NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 1392/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., o dovolání A. T., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni z 27. 2. 2002, sp. zn. 15 Co 3/2002, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 294/99 (žalobce A. T.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému státnímu podniku E. v P., zastoupenému
advokátem, o vydání věcí, za účasti vedlejších účastníků řízení na straně
žalovaného: 1. Ing. P. B., 2. M. B., 3. F. Š., 4. I. Š., a 5. s. r. o. O.
T., zastoupených advokátem, takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Plzni z 27. 2. 2002, sp. zn. 15 Co
3/2002, i rozsudek Okresního soudu Plzeň - město z 15. 8. 2001, č. j. 14 C
294/99-341.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
O žalobě žalobce, podané u soudu 31. 10. 1995, domáhající se, aby žalovanému
státnímu podniku E. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání
továrenského objektu v P., ul. C. 10, rozhodl Okresní soud Plzeň – město
zamítavým rozsudkem z 8. 10. 1997, č. j. 14 C 102/96-67. Žalobci bylo uloženo
zaplatit žalovanému 6.450,- Kč na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 14. 1. 1999, sp. zn. 13 Co 364/98; tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé
potvrzen; změněn byl pouze ve výroku o nákladech řízení a žalobci bylo uloženo
nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 102.325,-
Kč a náklady řízení odvolacího částkou 22.525,- Kč. Výrokem tohoto rozsudku
nebylo proti němu připuštěno dovolání.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 3. 8. 1999, IV. ÚS 204/99, byly zrušeny rozsudky
Okresního soudu Plzeň – město z 8. 10. 1997, č. j. 14 C
102/96-67, i Krajského soudu v Plzni ze 14. 1. 1999, sp. zn. 13 Co 364/98. V
odůvodnění tohoto nálezu bylo uvedeno, že při výkladu pojmu výzva ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba postupovat v souladu s
účelem tohoto zákona; vyzve-li oprávněná osoba povinnou osobu k vydání věci v
situaci, kdy věc představuje funkční a nezaměnitelnou jednotku, potom takovou
výzvou obsahově, tedy pokud jde o rozsah uplatněného nároku, projevila vůli k
vydání všech těchto věcí – nemovitostí, tvořících konstatovanou funkční
jednotku; postrádalo by jakoukoli logiku, účel a smysl, aby oprávněná osoba
projevila výzvou vůli k vydání pouze části majetku. Ústavní soud ČR dále
vytýkal soudům osobu stupňů, že se v potřebném rozsahu nezabývaly tím, zda a
kdy tu věci byly nabyty po 1. 10. 1991 do vlastnictví jiné osoby než státu nebo
byl-li ohledně takových věcí schválen privatizační projekt nebo bylo
vydáno rozhodnutí o jejich privatizaci. Ústavní soud ČR ještě připomínal, že je
třeba objasnit námitku závažné povahy ze strany A. T., že „autory
privatizačního projektu jsou přímí potomci (děti) arizátorů, kteří majetek (v
části tehdy existující) získali v době nacistické okupace, tedy v době, kdy
právní předchůdci žalobce zahynuli v nacistickém vyhlazovacím táboře“.
V dalším průběhu řízení Okresní soud Plzeň – město po doplnění dokazování,
zejména posudkem znalce z oboru ekonomika a stavebnictví, vynesl
rozsudek z 15. 8. 2001, č. j. 14 C 294/99-341, jímž zamítl žalobu žalobce, aby
žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání pozemku parc.
č. 2373/1 (o výměře 581m2), parc. č. 37 – zastavěná plocha (průmyslový
objekt), pozemku parc. č. 2373/2 (o výměře 354m2) – zastavěná plocha,
průmyslový objekt, pozemku parc. č. 2373/3 (o výměře 176m2) – zastavěná
plocha, průmyslový objekt, pozemku parc. č. 2373/4 (o výměře 199m2) –
zastavěná plocha, průmyslový objekt, pozemku parc. č. 2377 (o výměře
172m2) – zastavěná plocha, občanská vybavenost, pozemku parc č. 2374/1 (o
výměře 5421m2) – ostatní plocha, manipulační plocha, pozemku parc. č.
2375/2 (o výměře 85m2) – ostatní plocha, manipulační plocha, pozemku
parc. č. 2465/10 (o výměře 104m2) – ostatní plocha, manipulační plocha,
pozemku parc. č. 2465/11 (o výměře 2028m2) – ostatní plocha, manipulační
plocha, pozemku parc. č. 2465/12 (o výměře 386m2) – ostatní plocha,
manipulační plocha a pozemku parc. č. 2465/14 (o výměře 96m2) – ostatní plocha,
manipulační plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. 9274 pro katastrální
území P., dále pozemku prac. č. 2376 (o výměře 323m2) s průmyslovým objektem č.
p. 160, a pozemku parc. č. 2465/15 (o výměře 5m2) – ostatní plocha, manipulační
plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. 6057 pro katastrální území P., a to u
Katastrálního úřadu P. – m. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit Okresnímu
soudu Plzeň – město na náhradu nákladů, zálohovaných státem, částku 13.895,- Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se zabýval těmito
druhy otázek; zda je žalobce oprávněnou osobou, zda podal včas a řádně výzvu
povinné osobě k vydání věcí, jakým způsobem přešly v daném případě nemovitosti
na stát, jaký byl rozsah takto převzatých nemovitostí, a zabýval se také
otázkou privatizačního projektu, pokud šlo o tyto nemovitosti, i stavem
nemovitostí z hlediska změny jejich stavebně technického charakteru.
Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobu, když žalobce doložil
posloupnost po bratru původního vlastníka Ing. T. T. – O. T., jenž odkázal svůj
majetek L. T., otci žalobce, který takto postupoval i vůči žalobci. Bylo
zjištěno, že O. T. podal dne 2. 1. 1950 návrh na zmocnění k vedení restitučního
sporu podle zákona č. 128/1946 Sb.; pokud další doklady v tomto smyslu chybí,
nelze to brát k tíži žalobce.
Soud prvního stupně dále pokládal za doložené, že v daném případě byla výzva k
vydání nemovitostí podána včas a řádně ve smyslu ustanovení § 5 zákona č.
87/1991 Sb., a to vůči žalovanému podniku, který věci držel ke dni nabytí
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a jehož je třeba pokládat za povinnost osobu (§
4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Výměrem Ministerstva průmyslu z 29. 10. 1949, č. j. 1616 27/49-V-IV-Z, pokládal
soud prvního stupně za doloženo, že žalobcem uváděné nemovitosti v katastrálním
území L., přešly na stát znárodněním továrny – na sodu a tuky Ing. M. Č. a G.
S., přičemž výměr o tomto znárodnění nebyl podepsán ministrem, ale jinou osobou
jednajícím za ministra. Nemovitosti tedy přešly na stát ve smyslu ustanovení §
6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o skutečnost, že se již uváděného nemovitého majetku týkala
privatizace státního podniku E. na základě privatizačního projektu č. 2190,
schváleného ustanovením vlády č. 679 z 30. 11. 1994, dospěl soud prvního stupně
k závěru, že „při této privatizaci došlo k zásadní chybě, když nebylo
přihlíženo k údajům, patrným ze zápisů v pozemkových knihách, že totiž tu byly
restituční návrhy uplatněny L. Č. a H. S., třebaže tu šlo o potomky tzv.
arizátorů židovského majetku z let nacistické okupace, kdy majetek, osob,
postižených rasovou perzekucí získali v roce 1943 právní předchůdci uvedených
autorů privatizačního projektu.
Pokud šlo o to, zda v daném případě žalobcem uplatněný nárok se týká staveb,
které by nebylo možné vydat ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákona č.
87/1991 Sb., vycházel soud prvního stupně především ze závěrů v řízení
provedeného znaleckého posudku. Měl tedy shodně se závěry uvedeného
posudku za to, že tu šlo o posuzování změn stavebně technického charakteru u
staveb, které tvoří jeden funkční celek. Soud prvního stupně pokládal za
doloženo, že ke změně stavebně technického charakteru tu došlo u budov, jež
byly v tomto objektu tvořícím funkční celek stavbami hlavními (smolárna,
sodárna, vrátnice), sloužícími původnímu účelu celého objektu. Podle názoru
soudu prvního stupně by bylo v rozporu s tím, že tu celek tvoří jeden funkční
areál, vydávat některé pozemky, případně některé pozemky s budovami, u nichž
nedošlo ke změně stavebně technického charakteru, když totiž došlo u hlavních
staveb ke změně tohoto charakteru, takže tu jde o skutečnost, která brání
vydání věcí.
Z uvedených důvodů přikročil soud prvního stupně k zamítnutí žaloby žalobce a o
nákladech řízení rozhodl s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
z 15. 8. 2001, č. j. 14 C 294/99-341 (ve znění opravného usnesení ze 14. 1.
2001, č. j. 14 C 294/99-369) rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 27. 2.
2002, sp. zn. 15 Co 3/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrzen a jen ve výroku ohledně náhrady nákladů
řízení zálohovaných státem byl tento výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn
tak, že se státu náhrada uvedených nákladů nepřiznává. Bylo také rozhodnuto, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uváděl, že odvolání žalobce nebylo
shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že se v posuzované věci pojem „funkční celek“ nemovitostí
(staveb a pozemků) vykládá rozdílně, a to jednak pro účely výzvy k vydání věcí
a jednak má být vykládán při charakteristice věcí, které mají být vydány.
Odvolací soud se snaží chápat tento rozdíl tak, že Ústavní soud ČR velmi
akcentuje restituční charakter této projednávané věci a společenský význam
přijetí restitučních zákonů. Proto také dovozuje, že výzva k vydání věcí mohla
být i vágní a ne zcela určitá, pokud jde o identifikaci předmětu restituce, ale
pokud se z ní dalo alespoň seznat, co restituent žádá“. Odvolací soud k tomu
dodával, že nelze přehlédnout, jak jde v českém občanském právu charakterizovat
věci jako předmět občanskoprávních vztahů; jsou-li tyto věci – nemovitosti
zcela zřetelně identifikovány, pak u každé z nich je třeba důsledně zkoumat,
zda může být vydána s ohledem na ustanovení § 8 zákona č. 87/1991 Sb. V této
souvislosti vyslovoval odvolací soud názor, že „zde zřejmě hledisko funkčního
celku se skutečně nemůže uplatnit“.
Odvolací soud však měl za to, že žalobě v daném případě nebylo možné vyhovět
především z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky uvedené v článku II. bod 2
zákona č. 116/1994 Sb. Podle tohoto ustanovení nelze věc vydat, byla-li po 1.
10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl-li schválen
ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její
privatizaci. V daném případě doručil žalobce žalovanému výzvu k vydání věcí 30.
12. 1994. Státní podnik E. byl privatizován na základě schváleného
privatizačního projektu č. 21960 usnesením vlády č. 679 ze dne 30. 11. 1994.
Došlo-li ke změně privatizačního projektu dne 11. 9. 1996, šlo o změnu formy
privatizace, aniž by to mělo vliv na již vládou ČR přijaté rozhodnutí o
privatizaci. Odvolací soud byl toho názoru, že Ústavní soud ČR ve svém
nálezu z 3. 8. 1999, IV. ÚS 204/99 (v němž bylo rozhodováno o ústavní stížnosti
v této konkrétní právní věci) „tuto skutečnost chápe stejně“. Jestliže
je možno rozhodnutí o privatizaci ze dne 11. 9. 1996 považovat pouze za změnu
privatizačního projektu již existujícího a řádně schváleného, pak je nutno
vycházet z toho, že privatizační projekt byl schválen vládou ČR před uplatněním
nároku žalobcem; schválený privatizační projekt ve smyslu zmíněného článku II
bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. brání uspokojení restitučního nároku vydáním věci.
Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že nálezem Ústavního soudu
ČR ze 22. 9. 1998, uveřejněným pod č. 281/1998 Sb., byl zamítnut návrh na
zrušení článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Schválení privatizačního
projektu po 1. 10. 1994 a ještě před uplatněním nároku žalobcem proti v daném
případě brání vydání věci. Toto kogentní ustanovení nelze, podle názoru
odvolacího soudu, obcházet tím, že soud bude ve své pravomoci hodnotit způsoby
a formy privatizace a podle osob privatizátorů dovozovat, zda privatizační
projekt je správný či nikoli.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Odvolací soud změnil pouze
výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení vůči státu, neboť měl za
to, že je tu přiměřené a důvodné použití ustanovení § 150 občanského soudního
řádu i proti státu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 11. 4. 2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 11. 6.
2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení. Z obsahu dovolání dovolatele lze dovodit, že má za to, že
odvolací soud rozhodl o věci na základě důvodů, kterými se soud prvního stupně
nezabýval; dovolatel měl také za to, že v rozsudku odvolacího soudu byla řešena
otázka zásadního významu po právní stránce. Své dovolání pokládal dovolatel za
důvodné, protože dovozoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval za nález Ústavního soudu ČR z 3. 8. 1999, IV.ÚS 204/99,
jímž bylo rozhodováno o ústavní stížnosti podané v této právní věci, a
dovozoval, že soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení nevycházely o toho,
jaký byl v uvedeném nálezu zaujat právní názor k otázkám žalobcem uvedené
identifikaci požadovaných nemovitostí, dále k otázce věcí (nemovitostí)
představujících funkční celek a k otázce schválení privatizačního projektu.
Dovolatel zdůrazňoval, že zákon č. 87/1991 Sb., jakož i zákona č. 116/1994 Sb.,
nemají ustanovení, které by bránilo vydání nemovitostí, jež byly původně
součástí funkčního celku a přestaly jimi být. Právní konstrukce o
funkčním celku (s vykladem extenzivního rozšiřování), kterou si soud v daném
případě vytvořil, postrádá jakoukoli oporu v zákoně. Závěr soudu o důvodech
nevydání požadovaných nemovitostí pro zamítnutí žaloby žalobce je účelově
vykonstruovaný a je v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb.
Dovolatel dále zdůrazňoval i to, že v daném případě jsou v komplexu nemovitostí
uváděných žalobcem nemovitosti, které nebyly postiženy změnou stavebně
technického charakteru. Dovolatel pokládal za potřebné poukázat i na
skutečnost, že v daném případě některé budovy byly demolovány ještě před tim,
než nabyl právní moci (dnem 26. 2. 1999) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
14. 1. 1999, sp. zn. 13 Co 364/98, a podle názoru dovolatele žalovaný podnik
porušil tím své povinnosti vyplývající z ustanovení § 9 odst. 1, 2 zákona č.
87/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto
zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.)
platí i na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.
(tj. před 1. 1. 2001), pokud není v zákoně č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak (jako
je tomu v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení tohoto zákona).
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba posoudit podle ustanovení § 236
a § 237 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu je dovolání
přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Při výkladu pojmu „změněno rozhodnut soudu prvního stupně ve věci samé“,
použitého v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu,
vycházel dovolací soud z právního názoru, že závěr o tom, zda odvolací soud
změnil nebo nezměnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze činit jen na základě
formálního označení výroku rozsudku, nýbrž především s přihlédnutím k věcnému
obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé k obsahu rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Ve smyslu tohoto právního názoru dovolací soud musel vzít v úvahu tu okolnost,
že odvolací soud ve svém potvrzovacím rozhodnutí uvedl, že na rozdíl od
rozhodnutí soudu prvního stupně a jím uváděných právních důvodů „má za to, že
žalobě žalobce nebylo možnost vyhovět především z toho důvodu, že nebyly
splněny podmínky článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.“. O tomto právním
důvodu a skutkových okolnostech, na nichž se tento právní důvod v daném případě
zakládá, se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí pouze stručně zmínil,
že se tento zákon „týká v daném případě i žalobce“, a to bez další
skutkové i právní argumentace. Odvolací soud tedy v daném případě odůvodnil své
rozhodnutí jednoznačně jiným právním důvodem („nebyly splněny podmínky článku
II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.“), včetně skutkové i právní argumentace k
použití tohoto právního důvodu na posouzení důvodnosti žaloby žalobce. Naproti
tomu o jiných právních důvodech, které zdůrazňoval soud prvního stupně (zejména
ohledně změny stavebně technického charakteru budov, jež byly ve funkčním
objektu jako stavby hlavní, když celý areál tvoří funkční celek, takže jde,
podle názoru soudu prvního stupně, o skutečnosti bránící vydání věci), odvolací
soud k odůvodnění svého rozhodnutí již hodnotící závěr v podstatě neuváděl.
Přitom skutková a právní skutečnost (splnění podmínek článku II bod 2 zákona č.
116/1994 Sb.), kterou odvolací soud pokládal ve svém rozhodnutí za rozhodující,
nebyla v odvolání odvolatelem uplatněna (srov. § 212a odst. 3 i § 205a odst. 1
občanského soudního řádu).
Za těchto okolností posoudil dovolací soud dovolání dovolatele jako dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu,
protože rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé změněno.
Pokud jde o důvodnost takto přípustného dovolání dovolatele, shledal dovolací
soud v daném případě splněn dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a/
občanského soudního řádu, že totiž řízení je tu postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu
pokládá dovolací soud za rozhodnutí, které neodpovídá již zmíněným
ustanovením § 205a odst. 1 a § 212a odst. 3 občanského soudního řádu, ale také
ustanovení § 213 občanského soudního řádu. Odvolací soud totiž přikročil k
tomu, že posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně podle odlišného právního
důvodu bez jakéhokoli doplnění či opakování dokazování, třebaže odvolací soud
nevycházel v tomto smyslu ze zcela shodného skutkového zjištění. Proto dovolací
soud i v tomto případě vycházel z právních závěrů, obsažených již v
rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a
sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, že totiž chce-li se odvolací
soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na
základě před ním provedeného dokazování, je nutno, aby provedené důkazy sám
opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné
hodnocení.
Dovolací soud proto přikročil (po posouzení dovolání dovolatele jako dovolání
přípustného a důvodného) ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu
Dovolací soud je i toho názoru, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně v daném
případě, zejména pokud jde o zabývání se tím, co pokládal odvolací soud za
rozhodující v této právní věci („žalobě nebylo možno vyhovět především z toho
důvodu, že nebyly splněny podmínky článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.“).
Zrušil proto dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení po zrušení rozsudků
soudů obou stupňů má soud prvního stupně možnost v součinnosti se všemi
účastníky řízení objasnit ještě šíře, zda tu v daném případě při posuzování
žalobního návrhu žalobce v tomto nejednoduchém případě bylo při aplikaci a
výkladu ustanovení § 3 odst. 1, 2, 3a 4 i § 5 zákona č. 87/1991 Sb.
„postupováno v souladu s účelem tohoto restitučního zákona“, jak na to poukázal
Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 3. 8. 1999, IV.ÚS 204/99 (založeném na
č. l. 106-109 spisu Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 14 C 294/99, vedeném
o této právní věci).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení
rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu