28 Cdo 1395/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobců a) Aerocentrum, spol. s r. o., se sídlem v
Mělníce, Letiště Mělník – Hořín, zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem
v Praze 8, Křižíkova 56, b) ŘEHÁK, spol. s r. o., se sídlem v Hoříně, Brozánky
26, zastoupeného JUDr. Martinem Konopem, advokátem v Mělníce, Pražská 530, c)
ZENA – Zemědělský nákup, a. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, Palackého 836,
zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem v Praze 8, Křižíkova 56, za
účasti 1) J. L., zastoupeného JUDr. Petrem Niplem, advokátem v Praze 4, Na
Pankráci 11/449, 2) A. L., zastoupeného JUDr. Otakarem Turkem, advokátem v
Praze 1, Národní tř. 32, 3) Pozemkového fondu ČR, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 11a, o určení vlastnictví k pozemkům, o dovolání žalobce a) a c)
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011, č. j. 28 Co
310/2010-736, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011, č. j. 28 Co 310/2010-736,
se v celém rozsahu zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným – jeho výrokem I. - byl ve
výrocích I. a II. změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 7 C 15/2005-588, a to tak, že se žaloba na určení, že oprávněné osoby J. a A. L. nejsou vlastníky pozemků v katastrálním území a obci Hořín (parc. č. 425 a následující), zamítá. Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobci domáhali nahrazení
rozhodnutí Pozemkového úřadu v Mělníku ze dne 3. 12. 2004, kterým bylo určeno
rovnodílné spoluvlastnictví obou prvních účastníků k identifikovaným pozemkům,
které se nacházely či nacházejí přímo v letišti Hořín. Nyní tedy soudy nižších
instancí rozhodovaly v řízení, které bylo vedeno podle části páté o. s. ř. Žalobci brojili proti rozhodnutí pozemkového úřadu s tím, že jde o jeden celek
(areál) letiště, z něhož není přípustné vydělovat pozemky ve prospěch prvních
dvou žalovaných. Opírali se o znalecké posudky vypracované Dopravní fakultou
Univerzity Pardubice a znalcem Ing. F., podle nichž měly být předmětné pozemky,
po jejich přechodu na stát, zastavěny letištěm v Hoříně, které je uceleným
souborem nemovitostí (areálem). Soud prvního stupně sdílel právní názor žalobců
a dovodil překážku vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zkráceně „zákon o půdě“). Odvolací soud však dospěl k závěru, že
při posouzení klíčové právní otázky ve věci, tedy zda existuje překážka vydání
pozemků žalovaným podle citovaného ustanovení zákona o půdě, nelze bez dalšího
vyjít z obou znaleckých posudků, neboť tyto jsou datovány dokonce rokem 2009 a
nehodnotí tedy stav letiště (tedy stav pozemkový) ke dni účinnosti zákona o
půdě (24. 6. 1991). Odvolací soud měl za prokázané, že na vydávaných pozemcích
bylo ke dni účinnosti zákona o půdě „základní letiště“ včetně souboru staveb
užívaných pro letecké práce v zemědělství. Předmětné pozemky tedy měly k tomuto
dni charakter zemědělských pozemků podle § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě –
byly na nich postaveny stavby, které sloužily k činnosti bývalého
Agrochemického podniku Mělník, zajišťujícího specializované služby v
zemědělství. Areál původního základního letiště Hořín pak nelze považovat za
jeden funkční celek s ohledem na skutečnost, že v době po nabytí účinnosti
zákona o půdě byla hlavní stavba areálu letiště, a sice hangár na stavebním
pozemku č. 440, užívána jako sklad potravin a teprve na základě kolaudačního
rozhodnutí z roku 1996 byla tato stavba znovu povolena pro garážování letadel. O celistvosti a nedělitelnosti areálu letiště Hořín, užívaného tehdy pro
letecké práce v zemědělství, nesvědčí ani skutečnost, že první dva žalobci
získali v roce 2003 od právního předchůdce třetího z žalobců do vlastnictví
stavby na jednotlivých pozemcích, nyní používané k obchodní činnosti (která
není u těchto žalobců totožná). Právní postavení žalobců se pak po roce 2003
nezměnilo ani restitucí pozemků ve prospěch prvních dvou žalovaných, neboť
žalobci zůstávají vlastníky staveb na pozemcích jiných osob (žalovaných).
Tento
vztah je řešen jako nájemní vůči pozemkům podle ustanovení § 22 zákona o půdě;
to však neznamená překážku vydání pozemků. Ze všech uvedených důvodů proto
odvolací soud v meritu věci změnil prvostupňový rozsudek ve prospěch prvních
dvou žalovaných.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a c) dovolání. V tomto
dovolání napadají rozsudek z dovolacích důvodů, spočívajících na tvrzeném
nesprávném právním posouzení věci a na vadě skutkových zjištění odvolací
instance, nemajících podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé tvrdili, že zásadní a rozhodnou právní otázkou je zastavěnost
předmětných pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, což
dokládali podrobným soupisem stavu, resp. zastavění jednotlivých pozemků. Navázali rozborem judikatury Nejvyššího soudu k této právní otázce, dovozovali,
že jí rozsudek odvolacího soudu protiřečí. Tvrdili tedy, že na předmětných
pozemcích jsou trvalé stavby, jež mají povahu nemovitostí, a vydání pozemků je
tak nepřípustné. Dovolatelé žádali, aby byl rozsudek soudu odvolacího v celém
rozsahu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaní ani žalobce b) se k dovolání uvedených žalobců nevyjádřili. Nejvyšší soud shledal, že označení žalobci, zastoupení advokátem, podali
dovolání v otevření lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání
bylo přípustné pro diformitu rozsudku nižších instancí podle § 237 odst. 1
písm. a) o.. s. ř. Dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Dovolání je důvodné. Preambule zákona o půdě říká, že zákonodárce chtěl zmírnit následky některých
majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku
v období let 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu
obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k
půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky
na tvorbu krajiny a životního prostředí. Je tedy zřejmé, že záměrem zákonodárce nebyla izolovaně jen náprava některých
křivd vůči v rozhodném období perzekvovaným osobám či jejich právním nástupcům,
ale též snaha o zachování zemědělského půdního fondu jako zdroje pro další
hospodaření s půdou (či pro obnovu tohoto hospodaření). Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se pro restituční účely nevydávají
pozemky, jež byly po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu či jiné
právnické osoby zastavěny; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou,
jednoduchou, drobnou nebo je-li umístěna stavba pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje též část pozemku, na níž stojí stavba
zahájená před 24. 6. 1991, a část pozemků s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Posledně uvedené pasáže zákonného textu o výluce nevydávání pozemků popisují
stav, který lze označit též za existenci areálu, tvořeného nemovitostmi za
účelem společného funkčního využití. Takovým areálem je nepochybně i letiště,
ať již užívané k zemědělským účelům nebo jiným (sportovním, dopravním). V intencích § 154 odst. 1 a § 211 o. s. ř.
nemůže odvolací soud nevzít v úvahu
také skutkový stav vztahující se k projednávané věci, který existuje v době
vyhlášení jeho rozsudku (aniž by dovolací soud popíral normativní význam data
účinnosti zákona o půdě). K otázce funkčního vymezení určitého areálu (areálu letiště) se Nejvyšší soud
již vyjádřil, a to především v rozsudku ze dne 24. 10. 2007 pod sp. zn. 28 Cdo
2518/2006. V citovaném rozsudku, zabývajícím se též případným vydáním pozemků situovaných
v letištním areálu jako funkčním celku, Nejvyšší soud v bodech 11 až 13 vymezil
kritéria, která blíže interpretují text § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v
těch směrech, které mohou být právní překážkou pro vydání pozemků. Jsou jimi –
a to nikoli kumulativně - jednak funkční spojení předmětných pozemků se
stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž
pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbu či provozem, a
konečně zda je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či
naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že všechna výše uvedená zákonná a interpretační
měřítka nevzal odvolací soud v posuzované věci náležitě v úvahu. Není možné opomenout zejména skutkový stav nemovitostí v roce 2009 (či též
nyní), jak o něm hovořily znalecké posudky znaleckého ústavu a znalce Ing. F. Mají-li totiž být vydány pozemky v rámci půdní restituce, je nezbytné, aby
mohly samostatně sloužit zemědělské výrobě (viz citace shora). Dovolací soud
není přesvědčen o tom, že je to možné a je na odvolacím soudu, aby se v
úplnosti vypořádal s argumentací dovolatelů stran zastavěnosti pozemků trvalými
stavbami. Pochybnostem dovolací instance nasvědčují také závěry odvolacího soudu o tom,
že vlastnické, resp. nájemní vztahy k pozemkům lze vyřešit skrze institut nájmu
rozvedený v ustanovení § 22 zákona o půdě. Restituce nemá sloužit k tomu, aby
byly konstruovány ještě komplikovanější právní vztahy (rozdílnost vlastnictví
pozemku a stavby na něm stojící), ale aby byly fyzickými osobami obnoveny ty
funkce, jimž nemovitosti dříve sloužily a které byly zdeformovány vynucenou
povahou tzv. socialistického hospodaření. Z řečeného je patrné, že z uplatněných důvodů dovolání (vztahujícího se na
všechny účastníky řízení) byl naplněn ten, který tvrdí nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3
věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude odvolací soud ve smyslu § 243d odst. 1 a §
226 o. s. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o
nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu