28 Cdo 1364/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Júlie Muránské, v
právní věci žalobce Mgr. J. L., správce konkursní podstaty úpadce I. spol. s
r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované D. P., zastoupené advokátem, o
vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou
pod sp. zn. 5 C 94/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 27. 11. 2000, č.j. 24 Co 218/2000-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2000, č.j. 24 Co
218/2000-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou na vyklizení nebytových prostor podanou dne 21. 6. 1998 domáhal
se žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit nebytové prostory v domě čp. 45
v obci a kat. území D. Podle tvrzení žaloby uzavřela I., spol. s r.o. dne 1. 5.
1997 smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor, které žalovaná převzala
dne 7. 5. 1997. Ke smlouvě však nebyl udělen souhlas Obecního úřadu v D. podle
tehdy platného § 3 odst. 2 ve spojení s § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.
Ohledně I. spol. s r.o. byl dne 8. 3. 1999 Krajským soudem v Hradci Králové
prohlášen konkurs na majetek úpadce. Ustanovený správce konkursní podstaty je
tak aktivně legitimován k podání žaloby na vyklizení nebytových prostor.
Žalovaná tvrzení žaloby popírala, zejména namítala, že předmětem nájmu
i při předání byla celá budova čp. 45, nikoliv jen prostory pro obchod. Věc
proto nelze posuzovat podle zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž podle § 663 a násl.
občanského zákoníku. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 2.
1998, sp. zn. 21 Cdon 1175/96 navrhovala zamítnutí žaloby.
Žaloba zdůvodněné výše uvedenými tvrzeními vyhověl Okresní soud v Rychnově nad
Kněžnou rozsudkem ze dne 10. 12. 1999, č.j. 5 C 94/99-42. K odvolání žalobce
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil vyklidit nebytové
prostory, a to prodejnu nábytku a průmyslového zboží se skladem, kuchyňkou a
chodbou v přízemí a s kotelnou, nacházející se ve sklepě, všechny nebytové
prostory nacházející se ve východní části nemovitosti domu čp. 45 v D., a dále
nebytové prostory, prodejnu a sklad nábytku, kancelář s příslušenstvím, a to
chodbou, a dále dvě další kanceláře, všechny nebytové prostory nacházející se v
přízemí v západní části nemovitosti domu čp. 45 v D. v katastrálním území D.,
vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Uvedenou formulaci rozsudečného
výroku převzal odvolací soud z upřesnění žaloby, které učinil právní zástupce
žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, jakož i z dříve učiněného
upřesnění provedeného dopisem žalobce ze dne 1. 11. 2000.
Po skutkové stránce odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě nájemní
smlouvy ze dne 1. 5. 1997 převzala žalovaná nebytové prostory přesně v dohodě
uvedené. K převzetí nebytových prostor došlo dne 7. 5. 1997, přičemž žalovaná
počala užívat celou budovu čp. 45 proto, že se podle smlouvy zavázala rovněž k
údržbě a úklidu této budovy. Obce D. udělila souhlas k pronájmu nebytových
prostor až dne 5. 5. 1997. Odvolací soud vyšel z nesporných zjištění, že
nebytové prostory v domě čp. 45 v D. jsou místnostmi určenými k provozování
obchodu a služeb.
Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl odvolací soud k závěru, že předmětem
uvedené nájemní smlouvy byly pouze nebytové prostory ve smlouvě uvedené,
nikoliv pronájem celého domu. Předchozí souhlas obce potřebný podle tehdy
platného ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nebyl udělen před
uzavřením smlouvy. Smlouva proto trpí absolutní neplatností podle § 39 o.z.
Žalované proto nesvědčí platný právní titul k užívání uvedených nebytových
prostor, takže žaloba na vyklizení je důvodná.
Podle odvolacího soudu i v případě, že by obstál právní závěr, podle něhož
předmětem nájemní smlouvy je celý dům čp. 45, i pak je namístě aplikace závěrů
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdo 1548/97. Podle
uvedeného rozhodnutí v případě, že budova byla pronajata jako celek, přičemž se
v ní nacházejí místnosti určené k provozování obchodu a služeb, uplatní se
ohledně těchto prostor ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o
předchozím souhlasu obce k pronájmu těchto prostor, byť i jinak se nájem budovy
bude řídit právním režimem občanského zákoníku. Vzhledem k závěrům tohoto
pozdějšího rozhodnutí neakceptoval odvolací soud odkaz soudu prvního stupně na
jím zmíněné dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, sp. zn.
3 Cdon 1175/96, které bylo časopisecky publikováno.
110
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění
novely účinné od 1. 1. 2001. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka opakovala své námitky z řízení před soudy obou stupňů s tím, že
předmětem nájmu byla celá nemovitost, proto je třeba smlouvu posuzovat podle
ustanovení § 663 a násl. o.z. Pak ovšem souhlasu obecního úřadu nebylo
zapotřebí, neboť smlouva nepodléhala režimu zákona č. 116/1990 Sb. Proti
závěrům odvolacího soudu vyvozujícího neplatnost smlouvy (posuzované odvolacím
soudem jako smlouvu podléhající zákonu č. 116/1990 Sb.) namítala, že bylo
povinností odvolacího soudu rozhodujícího po zrušení ustanovení § 3 odst. 2
citovaného zákona vyvodit důsledky z ústavněprávních principů rovnosti
účastníků a přihlédnout ke stavu, kdy ustanovení § 3 odst. 2 zákona není již
součástí platného práva. Dovolatelka poukazovala na dobové souvislosti přijetí
zákona č. 116/1990 Sb., v němž ustanovení o ingerence státního orgánu (resp.
nyní obce) bylo cizorodým elementem vyjádřeným v nutnosti předchozího souhlasu
obecního úřadu. Proto v dalším legislativním vývoji došlo k zrušení tohoto
ustanovení, navíc s důsledky výslovně v zákoně vyjádřenými, mimo jiné v
zastavení řízení ohledně udělení souhlasu dle tohoto ustanovení. Po účinnosti
novely provedené zákonem č. 302/1999 Sb. tak ve vztahu k důsledkům plynoucím z
ustanovení článku 90 Ústavy ČR a článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod ve vztahu k článku 2 odst. 3 měl odvolací soud respektovat změnu nyní
nastalou s důsledky pro své rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.
\").
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá bez dalšího z ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř. při měnícím vyhovujícím meritorním rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelka zřejmě uplatnil tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř., když s právní kvalifikací zaujatou odvolacím soudem
nesouhlasila. Poukazovala jinak na existenci vad řízení spočívajících v tom, že
odvolací soud rozhodoval o jiném znění návrhu, než který byl žalobcem původně
uplatněn, ač nedošlo žádným způsobem k účinné změně tohoto návrhu. Zřejmě tím
měl na mysli dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z §
242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít
opodstatnění.
Ve vztahu k tvrzením dovolání o vadnosti postupu odvolacího soudu při úpravě
petitu žaloby odkazuje dovolací soud na shora uvedený obsah spisu, z něhož je
patrno, že předmět řízení byl od počátku vymezen nezměněnými žalobními
tvrzeními, podle nichž žalovaná užívá nebytové prostory nacházející se v domě
čp. 45 v D. bez platného právního důvodu. Za situace, kdy prvotní znění žaloby
postrádalo dostatečnou identifikaci jednotlivých prostor, jejichž vyklizení
bylo požadováno (kterážto skutečnost by zřejmě nezůstala bez následků z
hlediska pozdější vykonatelnosti navrhovaného výroku soudu), postupoval
odvolací soud správně v souladu s ustanoveními § 43 odst. 1, odst. 2 o.s.ř.
výzvou k upřesnění žalobního žádání tak, aby z něj bylo patrno, v jaké části
domu čp. 45 se nacházejí nebytové prostory, jejichž vyklizení se žalobou žádá.
Pokud za této situace dostál žalobce výzvě soudu a předmětné nebytové prostory
specifikoval tak, jak jejich označení posléze odvolací soud převzal do znění
výroku svého měnícího vyhovujícího rozsudku, nešlo o změnu žaloby, nýbrž pouze
o důsledek odstranění vad žaloby. Je třeba zdůraznit, že i po odstranění vad
žalobního petitu podle výzvy odvolacího soudu zůstal nezměněný petit žaloby
tak, že jde o vyklizení nebytových prostor, stále v domě čp. 45, přičemž se
nezměnil ani okruh účastníků řízení, ani tvrzení žaloby, z nichž žalobce
důvodnost žaloby na vyklizení vyvozoval. Z popsané procesní situace tak
důsledky uvedené v § 242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. ve vztahu k § 241 odst. 3
písm. b) o.s.ř. dovodit nelze.
Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může tento
spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného
právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z
rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
text na str. 13/45).
V této věci použil odvolací soud předpis zákon č. 116/1990 Sb., na něhož
žalobce poukazoval a jehož aplikace se dovolával. Zbývá posoudit, zda si
ustanovení § 3 odst. 2 zákona rovněž správně vyložil ve vztahu k ustanovení §
39 o.z. a § 126 o.z.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na nesporných skutkových zjištěních, podle
nichž žalovaná v předmětném domě užívá nebytové prostory určené k provozování
obchodu a služeb. Posouzení správnosti těchto závěrů se vzhledem k uplatněnému
dovolacímu důvodů vymyká přezkumu dovolacího soudu. Nemohl proto dovolací soud
zaujímat stanovisko k dovolacím námitkám žalované o odlišné povaze smluvního
dokumentu, totiž podle § 663 a násl. o. z., jak to dovolatelka činí. Odvolací
soud z výše uvedených skutkových zjištění dovodil nutnost posouzení věci podle
zákona č. 116/1990 Sb., jmenovitě s přihlédnutím k důsledkům plynoucím z
ustanovení § 3 odst. 2 citovaného zákona. Při zjištění, že souhlas obecního
úřadu ke smlouvě uzavřené dne 1. 5. 1997 byl udělen až 5. 5. 1997, pak uzavřel,
že nešlo o souhlas udělený předem, s důsledky neplatnosti této smlouvy podle §
3 odst. 2 zákona za použití § 39 o.z. a důvodnosti žaloby na vyklizení podle §
126 o.z.
Při posuzování správnosti výše uvedených závěrů odvolacího soudu nelze
přehlédnout důsledky, které s sebou nesla novela zákona č. 116/1990 Sb.
provedená zákonem č. 302/1999 Sb. V tomto směru lze přisvědčit argumentaci
dovolatelky, podle níž ustanovení § 3 odst. 2 citovaného zákona skutečně bylo
do zákona pojato s přihlédnutím k dobovým poměrům, v nichž byl zákon v původním
znění přijat. Ingerence státního orgánu (dnes obce) byla tak jistě výrazným
zásahem do sféry soukromé autonomie smluvních stran nájemních smluv o nájmu a
podnájmu nebytových prostor. Pozdější zkušenosti s aplikací tohoto ustanovení
odůvodňovaly nutnost odstranění této náležitosti platnosti smlouvy podle zákona
č. 116/1990 Sb. V pozdějším legislativním vývoji došlo k tomu, že ustanovení §
3 odst. 2 zákona bylo zmíněnou novelou zrušeno s účinností od 3. 12. 1999.
Formálně právně tak do uvedeného data bylo ustanovení § 3 odst. 2 součástí
platného pozitivního českého práva.
111
V této věci však nemohl dovolací soud ponechat stranou veškeré okolnosti
případu, které se z výsledků řízení nabízejí. Předně smlouva (posuzovaná
odvolacím soudem jako smlouva o nájmu nebytových prostor podle zákona č.
116/1990 Sb.) byla uzavřena dne 1. 5. 1997, k realizaci práv a povinností ze
smlouvy plynoucí došlo však až ode dne 7. 5. 1997, poté, kdy souhlas obce byl
(byť zcela zřejmě dodatečně, nikoliv jako souhlas předchozí) přece jen udělen
dne 5. 5. 1997. Původní účastníci smluvního vztahu vztah smlouvou založený
respektovali, vzájemná plnění si poskytovali a takto nerušeně obsah smlouvy
plnili. Pokud v této věci došlo podáním žaloby na vyklizení dne 21. 6. 1999,
přičemž soudy obou stupňů (zejména pak soud odvolací) rozhodovaly poté, co
jistě zmíněné ustanovení § 3 odst. 2 zákona byla z jeho textu účinně
odstraněno, nemohla tato okolnost zůstat bez povšimnutí z hlediska posouzení
nároků žalobce na vyklizení.
Žaloba na vyklizení podle znění žaloby a shodně i podle odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů se opírala o ustanovení § 126 o.z. Posouzení její důvodnosti
zahrnovalo prejudicielní zjištění, zda a nakolik svědčí žalované platný právní
titul k užívání předmětných prostor. Ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990
Sb. svým znění odpovídá ustanovení § 39 o.z. Podle tohoto ustanovení neplatný
je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází
anebo se příčí dobrým mravům. Rozpor se zákonem - dovozovaný odvolacím soudem v
této věci - byl spatřován v dodatečném souhlasu obecního úřadu s uzavřenou
smlouvu, ač text zákona v době uzavření smlouvy platný vyžadoval udělení
předchozího souhlasu. Smysl ustanovení § 39 o.z. stanovící velmi přísný
důsledek absolutní neplatnosti (nikoliv relativní neplatnosti či
odporovatelnosti) určitého úkonu míří na případy tak flagrantního porušení
zákona, které obecně odůvodňují zájem státu na odepření účinků takového úkonu.
Uvedený důsledek je ovšem značně relativizován v případech srovnatelných s
posuzovanou věcí, kdy zákonodárce sám (veden jistě odůvodněnými poznatky a
zkušenostmi z aplikaci zrušeného ustanovení) dospěl k závěru o neorganičnosti,
případně nefunkčnosti či neživotnosti, respektive vůbec neodůvodněnosti dalšího
trvání na takové náležitosti platnosti nájemních smluv podle zákona č. 116/1990
Sb., pro které uvedené ustanovení zrušil.
V této souvislosti lze podpůrně odkázat na znění důvodové zprávy k návrhu
zákona č. 301/1999 Sb. Z ní vyplývá, že již přijetím zákona č. 455/1991 Sb., o
živnostenském podnikání (živnostenský zákon), došlo v oblasti podnikání k
zásadnímu přesunu působnosti na živnostenské úřady. Z živnostenského zákona
vyplývá, že osoba podnikající podle tohoto zákona si sama určuje a
živnostenskému úřadu oznamuje místo svého podnikání - provozovnu (§ 17 zákona).
Obce tedy přehled o podnikatelích a provozovnách na území obce prostřednictvím
svého živnostenského úřadu mají. Uvedený zákon již nevyžaduje, aby bylo
uváděno, na základě jakého právního stavu v provozovně podniká. Zasahovat
podnikateli do výběru místa provozovny prostřednictvím zákona o nájmu a
podnájmu nebytových prostor proto podle předkladatele lze již považovat za
nadbytečnou byrokracii, která může v praxi vytvořit nerovné soutěžní podmínky
pro podnikatele. Není rovněž vyloučeno subjektivní a neprůhledné rozhodování
státní správy. Z těchto důvodů předkladatel konstatoval, že přijetím návrhu
zákona bude odstraněn určitý nesoulad mezi zákonem č. 116/1990 Sb. a zákonem č.
455/1991 Sb. a bude tak docíleno rovněž souladu s ústavním pořádkem České
republiky as mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy.
Zákon č. 302/1990 Sb., kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor byl pak přijat 12. listopadu 1999 a účinnosti nabyl dne 3.
12. 1999. Zrušil ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé a třetí (ukládající
povinnost předchozího souhlasu národního výboru, resp. obce, a fikci souhlasu
tohoto orgánu v případě, že ve lhůtě tam uvedené se příslušný orgán nevyjádřil)
a změnil ustanovení § 3 odst. 4 stanovícího nadále neplatnost smlouvy pokud
neobsahuje náležitosti podle odstavce 3 (tedy v novém znění). Současně podle
čl. II - přechodných ustanovení - zastavil ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona řízení o udělení souhlasu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, zahájená
před nabytím účinnosti tohoto zákona.
Pokud tedy soud rozhodující za tohoto nového právního stavu má za povinnost
posoudit, zda je namístě poskytnout ochranu žalobnímu nároku, opírajícímu se o
tvrzení o absolutní neplatnosti úkonu, z něhož nájemce své právo na užívání
nebytových prostor dovozuje, a to pro absenci náležitosti, jež v mezidobí
přestala být podmínkou platnosti úkonu, měl by z takové okolnosti vyvodit
příslušné důsledky jak pro úvahu o udržitelnosti striktního závěru podle § 39
o.z. (ve vztahu k dříve platnému § 3 odst. 2, odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.),
tak pro úvahu o rovnosti práv účastníků sporu. V tomto směru lze přisvědčit
argumentaci dovolání, podle něhož zákonná omezení základních práv musí platit
stejně pro všechny případy (srov. čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod). Jestliže po datu 3. 12. 1999 (to je nabytí účinnosti zákona č.
302/1999 Sb.) došlo dokonce slovy zákona výslovně k důsledkům zastavení dosud
zahájených řízení o udělení souhlasu obce s uzavřením nájemních smluv podle
zákona č. 116/1990 Sb., odpadl požadavek tohoto předchozí souhlasu s uzavřením
nájemních smluv a tyto nadále nabyly účinnosti a platnosti (za splnění
ostatních předpokladů - podmínek platnosti uvedených v § 3 zákona). Nastalá
situace tak fakticky vytváří nerovnost mezi účastníky smluv uzavřených před
tímto datem, jež uvedený předchozí souhlas postrádaly a mezi účastníky smluv
uzavřených po přijetí zákona č. 302/1999 Sb. K odstranění tohoto nerovného
postavení je proto soud oprávněn přihlédnout i tak, že žalobnímu nároku (jako
je tomu v této věci) není povinen vyhovět. V této souvislosti lze připomenout
shora uvedené konkrétní okolnosti uzavření zmíněné nájemní smlouvy, časovou
posloupnost jejího uzavření, opožděného souhlasu obce, počátku realizace práv
ze smlouvy a dobu bezporuchového plnění práv a povinností ze smlouvy
vyplývajících, a to oběma účastníky.
Z uvedeného tak vyplývá, že opačnému závěru odvolacího soudu nelze spolehlivě
přisvědčit. Ve výše vymezeném rozsahu dovolacího přezkumu nemohl proto dovolací
soud dospět jednoznačně k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak
to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud proto přikročil
ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení § 243b
odst. 1, 2 a 5 o.s.ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud je v
dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta
druhá o.s.ř.). V dalším řízení rozhodne odvolací soud i o dosavadních nákladech
řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. srpna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu