28 Cdo 1391/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se
sídlem v Ostravě, ul. 30. dubna 3128/2A, proti žalovanému Mgr. R. L.,
zastoupenému JUDr. Stevem Georgesem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 5a, o
zaplacení 90.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C
94/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.
10. 2009, č. j. 37 Co 188/2008-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, č. j. 37 Co 188/2008-56,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal uložení v záhlaví uvedené povinnosti žalovanému z toho
důvodu, že žalovaný jej měl zastupovat v trestním řízení u Okresního soudu v
Ostravě jako obecný zmocněnec, přičemž po právní moci rozsudku v tomto řízení
měl žalobcovým jménem převzít částku 255.411,- Kč jako náhradu škody. Žalobci
však žalovaný vyplatil pouze částku 165.411,- Kč. Žalobce se tedy domáhal toho,
aby mu žalovaný zaplatil rozdíl těchto částek.
Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 28. 2. 2008, č. j. 61 C
94/2007-26, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku
90.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 16. 3. 2005 do zaplacení, a to do tří
dnů od právní moci rozsudku. Postupoval tak proto, že žalovaný se k žalobě
nevyjádřil, a to i když byl soudem kvalifikovaně vyzván podle § 114b odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku odvolání, v němž namítal, že vyjádření na
základě kvalifikované výzvy soudu zaslal řádně a včas. K prokázání tohoto svého
tvrzení předložil soudu poštovní podací arch ze dne 10. 12. 2007, kde je kromě
jiného uvedena jedna zásilka adresovaná Městskému soudu v Brně.
Podle odvolacího soudu v něm však není zásilka nějak blíže identifikována, tedy
„nejenže neprokazuje, že obsahovala tvrzené vyjádření, ale ani že se tato
zásilka vůbec týkala předmětné věci“. V rámci odvolacího řízení byla
vyslechnuta též svědkyně G. G., která v době podání zásilky byla zaměstnankyní
žalovaného. Ani její výpověď však tvrzení žalovaného neprokázala, neboť
svědkyně pouze se značnou nejistotou uvedla, že „zásilka na výše uvedeném archu
se mohla týkat žalobce, a to i proto, že kolem Vánoc 2007 byl ohledně žalobce
rozruch, mj. žalobce telefonoval, osobně do kanceláře přišel jeho syn“. S
ohledem na tento obsah výpovědi již soud nepřipustil požadavek žalovaného, aby
svědkyně identifikovala podání, které mělo být tvrzeným vyjádřením a které
žalovaný v mezidobí založil do spisu. Žalovaný tak neprokázal, že by se ke
kvalifikované výzvě soudu řádně a včas vyjádřil.
Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Uvedl, že zcela v souladu s
výzvou Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2007, kterou převzal dne 30. 11.
2007, se k žalobě vyjádřil a nárok žalobce odmítl. Předmětné vyjádření odeslal
Městskému soudu v Brně dne 10. 12. 2007. Toto podání však Městský soud v Brně
neobdržel nebo ztratil. Žalovaný objektivně učinil vše, co bylo v jeho silách k
prokázání toho, že vyjádření k žalobnímu návrhu učinil. Za otázku zásadního
právního významu tedy žalobce považuje problematiku prokázání obsahu listiny. K
dovolání přiložil kopii vyjádření České pošty, která reklamaci žalovaného o
nedoručení zásilky neuznala a v rámci reklamačního vyjádření uvedla, že zásilka
byla zmocněnci adresáta doručena dne 11. 12. 2007. Proběhnuvší řízení je tak
postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že poštovní doručovací arch ze dne 10.
12. 2007 nikterak neprokazuje, že Městskému soudu v Brně bylo dne 10. 12. 2007
zasláno právě podání splňující formální podmínky a obsahující vyjádření k
žalobě dle výzvy soudu. Jestliže dovolatel tvrdí, že se mu z časových důvodů
nepodařilo předložit vyjádření České pošty již odvolacímu soudu, pak žalobce
poukazuje na skutečnost, že tak mohl učinit minimálně v době od 1. 4. 2008 do
20. 10. 2009, kdy došlo k vyhlášení rozsudku odvolacím soudem. V tomto ohledu
pak žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, neboť „jen bdělým
náležejí práva“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu,
že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou
situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v
rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud posoudil podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání (§ 153a o. s. ř.) ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a lze mít tedy za to, že otázka
formulována dovolatelem je v praxi soudů rozhodována rozdílně. Rozhodnutí
odvolacího soudu je v tomto ohledu založeno na nesprávném právním posouzení
věci, neboť závěr, zda podmínky fikce ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. byly
splněny a zda tedy vydání rozsudku pro uznání je v souladu se zákonem, je
součástí právního posouzení věci z hlediska procesních předpisů.
S dovolatelem lze tedy souhlasit, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena
otázka zásadně právně významná, avšak již nelze souhlasit s tím, že tato otázka
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Jedná se o otázku,
zda jsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, jestliže žalovaný
tvrdí, že vyjádření ve stanovené lhůtě příslušnému soudu zaslal (tedy odevzdal
k poštovní přepravě).
V rozsudku ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3999/2007 (veřejnosti přístupném
na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) Nejvyšší soud
konstatoval, že „nezjistil-li soud, co bylo obsahem zásilky, kterou v průběhu
lhůty k vyjádření žalovaný účastník předal k poštovní přepravě, která byla
doručena příslušnému soudu a o níž účastník tvrdí, že obsahovala vyjádření k
výzvě soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jehož kopii dokládá, nemůže závěr
odvolacího soudu o marném uplynutí lhůty k vyjádření obstát. Za této situace
fikce uznání nároku nenastala a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly
splněny.“
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že o takovou situaci se jedná i v
souzeném případě. Za odvolacího řízení sice nebyly předloženy důkazy
prokazující doručení zásilky soudu prvního stupně (byly předloženy až soudu
dovolacímu, jenž k nim nemůže přihlédnout – § 241a odst. 4 o. s. ř.), avšak z
jednání odvolacího soudu (viz zejména č. l. 51) vyplývá jeho právní názor o
potřebě prokázání obsahu zásilky ze strany žalovaného. Jedná se o nesprávný
právní názor odvolacího soudu, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí
založeno.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem,
o. s. ř. a napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Dovolací soud nicméně nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu
prvního stupně, neboť platí, že rozhodl-li soud prvního stupně o věci rozsudkem
pro uznání (§ 153a o. s. ř.) a dospěje-li odvolací soud k závěru, že pro vydání
rozsudku pro uznání nebyly splněny předpoklady stanovené zákonem, odvolací soud
změní rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává (§
220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); zrušení rozsudku soudu prvního stupně by bylo v
tomto případě v rozporu s ustanovením § 219a o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, schválený k publikaci ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na jednání občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 16. 9. 2009, veřejnosti dostupný též na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Zrušení rozsudku soudu
prvního stupně by tak bylo nadbytečné.
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu