28 Cdo 1349/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc.
v právní věci žalobce N. K. – bytové družstvo, zastoupeného advokátem, proti
žalované ak. mal. N. R., zastoupené v dovolacím řízení advokátkou, o vyklizení
nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C
260/2001, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.
2. 2003, č. j. 20 Co 505/2002-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2002, č. j. 21 C
260/2001-21, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna vyklidit a
vyklizené žalobci odevzdat nebytové prostory (2 místnosti, WC) o výměře 47,4 m2
v suterénu domu č. 563 v P., M. 3. Důvodem zamítnutí žaloby byl postup žalobce,
který podal žalobu po skončení nájemního vztahu se žalovanou (na základě
výpovědi žalobce při sjednané nájemní smlouvě na dobu neurčitou) po uplynutí
zákonné lhůty 30 dnů podle ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku (dále
„o. z.“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Poté však vzal žalobu
podáním ze dne 3. 2. 2003 zpět s tím, že žalovaná nebytové prostory dne 13. 1.
2003 vyklidila. Žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2003, č. j. 20 Co
505/2002-37, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Žalované
uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši
10.050,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího právního
zástupce. Odvolací soud dovodil, že souhlas se zpětvzetím žaloby žalovaná
fakticky vyjádřila v podání ze dne 25. 9. 2002, ve kterém další jednání soudu
považuje vzhledem k výpovědi z nájmu, kterou sama dala, za bezpředmětné.
Nákladový výrok opřel odvolací soud o ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s.
ř., tedy o procesní zavinění na straně žalované; ta totiž nebytové prostory
dobrovolně vyklidila, čímž odpadl předmět sporu a vznikl důvod pro zpětvzetí
žaloby.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Nesouhlasila v
něm s posouzením svého podání soudu ze dne 25. 9. 2002 jako souhlasu se
zpětvzetím žaloby. Ke zpětvzetí žaloby došlo ze strany žalobce až několik
měsíců poté. Žalovaná přitom nebyla o tomto úkonu informována a neměla tedy
možnost se k němu vyjádřit, ač má vážné důvody, pro které by se zpětvzetím
žaloby nesouhlasila. Řízení proto bylo podle žalované postiženo vadou mající za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; otázce časového sledu zpětvzetí žaloby a
souhlasu s ním přičítá dovolatelka též zásadní právní význam. Žalovaná navrhla
zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud se musel ještě před dalším posouzením objektivně
přípustného (§ 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a včas podaného dovolání zabývat
otázkou tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (oprávnění podat dovolání) na
straně žalované. Subjektivní přípustnost dovolání je podle konstantní
interpretace dána tehdy, jestliže byla rozhodnutím odvolacího soudu účastníku
způsobena určitá, byť i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením
napadeného rozhodnutí (podrobněji viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura
č. 3/1998).
Z námitek žalované ani z jiných právních či skutkových aspektů
napadeného rozhodnutí a předchozího řízení však nelze subjektivní přípustnost
dovolání dovodit.
Odvolací soud zajisté do značné míry pochybil, vyšel-li při
obstarávání souhlasu žalované se zpětvzetím žaloby (§ 96 odst. 3 o. s. ř.) z
jejího předběžného názoru o bezdůvodnosti dalšího řízení a nevyčkal-li na její
stanovisko k pozdějšímu zpětvzetí žaloby. Není však patrno, že by snad
zastavení řízení, ke kterému následně došlo, mělo způsobit žalované jakoukoli
újmu na jejích právech. Žalováno bylo na vyklizení nebytových prostor, samotná
žalovaná tyto prostory dobrovolně vyklidila a důvod sporu tedy odpadl. Hovoří-
li v dovolání žalovaná o „vážných důvodech“, pro něž by se zpětvzetím žaloby
nesouhlasila, pak tyto důvody nijak blíže nekonkretizovala a s ohledem na
odpadnutí předmětu sporu není jasné, v čem by mohly spočívat.
Žalovaná nebyla poškozena ani výrokem odvolacího soudu o povinnosti
nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Nehledě na skutečnost,
že proti samotnému nákladovému výroku není dovolání přípustné ani objektivně,
odvolací soud aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. správně.
Nájemní vztah mezi účastníky skončil dne 30. 6. 1999 uplynutím tříměsíční
výpovědní lhůty po výpovědi (bez udání důvodu), kterou dal žalobce žalované ze
smlouvy na dobu neurčitou oprávněně podle ustanovení § 10 zákona č. 116/1990
Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor (z obsahu spisu není patrno, že by si
účastníci důvody výpovědi smluvně omezili). Po zmíněném datu již žalovaná
užívala nebytové prostory bez právního důvodu. Soud prvního stupně v těchto
souvislostech pochybil, aplikoval-li na vzniklý stav ustanovení § 676 odst. 2
o. z. Mechanismus opakovaného prodlužování nájemní smlouvy, následující po
nevyužití 30-ti denní lhůty k žalobě pronajímatelem po skončení nájemního
poměru a při dalším užívání předmětu nájmu, je použitelný jen vůči smlouvě na
dobu určitou resp. vůči skončení nájmu uplynutím sjednané doby určité. Vyplývá
to logicky z věcné souvislosti prvního a druhého odstavce citovaného ustanovení
o. z. Pozdější výpověď z nájmu, daná žalovanou dne 9. 9. 2002, tedy postrádá
jakýkoli právní význam. Důvodně podaná žaloba proto byla skutečně vzata zpět
pro chování žalované, jak předvídá ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Z těchto důvodů dovolací soud odmítl dovolání žalované jako
nepřípustné (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu