28 Cdo 1369/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně K. K., zastoupené advokátkou, proti
žalovaným 1) Česká republika, Ú. pro z. s. ve v. m., a 2) O. s. TJ T., P. 1, o
odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C
48/2005, o dovolání žalované 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
27. října 2006, č. j. 39 Co 458/2006-60, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým prvoinstanční soud
zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a žalovaným 2) na
straně druhé. Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za
správné, neboť řízení bylo zastaveno dle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), z důvodu nedostatku podmínek řízení spočívajících v nezpůsobilosti
být účastníkem řízení v den jeho zahájení na straně žalovaného 2). Způsobilost
být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost
mít práva a povinnosti, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost
právnických osob být účastníkem řízení vzniká dnem účinnosti jejich zápisu do
obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud zvláštní zákon
nestanoví jinak, a zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku, není-li stanoveno
jinak. Sdružení dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění
pozdějších předpisů, vzniká registrací. Způsob zániku sdružení je pak upraven v
§ 12 a následujících téhož zákonného předpisu. Podle § 13 odst. 2 citovaného
zákona se při zániku sdružení provede majetkové vypořádání. Žalovaný 2) zanikl
vlastním rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) citovaného
zákona. Pokud nedošlo k majetkovému vypořádání vůbec nebo v nedostatečném
rozsahu, nemůže tato skutečnost zabránit zániku sdružení.
Proti tomuto rozhodnutí podala dovolání žalovaná 1) s tím, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Občanské sdružení, které
neprovedlo důsledné majetkové vypořádání podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona
č. 83/1990 Sb., spočívající v odstranění stavby, nemohlo zaniknout rozhodnutím
Ministerstva vnitra ČR, byť byly splněny ostatní formální náležitosti jeho
zániku. Dovolatelka dále uvádí skutkové okolnosti, kterými prokazuje, že
nedošlo k majetkovému vypořádání žalovaného 2) (mj. usnesení Valné hromady TJ
T. P. 1 ze dne 10. 9. 2003). Občanské sdružení (žalovaný 2) nemohlo tedy
zaniknout a ztratit tak svou způsobilost být účastníkem řízení. Navrhuje tedy,
aby Nejvyšší soud ČR dovolání vyhověl a napadené rozhodnutí
zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nikdo z dalších účastníků řízení se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
sice podáno včas, osobou řádně zastoupenou advokátem a že splňovalo všechny
zákonem stanovené náležitosti, dospěl však k závěru, že dovolání bylo podáno
osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Dovolání je však objektivně přípustné
dle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím
odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o
zastavení řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř., avšak z níže vyložených důvodů
považoval dovolací soud dovolání za nedůvodné.
Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník původního řízení, avšak v
souladu s ustáleným výkladem jen tehdy, byla-li by mu rozhodnutím odvolacího
soudu způsobena (byť i nepatrná) újma na jeho právech nebo jestliže by mu tím
byla uložena nějaká povinnost. Klíčovým je přitom výrok rozhodnutí, protože
existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle
hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2000, sp. zn. 21 Cdo
183/2000). Rozhodnutí vydané v souzeném sporu soudem prvního stupně (potvrzené
soudem odvolacím), kterým soud zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
druhým žalovaným, však takovou podmínku nesplňuje, neboť uvedené rozhodnutí
nejen že nepůsobí újmu na právech dovolatelky a neukládá jí žádné povinnosti,
ale žádným způsobem se jí ani netýká. Soud prvního stupně o právech či
povinnostech první žalované nerozhodoval, nedotýkal se ani jejího procesního
postavení. První žalovaná a druhý žalovaný totiž mají v tomto sporu postavení
samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). To znamená, že každý účastník
jedná sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních
společníků žádný vliv. Důvodem existence tohoto společenství je výlučně
hospodárnost řízení, jinak by mohly být spory společníků projednávány zcela
samostatně (viz. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1066 s. – str. 398). Z
toho tedy plyne, že první žalovaná nebyla oprávněná k podání žádného opravného
prostředku proti danému rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť ve vztahu k
dovolatelce soud prvního stupně neučinil žádné rozhodnutí, které by se dotýkalo
jejich práv či povinností. Odvolací soud tak měl její odvolání odmítnout. Pokud
to však neučinil a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, musel se Nejvyšší
soud jako soud dovolací zabývat důvodností dovolání. Z výše uvedených příčin
však dospěl k tomu, že dovolání není důvodné, neboť dovolání podal účastník
řízení, který k tomu nebyl oprávněn. Dovolání žalované 1) proto dle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni ani druhé
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu