28 Cdo 1416/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
A. N., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze 6. 11. 2003, sp. zn. 38 Co 10/2003, vydanému v právní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 14/2001 /žalobce P. P., zastoupeného
advokátem, o vydání nemovitostí, proti žalovanému A. N.,
zastoupenému advokátkou/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 13. 1. 1992, se žalobce P. P. /původně ještě s dalším
žalobcem M. P./ domáhal, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobcům dům čp. 47
s pozemky parc. č. 855, parc. č. 856 a parc. č. 857 v katastrálním území S.
/obec B./. Tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu podle rozsudků Městského
soudu v Brně sp. zn. 7 T 744/71 a 7 T 142/72; tato rozhodnutí byla však zrušena
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, usnesením Městského soudu
v Brně z 21. 8. 1990 /3 Rt 1238/90/ a ze 14. 1. 1991 /4 Rt 124/90/.
Uvedené nemovitosti byly kupní smlouvou z 20. 3. 1979 prodány Obvodním podnikem
bytového hospodářství B. žalovanému A. N. a jeho manželce J. N. /po jejímž
úmrtí děděním se stala celá tato nemovitost vlastnictvím J. N./. Tento převod
byl uskutečněn, podle názoru žalobců, na základě protiprávního zvýhodnění.
Žalovaný byl dne 4. 3. 1991 písemně vyzván k vydání nemovitostí, ale
bezvýsledně.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 47 v katastrálním území S.
byl získán kupní smlouvou, uzavřenou v souladu s tehdy platnými právními
předpisy, bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Do domu byly žalovaným a
jeho manželkou investovány nemalé finanční prostředky /byla provedena oprava
celé fasády, byla zavedena nová elektroinstalace a rozvod vody, oplechování
střechy, instalován kotel na plynové vytápění, byla zbudována nová garáž i
oprava plotu u vchodu do domu/. Podle názoru žalovaného nebyla ze strany
žalobce učiněna řádná výzva k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze 4. 5. 1993, čj. 32 C 18/92-70, bylo
rozhodnuto, že žalovaný A. N. je povinen uzavřít do 15 dnů od právní moci
rozsudku se žalobcem Ing. P. P. dohodu o vydání domu čp. 1186 v B., a pozemků
parc. č. 1257, parc. č. 1257, parc. č. 194/82 a parc. č. 194/102, zapsaných
na listu vlastnictví č. 776 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu B.
Řízení o žalobě žalobce M. P. bylo zastaveno. Bylo rozhodnuto, že žalobce P.
P., ani žalovaný nemají vůči žalobci M. P. právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci P. P. na náhradu nákladů řízení 1.350
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit
Městskému soudu v Brně 500 Kč na úhradu soudního poplatku do 3 dnů od právní
moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Brně rozsudkem z 9. 5. 1995, sp. zn. 16 Co 330, 333/94. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
byla zamítnuta žaloba P. P., aby žalovanému A. N. bylo uloženo uzavřít s ním
dohodu o vydání nemovitostí, uvedených v žalobě tohoto žalobce. Také ve výroku
o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci P.
P. a M. P. jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení
společně a nerozdílně 1.610 Kč a dále každý částku 200 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku. Byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o úhradě soudního
poplatku. Žalobci P. P. bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
odvolacího řízení 920 Kč a žalobci M. P. 180 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku.
Tento rozsudek Krajského soudu v Brně z 9. 5. 1995, sp. zn. 16 Co 330/94 a 16
Co 333/94, byl však zrušen /s výjimkou výroků o náhradě nákladů řízení mezi
žalobcem M. P. a žalovaným/ rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, 3
Cdon 344/96, a věc byla vrácen Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že v řízení uplatňoval nesprávný právní
závěr, že nelze žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci
vyhovět jen zčásti /jen ohledně domu a nikoli ohledně pozemků/, a také, že
nebyla plně objasněna otázka, zda k pozemkům, uváděným v žalobě žalobců bylo či
nebylo zřízeno právo osobního užívání pozemků a ke kterým pozemkům jmenovitě.
V dalším průběhu řízení rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 17. 6. 1998,
sp. zn. 20 Co 354/97, tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení
povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání domu čp. 47 a pozemků parc. č.
855, parc. č. 856 a parc. č. 857 v katastrálním území S. zapsaných na listu
vlastnictví č. 776 pro toto katastrální území u Katastrálního území B.
Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Ve výroku, jímž bylo uloženo
zaplatit soudní poplatek, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Žalovanému
nebyla přiznána ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
Také tento uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 6. 1998, sp. zn. 20
Co 354/97, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 5. 3. 1999, 23 Cdo 2223/98,
a věc byla vrácena opět k dalšímu řízení u odvolacího soudu. Dovolací soud
vytýkal odvolacímu soudu, že v řízení nebyla objasněna ještě ani otázka pasivní
věcné legitimace na straně žalovaného vzhledem k tomu, že „výsledkem dokazování
předloženými listinami v odvolacím řízení bylo zjištění, že kupní smlouvou
z 13. 6. 1996 prodal žalovaný své nemovitosti akciové společnosti
M. u. a ve prospěch tohoto nabyvatele byl proveden v katastru nemovitostí i
vklad práva vlastnického s účinky k 20. 6. 1996“.
Krajský soud v Brně pak usnesením z 12. 12. 2000, sp. zn. 19 Co 268/99,
přikročil ke zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze 4. 5. 1993, čj. 32 C
18/92-70 /ve znění opravného usnesení ze 16. 3. 1994, čj. 32 C 18/92-97/ ve
výroku o povinnosti žalovaného uzavřít se žalobcem P. P. dohodu o vydání
nemovitostí, ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem M. P. a žalovaným, ve
výroku o nákladech řízení mezi žalobcem M. P. a žalovaným i ve výroku o
nákladech řízení placených státem. V tomto rozsahu byla věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. S poukazem na závěry předchozích zrušovacích
rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se
znovu zabýval otázkami věcné pasívní legitimace žalovaného a vzniku práva
osobního užívání pozemku ohledně pozemků uváděných v žalobě žalobců.
V dalším pokračujícím řízení rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem z
8. 8. 2002, čj. 32 C 14/2001-98. Tímto rozsudkem bylo uloženo žalovanému A. N.,
aby vydal žalobci P. P. budovu čp. 47 v B., a pozemky parc. č. 855 /zahradu o
výměře 84 m2/, parc. č. 856 /zastavenou plochu a nádvoří o výměře 164 m2/ a
parc. č. 857 /zahradu o výměře 254 m2/ v katastrálním území S., zapsané na
listu vlastnictví č. 776 pro katastrální území S. /obec B./ u Katastrálního
úřadu B., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku /uvedené nemovitosti se všemi
součástmi a příslušenstvím/. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci P. P. na
náhradu nákladů řízení 7.925 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo
také rozhodnuto, že žalovaný a dřívější další žalobce M. P. nemají vůči sobě
právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit
Městskému soudu v Brně soudní poplatek 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Zamítnut byl návrh žalobce P. P. na vyslovení předběžné vykonatelnosti tohoto
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce
Ing. Pavel Polášek je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a také
dne 4. 9. 1991 včas písemně vyzval žalovaného k vydání nemovitostí;
tato výzva byla učiněna jeho zmocněncem /JUDr. M. M./ na základě plné moci
z 31. 10. 1990. Podle názoru soudu prvního stupně je žalobce ohledně ½
nemovitostí oprávněnou osobou jako dědic původní vlastnice nemovitostí, tj. již
zemřelé /12. 5. 1987/ A. P. /ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4
písm.c) zákona č. 87/1991 Sb./, když další žalobce M. P. svůj
nárok z téhož právního důvodu neuplatnil. Nárok na další ideální polovinu týchž
nemovitostí vyplývá z toho, že tento podíl na nemovitostech přešel na stát
propadnutím majetku a rozhodnutí trestního soudu o propadnutí majetku bylo
zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Žalovaného A. N. považoval soud prvního stupně za povinnou osobu podle
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť získal společně se svou
manželkou J. N. od státu dům čp. 47 smlouvou o převodu z 30. 3.
1979 a pozemky parc. č. 855, 856 a 857 dohodou o zřízení práva osobního užívání
pozemků z 9. 4. 1979. Při prodeji uvedeného domu nebylo, podle názoru soudu
prvního stupně, postupováno podle směrnic Ministerstva financí z 2. 4. 1964 pro
prodej rodinných domků z národního majetku občanům, když tento dům nebyl
nabídnut ke koupi uživatelce domu A. P., matce žalobce, která tu bydlela od
roku 1939, a ani veřejnost nebyla upozorněna na možnost koupě uvedeného
rodinného domku z národního majetku. Žalovaný A. N. měl tehdy před koupi domu
čp. 47 se svou manželkou k dispozici 3 byty a jeho bytová situace v žádném
případě nebyla tak tíživá, aby měl přednost před jinými zájemci o koupi domku.
Podle zjištění soudu prvního stupně byl žalovaný A. N. v té době členem i
funkcionářem KSČ. Všechny tyto zjištěné skutečnosti vedly soud prvního stupně k
závěru, že žalovaný získal v žalobě uvedené nemovitosti na základě
protiprávního zvýhodnění, kterým bylo vyloučeno uspokojení širšího
společenského zájmu při získávání uvedených nemovitostí.
Ohledně pozemků parc. 855, 856 a 857 v katastrálním území S. vycházel soud
prvního stupně z právního názoru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo
osobního užívání pozemků, získala osoba, která nabyla stavbu, stojící na
pozemku, za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se
oprávněné osobě vydá rovněž stejně jako stavba na tomto pozemku.
Pokud žalovaný namítal, že nemovitosti uváděné v žalobě žalobce již nevlastní,
protože je převedl kupní smlouvou na jiného nabyvatele, vycházel soud prvního
stupně z názoru, že pozbude-li povinná osoba držbu nemovitosti po účinnosti
restitučního zákona na základě právního úkonu, že podle zákona č. 87/1991 Sb.
je tu rozhodující držení věci v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně neshledal důvody k vyslovení předběžné vykonatelnosti
rozsudku v této právní věci.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně z 8. 8. 2002, čj. 32 14/2001-98, podal
odvolání žalovaný. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem
ze 6. 11. 2003, sp. zn. 38 Co 10/2003, a to tak, že rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil v odvoláním napadených výrocích rozsudku, označených
I., III. a IV. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou
4.575 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně
učinil správný závěr o skutkovém stavu věci, který vyjádřil v odůvodnění
odvoláním napadeného rozsudku, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, přičemž v
odvolacím řízení nebyly účastníky řízení uplatněny žádné nové skutečnosti, ani
nevznikla potřeba dalšího dokazování. Odvolací soud měl za to, že soud prvního
stupně posoudil věc správně i po právní stránce.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, byl toho názoru, že žalobce
P. P. je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb. a jako taková osoba uplatnil také svůj nárok předepsaným způsobem
výzvou podle zákona č. 87/1991 Sb. ze 4. 9. 1991. Odvolací soud /rovněž shodně
s názorem soudu prvního stupně/ měl za to, že žalovaný je povinnou osobou podle
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jež nabyla nemovitost od státu,
který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č.
87/1991 Sb., přičemž žalovaný spolu se svou tehdejší manželkou J. N. nabyli
nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Při prodeji domu v B., nebylo
postupováno v souladu se směrnicemi Ministerstva financí z 2. 4. 1964 pro
prodej rodinných domků z národního majetku občanům /č. 10/1964 ve Věstníku
ministerstva financí 5/1964/, zejména když domek nebyl nabídnut ke koupi
uživatelce domu A. P. a když žalovaný a jeho manželka byli při koupi domu
upřednostněni před případnými ostatními zájemci na základě doporučení
vydaného „s ohledem na tehdejší politickou a stranickou angažovanost
žalovaného“. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně správně
vypořádal s námitkou žalovaného, týkající se nabytí ideální poloviny
nemovitostí dědictvím po zemřelé manželce J. N., jakož i s námitkou, týkající
se nemožnosti vydání pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, jakož
i s námitkou týkající se nemožnosti vydání nemovitostí s ohledem na jejich
následný odprodej třetí osobě.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s
poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu a
o soudním poplatku rozhodl podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaného v řízení
zastupovala, dne 5. 3. 2004 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno téhož
dne u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel
uplatňoval, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jeho
dovolání, řeší právní problémy, které nejsou dosavadní judikaturou řešeny a
zejména proto je jeho dovolání přípustné.
Vadu řízení spatřoval dovolatel v tom, že rozsudek odvolacího soudu není
náležitě zdůvodněn, když se odvolací soud nezabýval námitkami, které byly
vzneseny v odvolacím řízení, ale už i v řízení před soudem prvního stupně.
Podle názoru dovolatele odvolací soud řešil svým rozhodnutím některé právní
otázky v rozporu s hmotným právem: 1. že žalovaný je povinnou osobou podle §
4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když nabyl dědictví po zemřelé manželce po
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů; 2. že je možné věc vydat i
jedné osobě, když původní výzva k vydání nemovitosti byla uplatněna dvěma
osobami, avšak žalobu u soudu podala pouze jedna z těchto osob; 3. zda směrnice
Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku lze chápat
jako obecně závazný předpis; 4. zda podle této směrnice bylo třeba nabízet dům
osobě, která v nemovitosti bydlela, ale bez právního důvodu; 5. zda bylo možné
uložit vydání věcí žalovanému, který věci již nedrží, ani nevlastní; 6. zda tu
měla být poskytnuta přiměřená náhrada za nemovitosti, které mají být vydány.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného navrhoval, aby dovolací soud
toto dovolání zamítl jako nedůvodné v plném rozsahu.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád /zákon
č. 99/1963 Sb./, platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti
zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1. 1. 2001/.
Dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami
podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb.,
splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. /tj. zejména
mají-li státní občanství ČR a šlo-li tu o přechod věcí do vlastnictví státu v
případech uvedených v § 6, ale i v § 20 zákona č. 87/1991 Sb./.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též
fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za
okolností uvedených v § 6 /ale i v § 20 odst. 1/ zákona č. 87/1991 Sb., a to v
případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo
na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké těchto
osob, pokud na ně věc těmito osobami byla převedena.
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39
občanského zákoníku /srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
str. 50 (128)/.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů /
vydávané dříve Nejvyšším soudem/ bylo vyloženo, že směrnice Ministerstva
financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2. 4. 1964,
čj. 317/17. 756/64, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964,
nebyly obecně závaznými předpisy, ale pokyny Ministerstva financí pro postup
organizací spravujících národní majetek, že však u právních úkonů, uzavřených
mezi takovou organizací a občanem v rozporu s pokyny, obsaženými v těchto
směrnicích, nelze vyloučit rozpor takového úkonu se zájmy společnosti.
Převodem ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 /in fine/ zákona č. 87/1991 Sb.
nejsou míněny případy nabytí věcí např. v souvislosti s vypořádáním
bezpodílového spoluvlastnictví nebo nabytí věci děděním. Na tyto nabyvatele
však přechází povinnost zemřelé osoby /týkající se nároku uplatněného
oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb./ do výše
nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání takto získali z
toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy /platnými v době
získání věci od státu/ nebo na základě protiprávního zvýhodnění /srov. č.
34/1993, str. 118 (252) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem/.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve
svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor:
Při interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na
zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o
zmírnění následků některých majetkových i jiných křivd. Způsob interpretace
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. by měl být orientován
na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům /oprávněným osobám/. Nebylo
úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu
s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci /uzavření
dohody o vydání věci/ tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci /
popřípadě, je-li nárok již předmětem soudního řízení, pak i v době rozhodování
soudu o tomto nároku/ povinná osoba stále věc držela /vlastnila/. Pozbude-li
totiž povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držby /
vlastnictví/ věci na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost
význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní
legitimace se v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten
subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy k 1. 4.
1991. K tomuto právnímu závěru, z něhož vychází dovolací soud i v tomto
případě, dospěl senát Nejvyššího soudu již např. v rozsudku sp. zn. 2 Cdo
1030/97; na tomto právním závěru není třeba nic měnit při nezměněné právní
úpravě.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nemůže povinná osoba ode dne
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. věci získané způsobem, který mají na zřeteli
ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., převést do vlastnictví jiného, ani přenechat
jinému do užívání / s výjimkou bytů získaných na podkladě dohod o výměně bytů/.
Takové právní úkony jsou neplatné.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 /na str. 122 (256)/ Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že v řízení o žalobě může být, ale jen
vzájemným návrhem žalovaného / s náležitostmi podle § 97 odst. 1 a § 79
občanského soudního řádu/ uplatněn nárok na vzájemné vypořádání nároků
oprávněné osoby a povinné osoby /zpravidla podle ustanovení § 7 zákona č.
87/1991 Sb./.
Z uvedených ustanovení právních předpisů a citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů i nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud
i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že z týchž ustanovení a z
týchž právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí,
proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě
dospět k závěru, že dovolání dovolatele splňuje zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu.
Nešlo tu totiž o řešení právních otázek, které by byly rozhodovány rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani otázek, které by odvolací soud
řešil v rozporu s hmotným právem, popřípadě otázek, které by dosud nebyly
vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení
§ 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení
i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalobce k dovolání
žalovaného, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalobce vyjádřená
již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu