28 Cdo 1411/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. B., proti žalovanému 1. Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, a 2. České republice – Okresnímu úřadu v J., o uzavření dohody o poskytnutí náhrady ve výši 165.305,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 750/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.1.2001, čj. 16 Co 170/98-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 15.12.1997, čj. 9 C 750/96-52, rozhodl, že prvý žalovaný je povinen uzavřít s žalobkyní dohodu o poskytnutí náhrady za nemovitost; přesné znění dohody je obsaženo ve výroku rozsudku označeném jako I.; současně výrokem II. tohoto rozsudku zamítl návrh žalobkyně na uzavření téže dohody proti druhému žalovanému České republice – Okresnímu úřadu v J.
Krajský soud v Brně k odvolání prvého žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh, aby prvý žalovaný byl uznán povinným uzavřít s žalobkyní dohodu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhá ve smyslu § 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě“) náhrady za nemovitost, která zanikla, a že je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona. Při posuzování pasivní legitimace prvého žalovaného však odvolací soud dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, a shledal tak oprávněnými námitky, které uplatňoval žalovaný; Ministerstvo zemědělství nepovažoval za právnickou osobu, která věc převedla na osobu, která nemovitost nevydává ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě. Odvolací soud rovněž vyslovil názor, že žalobkyně se nemůže domáhat uzavření dohody o zaplacení peněžité částky. Přitom poukázal na ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě, podle nichž nároky oprávněných osob na náhradu mají být přednostně uspokojovány z nemovitých a movitých věcí povinné osoby, a pokud to není možné, pak podílem na jejím jmění; peněžité náhrady přicházejí v úvahu jen v případě, že o tomto způsobu náhrady dojde k dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou. Také tyto důvody vedly odvolací soud ke shora uvedenému rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 15.3.2001, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 občanského soudního řádu, zřejmě ve znění platném od 1.1.2001. Odvolacímu soudu
vytýká nesprávné právní posouzení věci. Podle ní měl odvolací soud vycházet z účelu restitučního zákona, a ne jenom striktně vyložit jedno jeho ustanovení. V daném případě je, v souladu s ustanovením § 5 zákona o půdě, a v souladu s logikou věci, povinnou osobou k vydání náhrad stát, zastoupený Ministerstvem zemědělství ČR, přestože není jako povinná osoba výslovně uveden v ustanovení § 16 zákona o půdě. Dovolatelka má zato, že pokud požadovala finanční plnění, jednala přesně v duchu zákona, a bylo na posouzení soudu, zda tuto navrženou variantu potvrdí, nebo určí jiný způsob plnění podle § 16 odst. 4 zákona o půdě, neboť v této části nebyl soud vázán návrhem žalobkyně, a to s ohledem na specifiku restitučních zákonů. Navrhla, aby dovolací soud rozhodl o zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil 1) žalovaný podáním ze dne 14.6.2001, ve kterém poukazuje na to, že v daném případě předmětnou nemovitost mělo v držení JZD, když předtím ji držely fyzické osoby, které ji získaly přídělem. Opětovně poukazuje na svá předchozí vyjádření k žalobě, že agenda nakládání s přidělovaným majetkem jménem státu spadá do oblasti státní správy v působnosti okresních úřadů. Má zato, že za stát by měl jako povinná osoba vystupovat příslušný okresní úřad, a náhradu oprávněným osobám by pak poskytl P. f. ČR. K takovému závěru dospěl i Vrchní soud v Praze, jak vyplývá z jeho rozsudku čj. 5 A 52/99 ze dne 26.2.2001, jehož kopii připojil. Žalovaný dále upozorňuje, že ministerstvo nemá žádný majetek, z něhož by mohlo uspokojovat nároky oprávněných osob v souladu podle § 16 odst. 2 zákona o půdě. Navrhl zamítnutí návrhu s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále též jen „OSŘ\"), včetně ustanovení o lhůtách k podání dovolání.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nelze věcně projednat. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ ve znění platném do 31.12.2000, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 240 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze podle výslovného ustanovení § 240 odst. 2 věta první OSŘ prominout.
V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000), které se proto aplikují i v dovolacím řízení, včetně ustanovení o lhůtě k podání dovolání. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15.3.2001, a lhůta k podání dovolání tedy skončila dne 15.4.2001. Dovolání proti tomuto rozsudku, datované dnem 8.5.2001, došlo soudu dne 10.5.2001, tedy zjevně opožděně. Nezbylo proto, než je odmítnout jako opožděné podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Podle výsledku dovolacího řízení by měl nárok na náhradu nákladů v něm vzniklých žalovaný, ten však, jak vyplynulo z jeho písemného vyjádření k dovolání, náhradu nákladů dovolacího řízení nežádá. Povinnost k náhradě těchto nákladů proto nebyla uložena žádnému z účastníků (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 per analogiam OSŘ)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8.listopadu 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu