28 Cdo 1347/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele T., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu
v Praze z 19. 9. 2008, sp. zn. 51 Co 181/2008, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Praha 10 pod sp. zn. 23 C 267/2004 (žalobce T., s. r. o.,
který byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem, proti žalovaným:
1. V. H., a 2. M. P., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k
nemovitostem), takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 29. 6. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 z 27. 11. 2007, č. j. 23 C 267/2004-63. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující s. r. o. T. je
vlastníkem pozemků parc. č. 686/40 (o výměře 97 m2), parc. č. 686/42 (o výměře
513 m2) a parc. č. 686/43 (o výměře 570 m2) v katastrálním území M., zapsaných
na listu vlastnictví č. 153 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P.
Byla však zamítnuta žaloba žalobce, jíž se domáhal, aby bylo soudem dále
určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 686/10, parc. č. 686/34, parc. č.
686/9, parc. č. 686/41, parc. č. 686/44, parc. č. 686/45 a také domu čp. 566 v
katastrálním území M. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. 9. 2008, sp. zn. 51 Co
181/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 z 27. 11. 2007, č. j. 23 C 267/2004-63, změněn tak, že byl zamítnut i
žalobní návrh žalobce na určení vlastnictví T., s. r. o., k pozemkům parc. č.
686/42 a parc. č. 686/43 v katastrálním území M. Žalobci bylo uloženo zaplatit
žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 42.686,50 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných
bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že v tomto případě „záviselo rozhodnutí o žalobě
žalobce na právním posouzení toho, zda žalobce na základě smluv uzavřených se
státním orgánem nabyl vlastnictví k určitým nemovitostem, zda mohl být v dobré
víře o tom, že je skutečným vlastníkem těchto nemovitostí a zda tato jeho dobrá
víra v průběhu desetileté vydržecí doby byla prolomena či nikoliv“.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že smlouva o prodeji
podniku, uzavřená 1. 12. 1993 mezi žalující společností s ručením omezeným a
Fondem národního majetku ČR, na jejímž základě nabyl žalobce vlastnictví k
nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, je neplatná pro rozpor s ustanovením §
5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.; převádějící orgán státu tu sice ujistil
žalobce, že k nemovitostem, které byly předmětem smlouvy, nebyl uplatněn
restituční nárok“, ale „právní úkony k převodu nemovitostí činil žalobce poté,
co již byl restituční nárok na vydání pozemků včas a řádně uplatněn“. Odvolací
soud dovozoval, že žalobce se nesprávně spoléhal jen na prohlášení (datované v
roce 1991) převádějícího státního orgánu o tom, že restituční nárok na
nemovitosti nebyl uplatněn, ale nepřesvědčil se v době uzavření smlouvy (v
prosinci 1993) zda se v uvedeném mezidobí skutečný stav nezměnil“. Odvolací
soud rovněž dovozoval, že z rozhodnutí Pozemkového úřadu P. z 19. 5. 2004, č.
j. PÚ 2288/99, vyplývá, že zpracovatel privatizačního projektu – státní podnik
P. P. byl povinnou osobou k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podle
ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., takže je „pojmově vyloučeno,
aby o uplatněném restitučním nároku nevěděl, takže by na privatizačním projektu
byla založeno dobrá víra o vlastnictví převáděných pozemků.“ Za této situace
pak žalobce nikdy nemohl mít, podle názoru odvolacího soudu, za to, že mu
předmětné pozemky, k nimž byl uplatněn restituční nárok, náleží, neboť bylo
zřejmé, že privatizační projekt tu byl schválen v přímém rozporu se zákonem.
Odvolací soud dále dovozoval, že privatizační projekt tu byl proveden přesto,
že v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. byly na
privatizátora převedeny pozemky, které podléhaly blokační klauzuli; šlo tu
tedy, podle názoru odvolacího soudu, o právní nemožnost plnění smlouvou o
převodu nemovitostí, když předmět plnění byl v tomto rozsahu neuskutečnitelný
v důsledku právní překážky, která tu existovala v době, kdy byl právní úkon
učiněn. Odvolací soud byl proto toho názoru, že nelze než uzavřít, že žalobce
uzavřel s Fondem národního majetku neplatnou kupní smlouvu, jejímž předmětem
bylo plnění nemožné (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku), a tedy k této absolutní
neplatnosti smlouvy musel soud v tomto soudním řízení přihlížet. Odvolací soud
byl toho názoru, že „oprávněná držba se nemůže zakládat na omylu držitele,
kterému se mohl držitel při normální opatrnosti vyhnout, při čemž tu byla na
místě opatrnost obvyklá, posuzovaná z objektivních hledisek“. Podle názoru
odvolacího soudu v daném případě nebyla na straně žalobce splněna podmínka
obvyklé míry opatrnosti, když smlouva o převodu nemovitostí z 1. 12. 1993 tu
byla uzavřena dva roky poté, co byl žalobce ujištěn prodávajícím, že k
převáděným pozemků nebyl vznesen restituční nárok, a zda tedy zpracovatel
privatizačního projektu (státní podnik P. P.) byl či nebyl osobou povinnou k
vydání nemovitostí žalovaným.
Odvolací soud také uváděl, že z dokazování, provedeného v této právní věci,
vyplývá, že žalovaní svůj restituční nárok uplatnili řádně a včas, ale správní
řízení o jejich nároku probíhalo dvanáct roků. Rozhodnutím Pozemkového úřadu P.
z 19. 5. 2004, č. j. PÚ 2288/99, pak byli určeni spoluvlastníky předmětných
nemovitostí. Podle názoru odvolacího soudu „citované rozhodnutí nebylo
způsobilé konstituovat vlastnictví jako nově vzniklé, ale pouze je deklarovalo,
aby žalovaní mohli být jako vlastníci zapsáni do katastru nemovitostí“.
Uváděnou smlouvou z 1. 12. 1993 byli žalovaní, podle názoru odvolacího soudu,
protizákonně zbaveni svých spoluvlastnických práv k jejich majetku, a to z toho
důvodu, že nebylo respektováno jejich řádné a včasné uplatnění restitučního
nároku k předmětným nemovitostem. Odvolací soud měl tedy za to, že je „nutné,
aby vlastnictví žalovaných k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, zůstalo
zachováno, neboť mají výhradní právo dispozice s uvedenými nemovitostmi, které
na žalobce nikdy oni nepřevedli“.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud změnil podle ustanovení §
220 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadeném žalobě vyhovujícím výroku, a to tak, že také návrh na určení
vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. 686/40, parc. č. 686/42 a parc.
č. 686/43 v katastrálním území M. byl zamítnut. Změněn byl i navazující výrok o
nákladech řízení před soudem prvního stupně; výrok o nákladech odvolacího
řízení byl odůvodněn plným úspěchem žalovaných i v odvolacím řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 17. 10. 2008 advokátu, který žalobce
v řízení před soudy obou stupňů v řízení zastupoval, a dovolání ze strany
žalobce bylo dne 16. 12. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro
Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že je jeho dovolání
přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změně
rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod odvolatel uplatňoval, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval v dovolání na to, že žalující společnost s ručením
omezeným Tekaz nabyla nemovitosti, o něž šlo v tomto řízení do svého
vlastnictví a oprávněné držby v rámci privatizace státního podniku P. P.
Žalobce tu vycházel ze skutečnosti, že byl během procesu privatizace ujištěn
písemně, že na privatizovaných pozemcích neváznou žádná restituční práva
(formulář 4 b privatizačního projektu). Tento formulář byl v procesu
privatizace průběžně aktualizován a v aktualizovaném privatizačním projektu se
žádná nová informace neobjevila, přičemž sami žalovaní neznají důvody, proč se
tak stalo.
Dovolatel poukazoval na to, že jednotlivé kroky celého procesu privatizace
následovaly velmi rychle za sebou; dne 17. 9. 1993 bylo vydáno rozhodnutí o
schválení podmínek veřejné soutěže a o jejich vyhodnocení a dne 18. 11. 1993
bylo vydáno rozhodnutí o privatizaci, kterým byl určen žalobce jako osoba,
která se stane nabyvatelem, a dne 1. 12. 1993 byla podepsaná smlouva o převodu
mejetku. K nabytí privatizovaného majetku, kam byly zapsány i sporné
nemovitosti, došlo tedy 13 dnů poté, co se nabyvatel stal vítězem soutěže v
rámci privatizace; v té době byl žalobce zatížen faktickou povinností získat
bankovním úvěrem dostatečné prostředky k nabytí privatizovaného majetku. Podle
názoru dovolatele bylo „téměř nepředstavitelné, že by při tehdejší úrovni
komunikačních služeb a rychlosti vyřizování požadavků Pozemkovým fondem ČR bylo
možné získat relevantní informaci o tom, zda byly pozemky, které byly předmětem
privatizace, zatíženy uplatněným restitučním nárokem“. Takový postup by byl
velmi nestandardní a nebylo možné se spoléhat v uvedené krátké době na zápis v
katastru nemovitostí, aby tak byla plně ověřena oprávněná držba nemovitostí
získaných na základě výsledků privatizace.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nesprávně tento „spor posuzoval jako
kolizi práv vyplývajících z restitučních předpisů a kolizi práv vyplývajících z
předpisů o privatizaci“. „V případě vydržení, které namítá žalobce T., s. r.
o., v daném případě, nešlo o derivativní způsob nabytí vlastnictví, ale naopak
o vlastnictví neodvozené“. Nešlo tu ve své podstatě o právní otázku spjatou s
restitucí, ale o právní otázku nabytí vlastnictví vydržením; „vydržení majetku
není přechodem práva, ale jeho nabytím bez přechodu z původního vlastníka“.
Stát tu mohl předejít vydržení samotným oznámením skutečnosti, že na pozemky (o
něž jde v tomto řízení) byl uplatněn restituční nárok, dovozoval dovolatel; ze
strany státu k takovému oznámení nedošlo, čímž však byly vytvořeny podmínky pro
vydržení majetku, na který byl uplatněn nárok. Také ze strany žalovaných, kteří
vznesli restituční nárok a po dobu deseti roků o něm vedli řízení, nedošlo k
informovanosti o tom vůči žalobci; pokud by tak učinili prolomili by tak trvání
dobré víry u žalobce; jejich případný nárok vůči státu, který ovšem není
předmětem tohoto řízení, by tím nebyl dotčen. Dovolatel má proto za to, že jeho
právo k předmětným nemovitostem je nezpochybnitelné a jeho žalobě mělo být
vyhověno určovacím rozhodnutím soudu.
Dovolání dovolatele bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu
jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl ve
svém rozsudku z 19. 9. 2008, sp. zn. 51 Co 181/2008 Městského soudu v Praze, na
str. 6) zejména podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, je povinná osoba s nemovitostmi
až do jejich vydání oprávněné osobě povinna nakládat s péčí rádného hospodáře;
ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a
příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 12. 1997, IV. ÚS 195/97, uveřejněném pod č.
161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní
názor: „Nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. je nutno považovat za nároky
primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů“.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 47/125/) k
některým důsledkům privatizace zemědělského majetku: Význam má skutečnost, zda
závazek existoval v době vzniku právního nástupce původní povinné osoby. Na
právního nástupce závazky přecházejí, jestliže existovaly za doby existence
zaniknuvší právnické osoby; jen jestliže nárok podle ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. uplatněn nebyl, pak závazek na právního nástupce nepřešel.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 3. 6. 2004, III. ÚS 50/04, uveřejněném pod č.
35 (usnesení) ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo k
otázkám nabytí vlastnického práva vydržením a dobré víry držitele (v
souvislosti se zakoupením pozemků v rámci privatizace) vyloženo: Dobrá víra
držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za výsledek
nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné
smlouvy o převodu nemovitostí. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na
základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně
určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem
věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí
nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá,
nemůže vést k vydržení.
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a z citovaných právních závěrů z
judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné
soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Musel však zároveň
konstatovat, že z týchž uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných
právních závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje
dovolání dovolatele. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že
by tu dovolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného
právního předpisu, nebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil
(zejména odchylně od právních závěrů z publikované judikatury soudů).
Neshledal tedy dovolací soud, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené
dovoláním, bylo nesprávné tak, že by bylo na místě přikročit k jeho zrušení,
jak to má na zřeteli ustanovení § 234b odst. 2 občanského soudního řádu. Bylo
proto nutno podle téhož ustanovení občanského soudního řádu (i podle § 243b
odst. 6 o. s. ř.) dovolání dovolatele zamítnout, a to jako dovolání sice
přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), nikoli však
důvodné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu