28 Cdo 139/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc.,
ve věci žalobce Mgr. J. G., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. D. V.,
2. J. V., o určení neplatnosti darovací smlouvy vedené u Okresního soudu v
Rakovníku pod sp.zn. 6 C 237/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 17.října 2000, č.j. 28 Co 469/2000-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. října 2000, č.j.
28 Co 469/2000- 86, který nabyl právní moci dne 8. listopadu 2000, potvrdil k
odvolání žalobce Mgr. J. G. rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21.
června 2000, č.j. 6 C 237/98- 76, ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl
žalobu, o určení, že darovací smlouva uzavřená dne 19.3.1998 mezi druhou
žalovanou J. V. a prvním žalovaným D. V., registrovaná Katastrálním úřadem v R.
pod č.j. 132 V 12.633/98 s právními účinky vkladu ke dni 22.4.1998, byla v
části pozemku původního parcelního čísla 2957/27 prohlášena za neplatnou, a
dále změnil výše uvedený rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že
uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku
7.800,- Kč. Odvolací soud, byť potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně ve věci samé, se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně dovodil, že u žalobce je sice dán naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.,
kterou druhá žalovaná darovala svému synovi, prvnímu žalovanému, pozemek, jehož
součástí je i část pozemku, která měla být předmětem převodu vlastnického práva
na dovolatele na základě smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 4.12.1996, neboť v
případě úspěchu ve věci by se pak mohl domáhat proti druhé žalované plnění
povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě, ale přesto jeho návrhu nevyhověl, a to
z toho důvodu, že měl za prokázané, že došlo k následnému platnému převodu
dotčeného pozemku smlouvou darovací na třetí osobu, a tím zanikla práva a
povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě pro nemožnost plnění a na jejich místo
nastoupily odpovědnostní vztahy.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal u žalobce naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanými.
Odvolací soud vyšel z toho, že existence naléhavého právního zájmu je u
určovací žaloby nezbytnou podmínkou.Žalobce by měl právní zájem na určení
neplatnosti darovací smlouvy, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho
právo na plnění ze smlouvy o budoucí smlouvě, nebo jestliže by se jeho
postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Podmínka naléhavého právního zájmu
by pak nebyla splněna, jestliže požadované určení by neodstranilo stav ohrožení
práva, nebo by nezjednalo jistotu v dotčeném právním vztahu. Odvolací soud
posuzoval, zda by se změnilo určením neplatnosti darovací smlouvy postavení
žalobce ve vztahu k postavení druhé žalované. Vycházel z platného znění zákona
č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
podle kterého podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí je
vkladu schopná listina ( např. kupní, darovací smlouva) a pokud by vlastnické
právo osvědčovalo rozhodnutí státního orgánu, v tomto případě soudu, bylo by
toto právo zapsáno záznamem. Takovým rozhodnutím by podle názoru odvolacího
soudu mohl být pouze pravomocný rozsudek soudu, kterým by bylo rozhodnuto, že
druhá žalovaná je povinna se žalobcem uzavřít kupní smlouvu přesně uvedeného
znění a kterým by tedy byl nahrazen projev vůle druhé žalované anebo rozsudek,
kterým by bylo určeno, že druhá žalovaná je vlastnicí předmětného pozemku
anebo, kterým by bylo rozhodnuto o vrácení daru ve vztahu mezi žalovanými.
Odvolací soud dále konstatoval, že určovací žaloba má poskytnout preventivní
ochranu před možným porušením práva, zatímco v daném případě právo žalobce, aby
s ním druhá žalovaná uzavřela kupní smlouvu ohledně sporného pozemku, bylo již
porušeno, čímž mu újma na jeho právním postavení již vznikla. Žalobce se také z
toho důvodu mohl domáhat a také domáhá žalobou vedenou u téhož soudu prvního
stupně pod sp.zn. 6 C 768/97 plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí. V tomto
řízení se pak soud prvního stupně bude muset zabývat jako otázkou předběžnou
platností darovací smlouvy z hlediska ustanovení § 39 o.z. a dojde-li k závěru,
že se jedná o neplatný právní úkon, může vyhovět žalobě na plnění ze smlouvy o
smlouvě budoucí, pokud shledá tuto smlouvu platnou. Na základě rozsudku, kterým
by druhá žalovaná byla zavázána uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětného
pozemku, kterým by pak byl nahrazen projev její vůle ( § 161 odst. 3 o.s.ř.),
by pak Katastrální úřad provedl záznam do katastru nemovitostí a žalobce by byl
zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník dotčeného pozemku. Bylo by proto
bez významu řešit otázku platnosti darovací smlouvy v samostatném řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém uvedl, že mu
byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem (§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. ve znění do 31.prosince 2000),
spočívající v právu právně i fakticky argumentovat za situace, kdy odvolací
soud změnil právní náhled na posouzení věci samé a odlišně hodnotil otázku
naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, přičemž rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, ačkoliv jej měl, dle názoru žalobce, zrušit. Dovolatel zejména
namítal, že soudy obou stupňů vlastní předmět sporu, a to otázku platnosti
darovací smlouvy z hledisek ustanovení § 39 o.z., odmítly řešit. Považoval za
nesprávné závěry jak soudu prvního stupně, který sice dovodil, že je dán
naléhavý právní zájem na určovací žalobě, ale odmítl se zabývat vlastní
podstatou sporu, tak i soudu druhého stupně, který dovodil, že smyslem určovací
žaloby je preventivní ochrana, a dále, dle názoru dovolatele, dospěl k závěru,
že dovolatel na takovém určení nemůže mít právní zájem, neboť listinou, která
by osvědčila jeho vlastnické právo může být pouze pravomocný rozsudek soudu,
kterým by bylo určeno, že druhá žalovaná je s ním povinna uzavřít kupní smlouvu
a pouze takové rozhodnutí by bylo vkladu schopnou listinou pro zápis
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolatel se domnívá, že taková
listina by nemohla být předmětem vkladu ani záznamu vlastnického práva k
nemovitosti, neboť by ani nepotvrzovala ani neosvědčovala právní vztah k
nemovitosti. Podle názoru dovolatele splnění smlouvy o budoucí smlouvě lze
dosáhnout pouze tehdy, bude-li nejprve rozhodnuto o neplatnosti následné
darovací smlouvy a tím obnoven původní vlastnický vztah druhé žalované.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a věc vrátil Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17. přechodných a závěrečných ustanovení Hlavy I., části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. odvolání proti rozhodnutím dovolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních předpisů .
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou
osobou - žalobcem - zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ), se zabýval
otázkou přípustnosti dovolání. V tomto směru dospěl k závěru, že v dané věci
soud druhého stupně věc odlišně právně posoudil, když na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že vyhovění žalobě na určení brání nedostatek
naléhavého právního zájmu, a to při souladném výsledku řízení, jež brání
posuzovat přípustnost podle § 238 odst. 1o.s.ř. a proto zkoumal otázku
přípustnosti tak, jak byla tvrzena dovolatelem, tj. podle § 237 odst. 1 písm.
f/ o.s.ř.. V souladu s nálezem Ústavního soudu III. ÚS 139/98 publikovaným ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 12 pod pořadovým číslem 106,
roč. 1998 konstatujícím aplikovatelnost § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. v
situaci, kdy byla účastníku odňata reálná a efektivní možnost jednat před
soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat, dospěl dovolací
soud k závěru, že je daná přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, neboť
dovolatel byl zbaven možnosti vyjádřit se k argumentaci soudu druhého stupně,
pokud dospěl na rozdíl od soudu prvého stupně ( aniž při tom došlo ke změně ve
výsledku sporu ) k závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na
určení, že darovací smlouva je neplatná.
Dovolání se rovněž opírá i o způsobilý dovolací důvod tj. nesprávné právní
posouzení dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně aplikoval, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Dovolání není důvodné.
Podstatou námitek dovolatele je okolnost, že se soudy nezabývaly otázkou
vlastní neplatnosti darovací smlouvy z hledisek ustanovení § 39 občanského
zákoníku. Protože dle ustálené soudní praxe není pochyb o tom, že předpokladem
úspěšnosti žaloby o určení je naléhavý právní zájem, potom je logicky
vyloučeno, aby se soud zabýval žalobou po stránce věcné, tj. z pohledku
platnosti či neplatnosti darovací smlouvy. Pravomocný rozsudek, jímž byla pro
nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta určovací žaloba, totiž nevytváří
překážku věci rozsouzené ( § 159 odst. 3 o.s.ř. ) pro žalobu na plnění. Jinými
slovy nedostatek naléhavého právního zájmu podmiňuje možnost věcného zkoumání
určovací žaloby. Pokud pak jde o právní závěr odvolacího soudu stran nedostatku
naléhavého právního zájmu podle § 80 písm. c) o.s.ř. na určení neplatnosti
darovací smlouvy uzavřené dne 19.3.1998, má dovolací soud za to, že ani v tomto
směru není co odvolacímu soudu vytknout pokud dospěl k závěru, že není splněna
předeslaná podmínka, jednak proto, že by nedošlo ke zlepšení - změně v
postavení žalobce kdyby žalobě bylo vyhověno, neboť takové rozhodnutí by
nemohlo sloužit jako podklad pro zápis vlastnického práva do katastru
nemovitostí, a dále, proto že určovací žaloba má místo jen tam, kde jde o
preventivní ochranu, přičemž v souzeném případě tato podmínka splněna není,
protože uzavřením darovací smlouvy mezi žalovanými bylo již jeho právo na
uzavření kupní smlouvy z titulu smlouvy o budoucí smlouvě porušeno.
Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že se dovolatel mýlí pokud dovozuje, že v
přezkoumávaném rozhodnutí je za jedinou listinu použitelnou pro zápis
vlastnického práva do katastru označeno pravomocné rozhodnutí soudu, kterým byl
bylo určeno, že druhá žalovaná bude povinna s ním uzavřít kupní smlouvu, neboť
se v něm uvádí: "Takovou listinou ( listinou, která může být podkladem pro
zápis vlastnického práva ) by podle názoru odvolacího soudu mohl pouze být
pravomocný rozsudek soudu, kterým by bylo určeno, že druhá žalovaná je povinna
se žalobcem uzavřít kupní smlouvu přesně uvedeného znění, a kterým by tedy byl
nahrazen projev druhé žalované a nebo rozsudek, kterým by bylo určeno, že druhá
žalovaná je vlastnicí předmětného pozemku a nebo kterým byl bylo rozhodnuto o
vrácení daru ve vztahu mezi žalovanými." Stejně tak napadené rozhodnutí není
nijak v rozporu se závěrem dovolatele o tom, že je-li předmět smlouvy přes
existenci smlouvy o budoucí smlouvě převeden, může být tato smlouva, týkající
se převodu práva neplatná pro rozpor s ustanovení § 39 o.z., neboť se v něm
uvádí: " Žalobce se proto může, a také se již domáhá žalobou u soudu prvého
stupně plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí. V tomto řízení, pak soud prvého
stupně musí řešit jako otázku předběžnou, platnost darovací smlouvy i z
hlediska ustanovení § 39 o.z. Dojde -li k závěru, že darovací smlouva je
neplatná ( podle ustanovení § 39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům ), pak může vyhovět žalobě na plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí, pokud
shledá tuto smlouvu o smlouvě budoucí platnou". Konečně v souladu s ustálenou
judikaturou odvolací soud vychází z názoru, že pravomocný rozsudek soudu,
určující ve výroku neplatnost darovací smlouvy, není listinou, která by
umožňovala zápis do katastru nemovitostí záznamem.
Z důvodu shora rozvedených a vzhledem k tomu, že jiné vady ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 1 a § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. dovolatel nenamítá a z
obsahu spisu nevyplývají, muselo být dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1
věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o skutečnost, že úspěšným žalovaným náklady
dovolacího řízení nevznikly ( § 243b odst. 4 ; § 224 odst. 1 ; § 142 odst. 1
o.s.ř. ).
V tomto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.
V Brně dne 28.února 2001
JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová