U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání
dovolatelky O. D., zastoupené JUDr .Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, 120
00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 28, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10.
12. 2009, sp. zn. 27 Co 463/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 200/2005 (žalobkyně O. D., zastoupené JUDr.
Monikou Forejtovou, advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 6979 7111, 100 00 Praha 10,
Kodaňská 1041/46, o uzavření dohody o vydání věcí), takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 7. 2001, bylo rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze 16. 7. 2009, č. j. 8 C 200/2005-171.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby
žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
bylo uloženo uzavřít se žalobkyní O. D. dohodu o vydání ideální poloviny
pozemku parc. č. 116/4 (o výměře 261 m2) do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 10. 12. 2009, sp. zn. 27 Co
463/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Mělníku ze 16. 7. 2009, č. j. 8 C 200/2005-171, potvrzen. Bylo rovněž
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (ve smyslu ustanovení
§ 212 písm. b/ občanského soudního řádu), ale odvolání odvolatelky O. D. nebylo
shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že v daném případě je předmětem soudního řízení
restituční nárok ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy že je tu uplatňován nárok na vydání
spoluvlastnického podílu na nemovitosti (pozemku), který byl převeden na stát
kupní smlouvou z 22. 4. 1976. Tato smlouva byla uzavřena mezi prodávajícími O.
D. a A. M. a kupujícím Čs. státem – Krajským investorským úřadem. Odvolací soud
však na základě výsledků skutkových zjištění, učiněných v tomto soudním řízení,
měl za prokázáno, že tato smlouva byla uzavřena sice v tísni, ale nikoli již za
nápadně nevýhodných podmínek.
Žalobkyně pak dne 26. 1. 1993 uzavřela s Městem Mělníkem restituční
dohodu, na základě níž byla žalobkyně zapsána v katastru nemovitostí jako
vlastnice ideální poloviny pozemku parc. č. 116 v katastrálním území M. Potom
ovšem bylo v řízení u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 145/94
pravomocně určeno, že vlastníkem uvedeného pozemku není O. D., ale Česká
republika, když totiž Město Mělník tu nebylo povinnou osobou, jež by mohla
uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí.
Svou žalobu v této právní věci (sp. zn. 8 C 200/2005 Okresního soudu v
Mělníku) podala žalobkyně O. D. až poté, co vlastnické právo k pozemku, o nějž
jde v tomto řízení, získané na základě uvedené restituční dohody uzavřené s
Městem Mělníkem, pozbyla pravomocným rozsudkem ve věci sp. zn. 6 C 145/94
Okresního soudu v Mělníku. Protože však soudy obou stupňů neshledaly v tomto
soudním řízení, že by již uvedená smlouva, uzavřená O. D. a A. M. s Krajským
investorským úřadem dne 22. 4. 1976, byla uzavřena v tísni i za nápadně
nevýhodných podmínek, nýbrž jen v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných
podmínek, byl odvolací soud toho názoru, že nebyly-li při uzavření této smlouvy
splněny kumulativně obě zákonné podmínky (tíseň i nápadně nevýhodné podmínky)
stanovené v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., potom tu nárok
žalobkyně na vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 116/4 v katastrálním
území M., žalobkyni nevznikl. Podle názoru odvolacího soudu nebylo tu možné
žalobě žalobkyně vyhovět ani za použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku (na které žalobkyně v řízení poukazovala), neboť odvolací soud měl za
to, že podle tohoto ustanovení lze jen odepřít existující nárok, ale nelze,
podle názoru odvolacího soudu, dovodit ani z toho, že žalobkyně tehdy po
uzavření smlouvy z 22. 4. 1976 vrátila kupní cenu 11.071,- Kč, když totiž kupní
cenu vrátila nikoli státu, nýbrž Městu Mělníku (vrácení této částky vůči
uvedenému městu žalobkyně pak neuplatňovala, a to ani dodatečně).
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to jako rozsudek věcně
správný (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v
řízení zastupovala, dne 27. 1. 2010 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno
dne 8. 3. 2010 na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu z 10. 12. 2009 (sp. zn. 27 Co 463/2009 Krajského soudu v Praze) a aby věc
byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Dovolatelka je přesvědčena, že celé řízení v této právní věci „je
postaveno na nesprávném právním posouzení“, které má za následek to, že
„žalobkyně je opětovně zkrácena na svých majetkových právech“ a „nejsou tu
respektována již jednou žalobkyni přiznaná majetková práva k předmětné části
pozemku“, o nějž jde v tomto řízení. Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů
v tomto řízení nerespektovaly ani právní závěry vyjádřené v předchozím
rozhodnutí dovolacího soudu „stran právní argumentace a důvodnosti nároku
žalobkyně“; soudům obou stupňů bylo, podle názoru dovolatelky uloženo
„vypořádat se s otázkou aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb. i aplikace ustanovení § 3 občanského zákoníku“.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že tu chyběly při uzavírání kupní smlouvy z 22. 4. 1976 nápadně
nevýhodné podmínky na straně žalobkyně, ale neprovedl k tomuto závěru žádné
dokazování o tom, zda tu skutečně byla dohodnuta přiměřená kupní cena v souladu
s tehdejšími cenovými předpisy. Skutkové závěry soudů obou stupňů o
přiměřenosti ceny nebo naopak o absenci nápadně nevýhodných podmínek nejsou
proto v daném případě podepřeny např. ani znaleckým posudkem o tehdejší ceně
prodávaného pozemku odpovídající cenovým předpisům.
Také pokud jde o aplikaci ustanovení § 3 občanského zákoníku na daný
případ je dovolatelka toho názoru, že soudy obou stupňů „nevyhodnotily jeho
aplikaci správně“. Aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku se tu
netýkala jen otázky prekluze časově omezeného práva na uplatnění restitučního
nároku, ale samotné podstaty a smyslu tohoto nároku žalobkyně ve smyslu
restitučních předpisů, dovozovala dovolatelka; princip právní jistoty a princip
ochrany práv, nabytých žalobkyní v dobré víře, byly totiž v daném případě soudy
obou stupňů ignorovány. Dovolatelka zdůrazňuje, že v dané právní věci se ocitla
po devíti letech trvání sporů v situaci, že nedisponuje nemovitým majetkem, ale
ani s finančními prostředky odpovídajícími jejímu restitučnímu nároku.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé potvrzen a nejde ani o případe skryté diformity rozhodnutí ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s .
ř.).
V tomto případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C
200/2005 Okresního soudu v Mělníku), že by odvolací soud svým rozsudkem z 10.
12. 2009 (sp. zn. 27 Co 463/2009 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud
řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 5 odst. 4 a § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, a také podle ustanovení § 3 občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná
osoba výzvě oprávněné osoby k vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb., může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se
povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948
– 1. 1. 1990) věc přešla na stát i na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sb. byl k ustanovení § 6 odst.
1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo, že tíseň a nápadně nevýhodné
podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově, spolu
často úzce souvisí jako dva předpoklady , bez jejichž současného naplnění v
době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného
ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i
psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým
způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji
omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak
neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době
právního úkonu a nemohu spočívat v subjektivním cítění osoby. Zda jde o nápadně
nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností
jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o
posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných
plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností mohly být pro kupní
smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání,
související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a
zjevně znevýhodňovaly v porovnání a předsmluvním stavem.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu
zasáhnout do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými
mravy.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 12. 1995, II. ÚS 190/94, uveřejněném
pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl k
výkladu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku zaujat tento právní závěr :
„Na základě ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv
nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat
dosud neexistující povinnosti vlastníka. Uvedený postup by vedl k porušení
článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním
závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, jimiž
jsou obecné soudy vázány, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě,
nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud, který měl také
na zřeteli uvedená ustanovení i citované právní závěry, řešil některou právní
otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již bylo
uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání
dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného
ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U nepřípustného dovolání nenáleží již dovolacímu soudu (srov. § 241a
odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné...“) zabývat se
dovolacími důvody, uplatněnými v podaném dovolání. Vzhledem k tomu však, že
dovolatelka ve svém dovolání namítala také, že „soud prvního stupně, ani soud
druhého stupně neprovedl žádné dokazování, takže skutkové závěry obou soudů o
přiměřenosti kupní ceny v kupní smlouvě z 22. 4. 1976 nebo o absenci nápadně
nevýhodných podmínek tak stojí osamoceně, nepodpořené např. znaleckým posudkem
na tehdejší cenu prodávaného pozemku“, je na místě poukázat na to, jak je v
uveřejněné judikatuře vyloženo posuzování v dovoláních vytýkaných nedostatků
zjištění skutkového stavu věci, hodnocení důkazů či vycházení ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v dokazování. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) byly k
uvedené právní problematice zaujaty tyto právní závěry : Vadná nebo nesprávná
skutková zjištění v občanském soudním řádu nejsou sama o sobě dovolacím
důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů dovolání
stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být
vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí
soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v
dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale
také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně
významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.
Dovolací soud tedy v daném případě ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) občanského soudního řádu dovolání dovolatelky odmítl, a to
jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České
republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o
dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu