28 Cdo 1375/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana
Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., o dovolání zdravotní pojišťovny, zastoupené advokátem, proti rozsudku
Městského soudu v Praze z 24.1.2001, sp. zn. 20 Co 389/2001, vydanému v právní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 1/2000 (žalobkyně
zdravotní pojišťovny, zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. MUDr. A. M.,
zastoupenému advokátem, a 2. akciové společnosti M., zastoupené advokátkou, o
ochranu dobré pověsti právnické osoby), takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze z 24.1.2002, sp. zn. 20 Co 389/2001, se
zrušuje ve výroku (označeném III.), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žaloba proti žalované akciové společnosti M. byla v celém
rozsahu zamítnuta.
II. V uvedeném rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení o odvolání žalované akciové společnosti M. proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze 6.6.2001, čj. 24 C 1/2000-36.
Žalující zdravotní pojišťovna se domáhala žalobou, podanou u soudu
5.1.2000, aby bylo žalovanému MUDr. A. M. uloženo uveřejnit v deníku D. do
jednoho měsíce od právní moci soudního rozhodnutí na svůj náklad formou placené
inzerce omluvu ve znění: „Omluva zdravotní pojišťovně: Omlouvám se žalující
pojišťovně za mou osobou vyřčený a v deníku D. uveřejněný výrok – „Úplatek ve
výši kolem tři čtvrtě milionu Kč si vyžádal jistý pracovník zdravotní
pojišťovny z P.“ -, který byl otištěn v příloze „S.“, na str. 2, v článku pod
titulkem „Jde mi o záchranu nemocnice, říká M.“; rovněž se omlouvám za
poškození s tím souvisící dobré pověsti zdravotní pojišťovny, jejich pracovníků
a představitelů. Mnou takto vyřčený výrok o vyžádání uvedeného úplatku byl a je
zcela nepravdivý a neměl jsem pro něj žádné věrohodné důkazy. MUDr. A. M.“.
Žalující pojišťovna se také domáhala, aby žalovanému MUDr. A. M. bylo uloženo
zaplatit jí 100.000 Kč do 3 dnů od právní moci soudního rozhodnutí.
Touto žalobou se žalující zdravotní pojišťovna domáhala také, aby
žalované akciové společnosti M. bylo uloženo uveřejnit v deníku D. do tří dnů
od právní moci soudního rozhodnutí omluvu v tomto znění: „Omluva zdravotní
pojišťovně: V deníku D. v pátek 24.9.1999 v příloze „S.“ jsme na straně 2
uveřejnili rozhovor s A. M., lékařem z B. nemocnice, pod titulkem článku
autorky I. L. „Jde mi o záchranu nemocnice, říká M.“. Článek se týkal
výběrového řízení, na základě jehož závěrů zdravotní pojišťovna uzavírala
smlouvy o poskytování zdravotní péče hrazené z prostředků všeobecného
zdravotního pojištění, a toto výběrové řízení se týkalo i nemocnice v
B. V této souvislosti jsme publikovali výrok A. M. a sice, že „úplatek ve výši
kolem tři čtvrtě milionu korun si vyžádal jistý pracovník žalující pojišťovny z
P.“. Toto tvrzení o vyžádání si uvedeného úplatku bylo a je zcela
nepravdivé a jmenovaný lékař pro něj neměl ani žádné věrohodné důkazy.
Proto se omlouváme zdravotní pojišťovně, jejím pracovníkům a představitelům za
neoprávněnou újmu na dobré pověsti, kterou jsme zveřejněním tohoto nepravdivého
skutkového údaje s difamačním obsahem způsobili. Vydavatel deníku D.“.
Žalovaná akciová společnost M. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že
uveřejněné sdělení, obsažené v rozhovoru autorky článku z 24.9.1999 se
žalovaným MUDr. A. M., které žalující pojišťovna označila za nepravdivé, je
tvrzením tohoto žalovaného, který uváděl vždy, že si za svým tvrzením stojí.
Článek neobsahoval žádný popis situace, ale jen údaje MUDr. M., učiněné v
rozhovoru s ním, který byl veden velmi korektně. Žalovaná akciová společnost
poukazovala i na to, že žalující pojišťovna nepodala žádost o uveřejnění
tiskové opravy podle tiskového zákona.
Také žalovaný MUDr. A. M. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že podle jeho
názoru žalobní návrh žalující pojišťovny neodpovídá skutečnosti, jak lze
dovodit ze spisu Ministerstva zdravotnictví ČR týkajícího se výběrového řízení
na poskytování ústavní lůžkové péče v okrese B. V rozhovoru pro deník D.
vyjádřil jen svůj osobní názor na průběh výběrového řízení, v němž došlo
evidentně k chybám při charakteristice nemocnice v B. (např. ohledně existence
a používání porodního sálu v této nemocnici).
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalovaného MUDr. A. M. jako
účastníka řízení, vyslechl svědkyni Mgr. I. L. a konstatoval obsah listinných
dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6.6.2001, čj. 24 C 1/2000-36,
bylo uloženo žalovanému MUDr. A. M., aby do 1 měsíce od právní moci rozsudku
zajistil na svůj náklad formou placené inzerce v deníku D. uveřejnění omluvy, a
to stejnou velikostí písma u titulku opravy a stejnou velikostí písma u titulu
omluvy, jaké byly použity v článku „Jde mi o záchranu nemocnice, říká M.“,
uveřejněném 24.9.1999 v tomto deníku. Text uložené omluvy odpovídal žalobnímu
návru žalující pojišťovny. Žalovanému MUDr. A. M. bylo uloženo zaplatit
žalující pojišťovně 20.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, ale co do další
navrhované částky 80.000 Kč byla žaloba žalobkyně vůči tomuto žalovanému
zamítnuta.
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo také uloženo žalované
akciové společnosti M. uveřejnit do 3 dnů od právní moci rozsudku v deníku D.
uveřejnění omluvy, a to stejnou velikostí písma u titulku opravy a stejnou
velikostí písma u titulku omluvy, jaké byly použity v článku „Jde mi o záchranu
nemocnice, říká M.“, uveřejněném 24.9.1999 v tomtéž deníku. Text soudem uložené
omluvy odpovídal žalobnímu návrhu žalující pojišťovny. Tímto rozsudkem soudu
prvního stupně bylo uloženo žalovanému MUDr. A. M. i žalované akciové
společnosti M. zaplatit solidárně žalující pojišťovně na náhradu nákladů řízení
12.300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že za zásah do
práva právnické osoby na zachování dobré pověsti je třeba považovat každé
jednání, které je objektivně způsobilé poškodit její dobrou pověst, způsobit
újmu na jejím dobrém jménu před jinými subjekty a vyvolávající znevažující
dojem. Soud prvního stupně pak dovozoval, že tvrzení o úplatku, který přijal
pracovník právnické osoby za účelem zvýhodnění některých subjektů při výběrovém
řízení, může citelným způsobem ohrozit pověst právnické osoby a může mít i
důsledky pro její prosperitu. Tvrzení žalovaného MUDr. M. o přijetí úplatku
pracovníkem žalující pojišťovny (a toto tvrzení měl soud na základě výsledků
provedeného dokazování za neprokázané a nepravdivé) je tvrzením difamujícím,
když není opřeno např. o odsouzení pro trestný čin úplatkářství. Podle názoru
soudu prvního stupně žalovaný MUDr. M. při sdělování svých údajů v souvislosti
s rozhovorem pro deník D. nejednal za nemocnici v B., ale jednal sám. V soudním
řízení se pak tomuto žalovanému nepodařilo prokázat pravdivost tvrzení o
převzetí úplatku pracovníkem žalující pojišťovny ve výši tři čtvrtě milionu Kč.
Proto soud prvního stupně uložil žalovanému MUDr. M. povinnost k uveřejnění
omluvy, ale také povinnost k peněžní úhradě požadovaného zadostiučinění v
přiměřené výši 20.000 Kč. Odpovědnost za neoprávněný zásah do práva na ochranu
dobré pověsti žalující pojišťovny spatřoval soud prvního stupně také na straně
žalované akciové společnosti M. v uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího
se dobré pověsti právnické osoby; této odpovědnosti se nemůže žalovaná akciová
společnost vyhýbat poukazem na to, že údaj byl obsažen v článku ve formě
rozhovoru se žalovaným MUDr. M. Proto i žalované akciové společnosti M. byla
soudem prvního stupně uložena povinnost uveřejnit v jí vydávaném deníku omluvu
požadovanou žalobkyní.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn poukazem
na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem z 24.1.2002, sp. zn. 20 Co 389/2001. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku
o povinnosti žalovaného MUDr. M. uveřejnit omluvu vůči žalující pojišťovně.
Změněn byl výrok rozsudku soudu prvního stupně v tom, že byl zamítnut žalobní
návrh na zaplacení částky 20.000 Kč vůči žalovanému MUDr. M. Rovněž byl změněn
výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobního návrhu vůči žalované
akciové společnosti M., a to tak, že tento žalobní návrh byl v celém rozsahu
zamítnut. Žalovanému MUDr. M. bylo uloženo zaplatit žalující pojišťovně na
náhradu nákladů řízení 6.150 Kč, před soudem prvního stupně, a 2.325 Kč na
úhradu nákladů odvolacího řízení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalující pojišťovně bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti M. na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.300 Kč a na náhradu nákladů
odvolacího řízení 4.575 Kč, také do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního
stupně si opatřil dostatek skutkových zjištění a ohledně žalovaného MUDr. M.
dospěl i ke správnému právnímu závěru. Projednávanou právní věc posoudil také
odvolací soud podle ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku; u
žalované akciové společnosti posoudil odvolací soud projednávanou právní věc
podle téhož ustanovení občanského zákoníku ve spojení s právní úpravou
obsaženou v tiskovém zákoně (zákoně č. 81/1966 Sb., dříve platném, a nikoli
podle pozdějšího tiskového zákona – zákona č. 46/2000 Sb.).
Také odvolací soud měl za prokázáno, že ze strany žalovaného MUDr. M.
došlo ke sdělení údaje o vyžádání úplatku ze strany pracovníka žalující
pojišťovny. Toto tvrzení, způsobilé zasáhnout do dobré pověsti žalující
pojišťovny, nebylo v řízení doloženo jako tvrzení, jež by bylo pravdivé.
Žalovaný MUDr. M. učinil toto tvrzení, podle názoru odvolacího soudu, jako
soukromá osoba, nikoli jako pracovník nemocnice při plnění pracovních úkolů.
Proto odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu, pokud šlo o uložení povinnosti
tomuto žalovanému omluvit se žalující pojišťovně. Uložení této povinnosti tu
postačí, aniž by bylo třeba ještě uložení povinnosti k finančnímu
zadostiučinění částkou 20.000 Kč, když tu nebyly zjištěny natolik závažné
následky uveřejněných údajů ze strany žalovaného MUDr. M.; v tomto smyslu byl
výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn podle ustanovení § 220 odst. 1
občanského soudního řádu.
Pokud šlo o odpovědnost žalované akciové společnosti jako vydavatelky
deníku, v němž byly uveřejněny údaje žalovaného MUDr. M., poukazoval odvolací
soud na to, že údaje byly uveřejněny v periodickém tisku jako výrok dotazované
osoby v rámci rozhovoru; tento otištěný rozhovor odpovídal tomu, co žalovaný
MUDr. M. na dotazy redaktorky děníku odpověděl. Odvolací soud nesdílel názor,
že vydavatelství tiskoviny bezvýjimečně odpovídá za difamující výroky učiněné
dotazovanou osobou při rozhovoru; při přímé citaci odpovědi dotazovaného nemůže
nést vydavatel, nejde-li o případ mimořádný (např. týkající se hospodářského
nebo služebního tajemství), odpovědnost za citované údaje. Z tohoto hlediska je
nutno, podle názoru odvolacího soudu, vykládat obsah pojmu „veřejná informace“,
užitého v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 81/1966 Sb. Z tohoto důvodu dospěl
odvolací soud k odlišnému právnímu názoru, než jaký vyjádřil soud prvního
stupně a změnil proto výrok rozsudku tohoto soudu podle ustanovení § 220 odst.
1 občanského soudního řádu a žalobu žalující pojišťovny proti žalované akciové
společnosti M. zamítl.
Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny
ustanoveními § 224 odst. 2, § 142 odst. 1, 2 a 3 a ustanoveními vyhlášky š.
44/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující
zdravotní pojišťovnu v řízení zastupoval, dne 12.3.2002 a dovolání bylo podáno
ze strany této žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10.5.2002, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala ve svém dovolání, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen ve výrocích označených II., III. a VI. a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno
na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací
důvod bylo uplatňováno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka zdůrazňovala, že v řízení bylo prokázáno, že tu došlo k
zásahu do dobré pověsti žalující právnické osoby. Podle názoru dovolatelky tu
došlo tímto zásahem ze strany žalovaného MUDr. M. ke snížení dobré pověsti
žalující pojišťovny. Intenzita zásahu spočívajícího v tvrzení o údajném
vyžádání si úplatku pracovníka pojišťovny v souvislosti s výběrovým řízením je
značná. Proto odvolacím soudem stanovené peněžní zadostiučinění v částce jen
20000 Kč není, podle názoru dovolatelky, přiměřené.
Za nesprávný pokládala dovolatelka názor odvolacího soudu, že vydavatel
periodického tisku není odpovědný za zásah do práva třetích osob v tom případě,
že zveřejní přímou citaci výroků dotazovaného, i když taková citace obsahuje
difamující informace. Podle názoru dovolatelky tu otištění údaje o údajném
úplatku lze považovat za zneužití práva na svobodu projevu a svobody tisku.
Přitom z provedeného dokazování v daném případě vyplynulo, že si autorka článku
o rozhovoru se žalovaným MUDr. M. byla vědoma závažnosti a obtížné
prokazatelnosti tvrzení o údajném úplatku, ale přesto došlo k uveřejnění údaje
o úplatku v periodickém tisku. Nemůže tu být rozhodné, že při získávání a
ověřování podkladů pro uveřejněný článek bylo vynaloženo veškeré profesionální
úsilí redaktora. Odpovědnost za zásah do práva na ochranu dobré pověsti
právnické osoby je odpovědností objektivní. Uveřejněním tvrzení žalovaného
MUDr. M. došlo k faktickému poškození dobrého jména žalující zdravotní
pojišťovny, neboť tímto způsobem byly neověřené difamující informace šířeny
vůči veřejnosti. Žalovaná akciová společnost, vydávající deník, v němž bylo
tvrzení MUDr. M. uveřejněno, k výzvě žalující pojišťovny o omluvu dokonce
učinila sdělení, že tvrzení žalovaného MUDr. M. bylo „opakovaně ověřeno“ a bylo
odmítnuto uveřejnění omluvy; přitom v průběhu řízení bylo zjištěno, že si
vydavatelství deníku bylo vědomo závažnosti údajného tvrzení o úplatku, když
přes údaje žalovaného MUDr. M. o osobě, která údajně úplatek žádala,
neuveřejnila její jméno a příjmení, třebaže žalovaný MUDr. M. toto jméno autoru
článku sdělil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon
i na řízení, které bylo zahájeno před nabytím účinnosti zákona (tj. před
1.1.2001), není-li v zákoně č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak (jako je tomu např.
v bodu 15 a v bodu 17 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výrokům
rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního
stupně ve věci samé.
Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle
ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku, které se na tuto právní věc
nepochybně vztahovalo a účastníci řízení na toto ustanovení také v průběhu
řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba se zabývat zejména tím,
zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku platí ustanovení § 19b odst.
2 občanského zákoníku, týkající se neoprávněného použití názvu právnické osoby,
i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby. Lze se tu tedy
odmáhat u soudu, aby se subjekt neoprávněného zásahu zdržel zásahu do dobré
pověsti právnické osoby a je možné se domáhat též přiměřeného zadostiučinění,
které může být požadováno i v penězích.
V daném případě byla předmětem posouzení ze strany odvolacího soudu v odvolacím
řízení zejména otázka, zda uveřejnění nepravdivého údaje o žalující zdravotní
pojišťovně, obsaženého v obsahu otištěného rozhovoru s tím, kdo tento údaj
sdělil, je či není neoprávněným zásahem do dobré pověsti právnické osoby ze
strany vydavatele periodické tiskoviny, v níž byl údaj otištěn. Soud prvního
stupně dospěl k právnímu závěru, že „uveřejněním jakéhokoli tvrzení, ať již v
článku formou rozhovoru či jinou formou, bere na sebe vydavatel odpovědnost za
tvrzení v této formě uváděné a své odpovědnosti se tu nemůže zprostit“.
Naproti tomu v odvolacím řízení odvolací soud při aplikaci a výkladu ustanovení
§ 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku dospěl ve svém rozhodnutí k odlišnému
právnímu závěru, že nelze pokládat za správný názor, že „vydavatel bezvýjimečně
odpovídá za difamující výroky učiněné dotazovanou osobou i ve formě
rozhovoru s ní“. Odvolací soud měl za to, že nelze dost dobře požadovat, aby
před publikací rozhovoru redaktor (šéfredaktor, vydavatel) tiskoviny zkoumal,
zda uveřejnění určitých údajů o právnické osobě může zasáhnout do práva na
ochranu její osobnosti (cti, dobré pověsti).
Při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
občanského soudního řádu náleželo tedy dovolacímu soudu v daném případě
posoudit, který výklad ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku,
zaujatý rozdílně soudem prvního stupně a odvolacím soudem, lze pokládat za více
odpovídající slovnímu znění, obsahu a účelu citovaného ustanovení občanského
zákoníku.
Ustanovení § 19b bylo do občanského zákoníku vloženo novelou tohoto zákoníku,
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Účelem této právní úpravy bylo umožnit, aby
bylo možné domáhat se, obdobně jako u jména fyzické osoby (srov. § 11
občanského zákoníku), u soudu ochrany i proti neoprávněnému použití názvu
právnické osoby, a to i mimo okruh soutěžních vztahů (viz tuto speciální úpravu
soutěžních vztahů v ustanoveních § 44 a § 48 obchodního zákoníku). Na tuto
ochranu proti neoprávněnému použití názvu právnické osoby (§ 19b odst. 1 a 2
občanského zákoníku) pak navazuje přiměřená platnost právní úpravy ochrany
proti neoprávněným zásahům týkajícím se názvu právnické osoby i pro ochranu
proti neoprávněným zásahům do dobré pověsti právnické osoby (§ 19b odst. 3
občanského zákoníku).
Tato právní úprava ochrany právnické osoby, pokud jde o její název a její
dobrou pověst úzce navazuje na právní úpravu ochrany osobnosti, obsažené v
ustanoveních § 11 a násl. občanského zákoníku. Příbuznost této právní úpravy je
výrazně patrna i ve výčtu jednotlivých prostředků ochrany osobnosti (srov. § 13
odst. 1 a § 19b odst. 2 občanského zákoníku).
V této návaznosti právních úprav ochrany osobnosti a ochrany názvu i dobré
pověsti právnické osoby, zakotvených v občanském zákoníku bez výraznější
rozdílnosti rozsahu ochrany proti neoprávněným zásahům, lze tedy stěží hledat
podklad pro právní závěr, že tu jde o užší rozsah ochrany vúči neoprávněným
zásahům, spočívajícím v uvádění nepravdivých údajů způsobilých poškodit vážnost
a dobrou pověst právnické osoby. V určitém směru je úprava obsažená v
ustanovení § 19b odst. 2 občanského zákoníku i širší než úprava obsažená v
ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku, neboť tu např. není stanovena
podmínka, že peněžní náhradu nemajetkové újmy lze požadovat jen tehdy, nejeví-
li se postačující zadostiučinění v nepeněžité formě.
Jestliže tedy je ustanovení § 11 občanského zákoníku chápáno a vykládáno v
praxi soudů tak, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je každé
nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná tímto
ustanovením (srov. k tomu Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str.
172, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), nelze (bez shledání podstatné
rozdílnosti v právní úpravě podle ustanovení § 11, § 17 a § 19b občanského
zákoníku) přisvědčit názoru, že tato ochrana není dána proti neoprávněným
zásahům spočívajícím v zásadně každém nepravdivém tvrzení či obvinění vůči
právnické osobě na rozdíl od osoby fyzické.
Dospěl proto dovolací soud k odlišnému právnímu závěru od právního názoru
odvolacího soudu při posuzování odpovědnosti žalovaného vydavatelství deníku za
zveřejněné tvrzení, ohledně něhož nebyla v řízení doložena pravdivost údaje
obsaženého v otištěném rozhovoru s osobou pronášející toto nepravdivé tvrzení.
Vzhledem k této odlišnosti právních závěrů dovolacího soudu ve srovnání s
právním závěrem odvolacího soudu, týkajících se úplného zamítnutí žaloby
žalující pojišťovny proti žalované akciové společnosti, musel pak dovolací soud
uzavřít posouzení výroku rozsudku odvolacího soudu, týkajícího se úplného
zamítnutí žaloby žalující pojišťovny proti žalované akciové společnosti
(vydávající deník v něm byly údaje uveřejněny) jako rozhodnutí spočívající na
nesprávném právním posouzení věcí (§ 241 a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). V tomto smyslu shledal dovolací soud
dovolání dovolatelky důvodným, nikoli však v dalším rozsahu podaného dovolání,
neboť v tomto dovolatelkou uplatňovaném rozsahu neshledal dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu jako spočívající na nesprávném právním posouzení,
pokud šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku /
označeném III./, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba
proti žalované akciové společnosti M. byla v celém rozsahu zamítnuta (§ 243b
odst. 2 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Věc byla v
tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k pokračování v odvolacím řízení o
odvolání žalované společnosti M. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
6.6.2001, čj. 24 C 1/2000-36.
V tomto dalším říení, v němž je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu), rozhodne odvolací soud
o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. září 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu