28 Cdo 1369/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému Městu H. K., o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 17 C
191/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 27.10.2004, č.j. 21Co 479/2004-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2004, č. j. 17 C 191/2003, a to
v napadeném výroku II.; tímto výrokem byla zamítnuta žaloba na určení, že pan
F. S. byl ke dni 25.7.1969 (den jeho úmrtí) vlastníkem pozemků parc. č. 711/2 a
716/3 v k. ú. P. n. L.
Odvolací soud dovodil, že podle žalobních tvrzení mohl být žalobce – jako
závětní dědic po Fr. S. - oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a okolnosti,
za nichž došlo k převodu předmětných pozemků dne 16. 4. 1969 kupní smlouvou na
stát, nasvědčují potenciálnímu naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1
písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb. (kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek). Zákonná lhůta k uplatnění restitučního nároku (žaloba
nyní podána 2. 6. 2003, předtím k jinak označeným pozemkům 2. 7. 1998) však
uplynula již 31. 1. 1993 a nárok zanikl (§ 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.).
Žalobce se proto oprávněně nemůže domáhat jinou právní cestou uspokojení
neexistujícího nároku.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež
co do přípustnosti opřel o zásadní právní význam napadeného rozsudku a
odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Zdůrazňoval, že nejde
o restituční případ; Fr. S. uzavřel podle něj kupní smlouvu v duševní poruše a
jde o „triviální případ“ absolutní neplatnosti smlouvy, kvalifikovatelný podle
obecných ustanovení občanského zákoníku. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v
otevřené lhůtě. Aby však dovolací soud mohl přistoupit k přezkumu dovolacího
důvodu (uplatněného podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), musel by dospět k
pozitivnímu závěru o tom, že jsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání; ta
připadala v úvahu jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro zásadní
právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání však není přípustné.
Dovolateli lze přisvědčit jen v obecné rovině potud, že v případě kupní smlouvy
za stát uzavřené – bez dalšího – s občanem jednajícím v duševní poruše by nešlo
o restituční věc, ale o případ spadající pod obecná ustanovení občanského
zákoníku.
Takto jednoznačně ale věc posoudit nelze.
Samotný žalobce tvrdil, že Místní národní výbor v P. (jeho funkcionáři) naléhal
již od roku 1967 na pana S., aby zemědělské pozemky prodal (nyní jsou
zastavěny). Na pozemky byl navážen stavební materiál a pan S. „se z toho
zbláznil“. V roce 1969, kdy byl pan S. po propuštění z psychiatrické léčebny
dne 2. 4. 1969 v péči žalobce na jeho revers, odvezli pracovníci MNV pana S.
bez vědomí žalobce dne 16. 4. 1969 k vynucenému podpisu kupní smlouvy,
nedoprovodili jej zpět a jmenovaný byl nalezen až po třech dnech příslušníky
tehdejšího Sboru národní bezpečnosti na interním oddělení Fakultní nemocnice v
H. K. Jeho zdravotní stav se zhoršil a dne 25. 7. 1969 pan S. zemřel.
Jde tedy o jednoznačně tvrzenou restituční situaci. Skutkové okolnosti, jak je
popisuje žalobce, obsahují prvek perzekuce se strany tehdejšího správního
orgánu; byla tu snaha vynutit si výkup pozemků na občanovi, jenž navíc v
rozhodné době nemusel být s to posoudit následky svého jednání.
Popsaný skutkový stav naplňuje pojmové znaky restitučního důvodu podle § 6
odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb. Předmětná kupní smlouva byla uzavřena
právním předchůdcem žalobce – paralelně při jeho špatném zdravotním stavu,
který mohl vykazovat rysy duševní poruchy – v tísni i za nápadně nevýhodných
podmínek. Tíseň (srov. také R 36/93) již popsal žalobce, jak výše
rekapitulováno. Nápadně nevýhodné podmínky jsou dány tím, že pozemky o výměře
14 576 m2, na nichž byl navíc pan S. podle žalobních tvrzení existenčně
závislý, byly převedeny za cenu ve výši 5.680,- Kč – tedy za tehdejších
diskriminačních 0,40 Kč za m2 (srov. vyhlášku č. 43/1969 Sb. a její restituční
konsekvence, vyložené zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp.
zn. I. ÚS 168/95, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 79, str.
66).
Odvolací soud tedy při hmotněprávním posouzení věci nepochybil, dovodil-li
zánik případného žalobcova nároku na vydání pozemků, předtím podřaditelného pod
restituční předpis. Postupoval-li žalobce nyní cestou určovací žaloby se
záměrem přivodit dodatečné projednání dědictví po Fr. S., pak žalobci nelze
přiznat ani naléhavý právní zájem na takové žalobě (§ 80 písm. c/ o. s. ř. a
contrario).
Podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. proto nebyly
naplněny a dovolací soud žalobcovo dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Protistraně nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu