28 Cdo 141/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání E. Z., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 26.9.2003, sp. zn. 11 Co 564/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 87/2003 (žalobkyně E. Z., zastoupené advokátem, proti žalované Obci B., o 165.009,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
V žalobě, podané u soudu 10.7.2000, se žalobkyně domáhala náhrady částkou 165.000,- Kč za nemovitost, o jejíž vydání požádala podle ustanovení § 6 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ale nemovitost jí nebyla vydána, protože byla prodána jiné fyzické osobě a z tohoto důvodu nemovitost vydána být nemohla. V žalobě bylo uvedeno, že šlo o nemovitosti, které přešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví, učiněného v tísni.
O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně z 31.5.2001, čj. 6 C 126/2000 – 44, jímž bylo žalované obci uloženo zaplatiti žalobkyni 5.001,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně o uložení platební povinnosti žalované obci vyšší částkou (160.008,- Kč). Bylo také rozhodnuto,že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 22.2.2002, sp. zn. 11 Co 1011/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části: bylo také rozhodnuto, že se žalované obci nepřiznává vůčí žalobkyni náhrada nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 27.2.2003, 28 Cdo 343/2003, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 22.2.2002, sp. zn. 11 Co 1011/2001, i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 31.5.2000, čj. 6 C 126/2000 – 44, a věc byla vrácena Okresnímu osudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal rozhodnutím soudů obou stupňů, že těmto rozhodnutím nepředcházelo zevrubné zjištění o tom, jaká byla cena žalobkyní uváděné nemovitosti – usedlosti č. 19 v B. – H., okres N., jež byla rodičům žalobkyně J. a A. T. přidělena v poválečném období podle dekretu č. 28/1945 Sb., a to jako náhrada za majetek zanechaný jimi ve V. (v bývalém SSSR) po jejich návratu do bývalého Československa. Dovolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby řízení bylo doplněno odpovídajícím zjištěním ohledně přídělové ceny uvedené nemovitosti.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vynesl Okresní soud v Novém Jičíně rozsudek z 12.6.2003, čj. 16 C 87/2003 – 88, jímž uložil žalované Obci B. zaplatit žalobkyni 19.302,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby jí žalovaná obec zaplatila ještě další částku 145.706,40 Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., a to jako dědička po svých rodičích J. T. a A. T., zemřelých 2.1.1948 a 16.3.1961. A. T. byla přidělena usedlost čp. 19 v katastrálním území H., a to podle dekretu č. 28/1945 Sb. V řízení o dědictví po A. T. (u bývalého Státního notářství v Novém Jičíně sp. zn. D 295/61) se žalobkyně vzdala dědictví po A. T. (za sebe i své nezletilé děti); stalo se tak podle výsledků provedeného dokazování na základě donucení (což nenamítá ani žalovaná obec) a proto soud prvního stupně posoudil toto odmítnutí dědictví tak, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. 1) zákona č. 229/1991 Sb. Uvedenou nemovitost již nelze žalobkyni vydat, protože byla z majetku státu převedena do vlastnictví fyzických osob (§ 11 zákona č. 229/1991 Sb.). Soud prvního stupně pokládal za doloženo, že žalobkyně uplatnila nárok na finanční náhradu za uvedenou nemovitost včas u žalované obce.
Soud prvního stupně dovozoval, že mezi účastníky tohoto řízení zůstala sporná jen otázka, v jaké výši má žalovaná obec jako povinná osoba poskytnout žalobkyni náhradu za usedlost čp. 19 v H. V tomto smyslu vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. a měl za to, že tu je na místě poskytnutí této náhrady ve výši uhrazené přídělové ceny za tuto nemovitost. Podle výsledků zjištění, provedených v tomto občanském soudním řízení, bylo možné dovodit přídělovou cenu za uvedenou usedlost ve výši 96.245,- Kč (starých peněz před peněžní reformou k 1.6.1953), což činí po přepočtu na nové peníze po zmírněné reformě 19.302,40 Kč. Tuto částku uložil
soud prvního stupně žalované obci k úhradě vůči žalobkyni a o náhradě nákladů řízení rozhodl pak podle ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně z 12.6.2003, čj. 16 C 87/2003 – 88, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 26.9.2003, sp. zn. 11 Co 564/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadeném výroku o zamítnutí další žalobkyní požadované platby 145.706,40 Kč a v odvoláním rovněž napadeném výroku o nákladech řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že souhlasí se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, a měl za to, že soud prvního stupně vyvodil ze zjištěného skutkového stavu také správné právní závěry, a to při posouzení aktivní legitimace žalobkyně a pasívní legitimace žalované obce v tomto sporu, při posouzení včasnosti výzvy k vydání věci (§ 13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) a posléze při posouzení výše náhrady za nevydání nemovitosti.
Matka žalobkyně nezískala uvedenou nemovitost jiným způsobem než přidělením podle dekretu č. 28/1945 Sb., takže tu bylo nutné vycházet z ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. a přiznat náhradu jen do výše uhrazené přídělové ceny. K námitce žalobkyně, že tu je závažná skutečnost, že u jejích rodičů šlo o poválečné reemigranty z V. ( v bývalém SSSR), takže přídělová cena tu neodpovídá hodnotě majetku zanechaného právními předchůdci žalobkyně ve V., poukazoval odvolací soud na to ,že tu šlo o nárok, který se odvíjí od ustanovení § 6 odst.1 písm.1) zákona č. 229/1991 Sb. a proto co do náhrady za nevydanou nemovitost lze poskytnout podle ustanovení § 14 zákona č. 229/1991 Sb., a to jmenovitě podle ustanovení § 14 odst. 9 tohoto zákona, které u nemovitostí získaných přídělem stanoví náhradu jen do výše přídělové ceny. Zákon č. 229/1991 Sb. řeší otázku náhrady křivd z období 25.2.1948 do 1.1.1990 a nikoli z jiného období, takže tu nebylo možné přiznání vyšší náhrady formou zápočtu za nemovitosti, zanechané přídělci při reemigraci z V. (z bývalého SSSR).
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 6.11.2003 a dovolání bylo ze strany žalobkyně předáno na poště dne 5.1.2004 k doručení Okresnímu soudu v Novém Jičíně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti
svého dovolání dovolatelka měla za to, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že se na svých právech cítí poškozena a je přesvědčena, že ani její žalobou uplatňovaná částka 165.009,- Kč nepokrývá její nárok na náhradu za majetek zanechaný jejími rodiči na V. (v bývalém SSSR).
Dovolatelka poukazovala i na to, že nemovitost čp. 19 v H. byla jejím rodičům přidělena ve špatném stavu, takže bylo nutno provést na této nemovitosti stavební úpravy v letech 1953 až 1955, aby tato nemovitost byla schopna dalšího užívání. Při těchto stavebních úpravách byla provedena výměna oken, výměna dveří vnitřních i vnějších, bylo provedeno nové omítnutí stavení, bylo zřízeno nové oplocení drátěným pletivem, byl proveden nový rozvod elektřiny a zřízen vodovod, byla opravena část střechy a byla vystavena nová stodola o rozměru 6 x 5 m2. Za tyto stavební úpravy nebyla poskytnuta žádná náhrada.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001).
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší – li právní otázku, která je v rozhodování odvolacích soudů nebo dovolacího soudu rozhodována rozdílně nebo právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo která je odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 87/2003, dříve 16 C 126/2000 Okresního soudu v Novém Jičíně), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo v daném případě dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
V dovolacím řízení bylo nutno ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. „v případě, že oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem od státu, poskytne se náhrada za nemovitosti uváděné v § 14 odst, 1 zákona č. 229/1991 Sb. jen do výše uhrazené přídělové ceny“.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, postupoval podle tohoto kogentního hmotně právního ustanovení. Nelze proto mít za to, že tu odvolací soud řešil právní otázku výše náhrady za nemovitosti v rozporu s hmotným právem.
Při výkladu ustanovení § 14 odst. 1 a odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením § 20 zákona č. 229/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedeno (na str. 53 /131/), že pouze náhrada za živý a mrtvý inventář není ovlivněna okolností, že oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem do státu a okolností že tedy tato náhrada za nemovitost nemůže přesahovat uhrazenou přídělovou cenu.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo rovněž (na str. 125 /259/) uvedeno, že vodítkem pro náhrady je § 14odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., jenž váže náhradu v takovém případě „jen do výše uhrazené přídělové ceny“.
Také v předchozím rozsudku dovolacího soudu z 27.2.2003 (28 Cdo 343/2003 Nejvyššího soudu), vydaném k dovolání téže dovolatelky, podanému v téže právní věci, bylo uvedeno, že z gramatického i systematického výkladu ustanovení § 14 zákona č. 229/1991 Sb. plyne, že ustanovení § 14 odst. 9 tohoto zákona je ustanovením speciálním, které se pojí k určení náhrady za nemovitost v případech uvedených v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedeného tedy vyplývá i to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, neřešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nebyl tedy u dovolání dovolatelky doložen žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, jak jsou stanoveny v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání, které nebylo možné posoudit jako dovolání přípustné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované obci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu