aby mu předcházelo deklaratorní rozhodnutí o
tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace; takové
rozhodnutí vydával příslušný úřad, uznal-li to za potřebné, a mohl je vydat z
moci úřední; k návrhu legitimované strany je vydat musel. Konfiskací podle
dekretu č. 12/1945 Sb. nabýval Čs. stát ze zákona vlastnického právo ke
zkonfiskovanému majetku.
Odvolací soud se zabýval i tím, zda v tomto soudním řízení byly
provedeny důkazy k posouzení toho, zda bylo možné žalobce považovat za osobu
německé národnosti ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. Odvolací soud měl za to, že
soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení § 146 obecného zákoníku
občanského z roku 1811, z něhož lze dovodit, že národnost dítěte se řídí podle
národnosti jeho manželského otce; národnost žalobcova otce pak byla nepochybně
národností německou. Po svém otci německé národnosti převzal žalobce i jeho
nemovitý majetek podle odevzdací listiny z 18. 3. 1942 a z 20. 10. 1944, vydané
tehdejším německým soudem v Pardubicích, a došlo také k zaknihování
vlastnického práva žalobce do pozemkových knih, a to i u nemovitostí, které
jsou předmětem tohoto soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Rakovníku.
Odvolací soud dále dovozoval, že již uváděnou vyhláškou Okresního
národního výboru ve S. ze 14. 8. 1945, týkající se majetku v obci J., žalobce
byl tzv. kategorizován z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb., takže tímto
rozhodnutím byl dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege na
stát i tam, kde toto rozhodnutí nebylo vydáno ohledně dalšího majetku žalobce.
Odvolací soud ještě dodával, že takto byl žalobce kategorizován i z hlediska
dekretu č. 108/1945 Sb. výměrem Magistrátu h. m. P. č.j. 56091 NS/46 Dr. Kv., z
1. 2. 1947, týkajícím se konfiskace P. K. v P.
Z toho všeho odvolací soud dovozoval, že žalobce pozbyl vlastnické
právo k nemovitostem, o něž v tomto soudním řízení šlo, konfiskací podle
dekretu č. 12/1945 Sb., takže žalobcovu žalobu o určení vlastnického práva
nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, pokládat za důvodnou. Odvolací
soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím
soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 22. 2. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště
22. 4. 2005 k doručení Okresnímu soudu v Rakovníku, tedy ve lhůtě stanovené v §
240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal
své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského
soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jeho
dovolání, má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací
důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu), a také, že řízení před soudy obou stupňů bylo stiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 2 písm. a/ občanského
soudního řádu).
Dovolatel poukazoval především na to, že názor soudů obou stupňů v této
právní věci, že žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitostem, uvedeným v
žalobě žalobce, použitím dekretu č. 12/1945 Sb. bez nutnosti vydání
individuálních konfiskačních aktů, který dovolatel pokládá za zcela nesprávný,
je rozdílný od právního názoru vyjádřeného i v rozhodnutích jiného odvolacího
soudu ve třech právních věcech týkajících se žalobce (s poukazem na rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 82/2002 a sp. zn. 19 Co
172/2003, i na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp.
zn. 35 Co 292/2003).
Dovolatel dále poukazoval na nesprávný názor odvolacího soudu o jeho
německé národnosti, přičemž dovolatel má za to, že zjišťování podmínek
konfiskace náleželo výhradně do pravomoci správních orgánů posuzujících otázku
konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. Dovolatel má za to, že soudu
nepřísluší, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů
konfiskace podle uvedeného dekretu nebo oprávněnost námitek proti ní. Avšak i
když se odvolací soud zabýval posouzením otázky národnosti žalobce v tomto
soudním řízení, pochybil také v tom, že přehlédl, že definice osob německé
národnosti pro účely použití dekretu č. 12/1945 Sb. bylo nutno dovozovat z
ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a nikoli z ustanovení § 146
obecného zákoníku občanského z roku 1811. Podmínky uvedené v § 2 odst. 1
dekretu č. 12/1945 Sb. nebylo možné vůbec uplatňovat na nezletilou osobu
žalobce, která tehdy v době nabytí účinnosti tohoto dekretu byla ve věku
necelých devíti roků. U takové nezletilé osoby nepřicházelo v úvahu, že by se
sama při sčítání obyvatelstva přihlásila k německé národnosti. Bylo tu proto
nezbytné vydání individuálního správního konfiskačního aktu, který by
deklaroval německou národnost žalobce, jež tu byla sporná a vyžadovala dalšího
šetření, které by bylo prováděno v právním rámci správního řízení. Podle názoru
dovolatele nemohlo bez individuálního správního aktu dojít k završení
konfiskačního procesu. Bez předložení individuálního správního aktu, vydaného
ať již podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo podle dekretu č. 108/1945 Sb., není
možné tvrdit, že majetek žalobce byl konfiskován.
Dovolatel dovozoval (s poukazem i na nález Ústavního soudu ČR č.
55/1995 Sbírky zákonů), že i v tomto případě bylo třeba vycházet z právní
zásady, že „konfiskační dekrety, pokud jde o fyzické osoby, spočívají na
vyvratitelné domněnce individuální odpovědnosti“. Žalobce nelze v žádném
případě posuzovat jako osobu patřící do kategorie zrádců a nepřátel
Československé republiky ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945
Sb., neboť žalobce žil od roku 1940 s matkou v Argentině a v roce 1945 mu bylo
devět roků.
Pokud odvolací soud poukazuje nato, že z hlediska dekretu č. 12/1945
Sb. byl žalobce kategorizován vyhláškou Okresního národního výboru ve S. ze 14.
8. 1945 č. 9851, dovolatel má za to, že uvedená listina je nesprávně pojata
jako vyhláška, avšak každé rozhodnutí vydané ve správním řízení, jímž bylo
nepochybně i řízení konfiskační, muselo být označeno jako výměr; tato vyhláška
nesplňuje tak ani formální náležitosti individuálního správního aktu v dané
době jejího vydání. Měl tu tedy být ve smyslu tehdy platného vládního nařízení
č. 8/1928 Sb. vydán výměr a tento výměr měl být také doručen, což se v daném
případě nestalo. Uvedená vyhláška je tedy, podle názoru dovolatele,
nepravomocným aktem a aktem nicotným.
Pokud odvolací soud poukazoval na to, že žalobce byl rovněž
kategorizován i z hlediska dekretu č. 108/1945 Sb. výměrem Magistrátu h. m. P.
z 1. 2. 1947, č.j. 56091-NS/46-Dr. Kv., týkajícím se P. K. v P., dovolatel má
za to, že toto rozhodnutí není pro posouzení projednávaného žalobního návrhu
žalobce rozhodné, protože tu nejde o tzv. kategorizaci z hlediska použití
dekretu č. 12/1945 Sb. Kromě toho ani v řízení o vydání tohoto výměru nebyl
žalobce jako tehdy nezletilá osoba zastoupen zákonným zástupcem; dovolatel
poukazoval na to, že takto bylo vůči němu (jako vůči tehdy nezletilé osobě)
postupováno v rozporu s ustanoveními vládního nařízení č. 8/1928 Sb.,
upravujícími správní řízení, a s ustanovením § 21 obecného zákoníku občanského
z roku 1811, ale i v rozporu s mezinárodními dokumenty (např. s Deklarací práv
dítěte z roku 1924 i s Všeobecnou deklarací lidských práv). Ani uvedený výměr
Magistrátu h. m. P. z 1. 2. 1947 nebyl doručen všem účastníkům správního
řízení, v němž byl tento výměr vydán.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že řízení před ním je stiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení tu
spočívala ve skutečnosti, že odvolací soud sám z vlastní iniciativy si
opatřoval důkazy v neprospěch odvolatele. Odvolací soud pátral pouze po
dokumentech prokazujících konfiskaci majetku žalobce a tvrzenou německou
národnost otce žalobce; pátral tedy jen po dokumentech, které svědčí ve
prospěch žalovaného. Podle názoru dovolatele tímto svým postupem porušil
odvolací soud procesní zásadu rovnosti účastníků řízení. Soudci odvolacího
soudu tím vyvolali u žalobce pochybnosti o jejich nepodjatosti. Když o věci
rozhodovali soudci, u nichž byla dána pochybnost o jejich nepodjatosti, došlo
tím k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. V takovém případě však
měli být tito soudci z rozhodování vyloučeni. Jestliže ve věci rozhodovali
vyloučení soudci, potom bylo řízení před odvolacím soudem, podle názoru
dovolatele, stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že nelze souhlasit s
odůvodněním, jímž odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na předložení předběžných
otázek Soudnímu dvoru v Lucembursku. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu je
dovolatel přesvědčen, že všechny jím předložené předběžné otázky jsou
relevantní a jejich vyřešení je nezbytně nutné k rozhodnutí ve věci. Žalobce
předložením těchto otázek nepožadoval aplikaci komunitárního práva, jak uváděl
odvolací soud, nýbrž pouze posouzení souladu interpretace a aplikace předpisů z
roku 1945, k nimž takto dochází v době po vstupu ČR do Evropské unie, s
komunitárním právem. Dovolatel je toho názoru, že „skutečnost, že byl určitý
předpis přijat před vstupem ČR do Evropské unie, v žádném případě neumožňuje,
aby orgány státu po jeho vstupu do Evropské unie vykládaly takový předpis v
rozporu s k omunitárním právem, zvláště když znění takového předpisu výklad v
souladu s komunitárním právem jednoznačně umožňuje“; dovolateli šlo v rámci
předložení právní otázky o její výklad (interpretaci), který by měl být
uplatňován soudy České republiky v současnosti, tedy po vstupu ČR do Evropské
unie a nikoli před tímto vstupem.
Dovolatel vyslovoval posléze názor, že další vadou řízení v této právní
věci je okolnost, že tu došlo k masivnímu ovlivňování nezávislosti rozhodovací
činnosti soudů ve věcech týkajících se žalobce, když se v těchto právních
věcech žalobce domáhá uznání stále existujícího vlastnictví k nemovitostem v
České republice. Dovolatel v této souvislosti poukazoval na výroky jednotlivých
představitelů státu, prezentované v mediích, které podle názoru dovolatele
představují, podle názoru dovolatele, „vpád státu do jeho soukromoprávní věci“;
„mediální hysterie kolem kauzy K. probíhala snad ve všech sdělovacích
prostředcích“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud předložil Soudnímu
dvoru v Lucemburku tuto předběžnou otázku: „lze vykládat článek 6 odst. 1
Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního
státu, že dojde-li situaci, kdy soudy určitého členského státu ztratí v jejich
rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze
strany jiných orgánů státu, svou nezávislost a nestrannost, je nutné přenést
jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu ?“.
Přípustnost uvedeného dovolání dovolatele bylo možné posoudit dovolacím
soudem pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu,
podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud tu vycházel z ustanovení § 237 odst. 3 občanského
soudního řádu a zabýval se otázkou případného rozporu rozhodnutí odvolacího
soudu (v jeho výroku žalobu zamítajícím), napadeného dovoláním dovolatele, s
hmotným právem, a to srovnáním výsledných závěrů, k nimž dospěl odvolací soud,
s právními závěry obsaženými v uveřejněné judikatuře soudů (zejména uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR) nebo
v nálezech Ústavního soudu ČR (jmenovitě v nálezech uveřejněných ve Sbírce
nálezů a usneseních Ústavního soudu ČR); takto postupoval dovolací soud i při
posouzení toho, zda dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla či
nebyla řešená právní otázka dosud nevyřešená v rozhodování dovolacího soudu.
Při posuzování toho, zda odvolací soud řešil právní otázku, která je
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soude, vycházel dovolací
soud rovněž zejména z právních závěrů z uveřejněné judikatury s přihlédnutím i
k obsahu soudního spisu v právní věci, jíž se dovolání dovoletele týká.
Nepokládal však dovolací soud za splněný předpoklad přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, jestliže v rozhodnutích
odvolacích soudů spočívala rozdílnost rozhodování v tom, že některý odvolací
soud ve svém rozhodnutí neřešil právní otázku novou, dosud neřešenou, ale
odchýlil se (na rozdíl např. od rozhodnutí jiného odvolacího soudu) od právních
závěrů z uveřejněné judikatury. Řešení právní otázky v rozhodnutí odvolacího
soudu pak dovolací soud posuzoval vzhledem k tomu, jak se toto řešení projevilo
v rozhodnutí o věci samé a nikoli jen v odlišnosti argumentace v odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu lišícím se sice od uveřejněné judikatury, ale
vedoucí přesto ke správnému rozhodnutí ve věci.
K otázkám výkladu právních důsledků konfiskace majetku podle dekretu č.
12/1945 Sb., upravujícího konfiskaci a urychlené rozdělené zemědělského majetku
v poválečném období, bylo nutno, podle názoru dovolacího soudu, mít na zřeteli
zejména tyto právní závěry z nálezů Ústavního soudu ČR:
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 5. 2001, IV ÚS 524/98, uveřejněném
pod č. 82 ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat
tento výkladový závěr: „Otázku, zda v konkrétním případě byl či nebyl dán
zákonný důvod konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., bylo třeba zjišťovat v
příslušném správním řízení. Ke konfiskaci tak sice docházelo s účinky ex tunc
ke dni účinnosti tohoto dekretu, avšak k tomu, aby se tak stát mohlo, bylo
třeba pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu“.
Již i před tím v nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 11. 1999, II. ÚS
405/98, uveřejněném pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, bylo vyloženo: „Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla
konfiskace majetku (podle dekretu č. 12/1945 Sb.) dovršena. Zároveň bylo
umožněno, aby v případě liberačních důvodů příslušný orgán část takto
zkonfiskovaného majetku vyňal“.
Nebylo tedy možné v daném případě přesvědčivě přisvědčit všeobecnému
závěru odvolacího soudu, že tu i bez vydání výměru o konfiskaci zemědělského
majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo vždy jednoznačně i bez vydání
konfiskačního výměru (konfiskačních výměrů) ke konfiskaci ohledně nemovitostí
uvedených žalobcem v jeho žalobě, a to ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.
(tj. k 23. 6. 1945).
Pokud pak šlo o otázku, zda vlastnické právo žalobce (získané děděním)
zůstalo nedotčeno v celém dalším období od nabytí vlastnictví a zejména od roku
1945 jakýmkoli opatřením ze strany státu, takže by bylo možné přihlížet jen k
obecné právní úpravě o ochraně práv vlastníka bez přihlížení k předpisům
zvláštním (speciálním), měl dovolací soud na zřeteli jednak výsledky
dokazováním provedeného v daném případě před soudy obou stupňů, ale také právní
závěry z uveřejněného judikatury i z nálezů Ústavního soudu ČR.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že převzal-li
stát věc, aniž k tomu existoval právní důvod (tedy např. pravomocné rozhodnutí
příslušného orgánu o konfiskaci), jde o převzetí věci bez právního důvodu
(srov. k tomu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. nebo § 6 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. 279/95, uveřejněném pod
č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo:
Podmínka nabytí vlastnictví věci státem je nezbytná pro úspěšnost nároku
oprávněné osoby v případech jmenovitě v zákoně uvedených (srov. např. § 6 odst.
1 písm. a/ až o/ zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.);
nemusí však být uplatněna v případech převzetí věci státem bez právního důvodu
(srov. k tomu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb.).
V daném případě tedy nebylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno
jednoznačně, že by tu došlo k nabytí vlastnictví státu k nemovitostem, uváděným
žalobcem, v období 1945 až 1948. Avšak bylo v řízení před soudy obou stupňů
nepochybně doloženo, že s uvedenými nemovitostmi stát nakládal a disponoval v
období po 25. 2. 1948 (srov. např. zápisy v pozemkových knihách, založené na č.
l. 83 a 84 soudního spisu v této právní věci, nebo usnesení Okresního soudu v
Novém Strašecí z 13. 9. 1949, Čd 1296/49, ohledně pozemků v katastrálním území
S., předloženém soudu jako příloha žalovanými L. Č. r.). Šlo tedy v daném
případě o zemědělský majetek ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
na jehož vydání mohla oprávněná osoba (§ 4 téhož zákona) uplatnit své nároky
podle tohoto zákona způsobem a ve lhůtách zákonem č. 229/1991 Sb. stanovených.
Žalobce takový restituční nárok neuplatnil, jak také uváděl, ale přikročil k
tomu, že u soudu podal žalobu o určení, že je vlastníkem pozemků v jeho žalobě
(podané u soudu 27. 6. 2001) uvedených. Žalobce vychází z právního názoru, že
nedošlo-li doloženému nabytí vlastnictví věcí státem, potom bez ohledu na to,
že tyto věci přešly na stát (srov. § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nebo § 6
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), může se domáhat nápravy vzniklých majetkových
křivd bez dalšího podle obecné právní úpravy bez ohledu na to, zda a jak byla
náprava těchto majetkových křivd řešena právními předpisy restituční povahy,
vydanými speciálně k umožnění nápravy takových majetkových křivd.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo však již (v souladu i se zněním
důvodových zpráv k zákonů restituční povahy, vydaným v roce 1990 a 1991)
vyloženo (na str. 114 /248/), že „zákonná úprava obsažená v zákoně č. 403/1990
Sb., v zákoně č. 87/1991 Sb. i v zákoně č. 229/1991 Sb. nevychází z toho, že
vyvlastňovací a jiné obdobné akty a všechny právní úkony na ně navazující byly
neplatné, takže by už zákonem restituční povahy samotným se obnovovalo
vlastnické právo původních vlastníků“. V uvedených právních předpisech „jde o
zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za
splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů“.
Posléze rozhodl Nejvyšší soud ve velkém senátě občanskoprávního kolegia
(ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) rozsudkem z 11. 9. 2003, 22
Cdo 1222/2001, o zrušení rozsudků soudů obou stupňů, přičemž v odůvodnění
rozsudku dovolacího soudu bylo k řešení konkrétní právní věci zaujat právní
závěr: “Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, nemůže se
domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského
zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm.
c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení § 6
písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.“.
Za těchto uvedených okolností nedospěl dovolací soud v daném případě k
závěru, že by u dovolání dovolatele, směřujícího proti rozsudku odvolacího
soudu potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce o
určení tvrzeného vlastnického práva žalobce, byly dány zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 i 2 občanského
soudního řádu a ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního
řádu. V řízení u soudů obou stupňů v daném případě byla totiž zamítnuta
určovací žaloba, týkající se vlastnictví k nemovitostem, ohledně nichž sice v
období 1945-1948 nedošlo v žádném konfiskačním řízení podle dekretu č. 12/1945
Sb. (ani podle dekretu č. 108/1945 Sb.) k vydání pravomocného rozhodnutí
příslušného orgánu o konfiskaci nemovitostí, uváděných žalobcem, takže tu v
uvedeném období nedošlo k dovršení konfiskace majetku (srov. k tomu již
citovaný nález Ústavního soudu ČR z 20. 10. 1999, II. ÚS 405/98), jak o to
tehdejší státní orgány usilovaly, ale v dalším období (jmenovitě v období po
25. 2. 1948) přešly tyto nemovitosti na stát, byť i bez existujícího právního
úkonu (srov. k tomu rovněž již uvedené rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a stát s těmito nemovitostmi,
převzatými bez právního důvodu (viz § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991
Sb.), začal disponovat a nakládat jako s vlastními. Žalobu zamítající rozsudek
soudu prvního stupně, potvrzený i rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele, nelze tu přesvědčivě označit za rozhodnutí řešící
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu,
nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešící otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona
č. 229/19912 Sb.), protože tu nešlo o opodstatněný a včas uplatněný restituční
nárok, jímž by podle právního řádu České republiky, jmenovitě podle předpisů
speciálně upravující restituční (rehabilitační) nároky, bylo jedině možné
dosáhnout zjednání nápravy žalobcem tvrzené majetkové křivdy.
Protože odvolací soud neshledal dovolání dovolatele přípustným, nezbylo
dovolacímu soudu než přistoupit k odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243
odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného,
u něhož také již nebylo na místě zabývat se důvody dovolání (srov. § 241a
občanského soudního řádu), týkající se jen dovolání přípustného.
Pokud dovolatel spolu se svým dovoláním učinil dovolacímu soudu podnět
k tomu, aby byly „předložena předběžná otázka Soudnímu dvoru v Lucemburku podle
článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství“, týkající se výkladu
článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii“, dospěl dovolací soud k závěru, že z
žádného z ustanovení mezinárodních smluv, uváděných žalobcem, a ani z žádného
ustanovení právního řádu České republiky nevyjímaje ustanovení zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním nelze dovodit právní
předpoklad k tomu, aby soud České republiky formou předložení předběžné otázky
mezinárodnímu soudnímu orgánu sám zpochybňoval svou pravomoc k projednání
právní věci, založenou vnitrostátními předpisy, bez vázanosti konkrétním
závazkem vyplývajícím z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.
Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatele ohledně smyslu a účelu
řízení o předběžné otázce ve smyslu článku 23 Smlouvy o založení Evropských
společenství.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena
na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a
základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234
Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury
řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států
obracejí na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva ES. Z těchto
uvedených ustanovení práva ES neplyne možnost přenesení pravomoci či
příslušnosti českého soudu na soud např. jiného státu. Proto také nelze dojít k
závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci či příslušnosti českého
soudu na soud např. jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla
dána možnost přenesení pravomoci k projednání soudu jiného členského státu, a
to ani na základě práva ES, ani na základě mezinárodní smlouvy, kterou by byla
Česká republika vázána (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb.).
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a
jednotný výklad ustanovení práva ES, která jsou relevantní pro výchozí řízení
před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není nástrojem přenesení
rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských
společenství a také nikoli ze soudu členského státu na soudy jiných členských
států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci,
kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka,
která se týká výkladu či platnosti práva ES. Tak tomu však není v případě
tohoto dovolání. Dovolatelem namítané skutečnosti postrádají aspekt práva ES.
Soudní dvůr Evropských společenství podle své judikatury i odmítá předběžné
otázky, které jsou mimo rámec práva ES (srov. např. věc C-291/96 Trestní
stíhání proti M. G. a S. B. /1997/ ECR I-5531, bod 12, nebo věc 299/95 K. v.
Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či věc C-144/95 M. /1996/ ECR I-2909, bod
13). Stejně tak z judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce
je nástrojem spolupráce mezi soudy ES a nikoli prostředkem vznášení
hypotetických nebo irelevantních otázek v řízen í před soudem členského státu
ze strany účastníků řízení. Podání předběžné otázky v takových případech by
znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti
předložené otázky (srov. např. věc 244/80 F. v. N. /1981/ ECR 3045, bod 18, či
věc 126/80 M. S. v. G. P. a F. B. /1981/EXR 1563, bod 6).
Dovolacímu soudu tu tedy v daném případě nevzniká v otázce namítané
dovolatelem oprávnění či povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských
společenství se žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR
3415, bod 10).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému (ani
vedlejšímu účastníku řízení ) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního
řádu.
V Brně dne 3. srpna
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu