I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalujícího muzea, podané u soudu po předcházejícím řízení u
Pozemkového úřadu v K. podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 12. 10. 2005, č. j. 13 C
278/2003-119. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, jíž
se žalobce domáhal určení, že účastníci řízení J. L., N. L., E. L. a B. L.
nejsou spoluvlastníky částí pozemků parc. č. 1190/3, parc. č. 1190/4 a parc. č.
2619/2, parc. č. 1190/6, parc. č. 1205/4, parc. č. 2619/2, parc. č. (st.) 1268,
parc. č. (st) 1269, parc. č. (st.) 1270, parc. č. (st.) 1271, parc. č. 1190/5,
parc. č. (st.) 1266, parc. č. (st.) 906, parc. č. (st.) 907, parc. č. (st.)
908, parc. č. (st.) 909 a parc. č. 2619/3 (s výměrami uvedenými v geometrickém
plánu č. 380-3.89/98 z 11. 9. 1998) v katastrálním území K. Dalším výrokem
uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo vysloveno, že se žaloba zamítá
proti účastníku řízení Ministerstvu zemědělství ČR – Z. a. a Pozemkovému úřadu
K. Žalobci bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení J. L., N. L., E.L. a B. L.
na náhradu nákladů řízení 10.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo
také rozhodnuto, že ve vztahu mezi účastníkem řízení Ministerstvem zemědělství
– Z. a. a Pozemkovým úřadem K., na straně jedné, a mezi dalšími účastníky
řízení, na straně druhé, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
Posléze bylo ještě rozsudkem soudu prvního stupně vysloveno, že „řízení o
žádosti žalobce o odklad právní moci rozhodnutí Okresního úřadu v K. –
Okresního pozemkového úřadu z 8. 7. 2002, č. j. PÚ 95/00/26-dou, se zastavuje“.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Praze rozsudkem z 19. 12. 2006, sp. zn. 28 Co 466/2006. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 12. 10.
2005, č. j. 13 C 278/2003-119 (ve znění opravního usnesení z 24. 3. 2006, č. j.
13 C 278/2003-146) změněn tak, že bylo určeno, že účastníci řízení J. L., N.
L., E. L. a B. L. nejsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území K., a to
pozemků parc. č. 1190/2, parc. č. 2619/2, parc. č. 1205/4, parc. č. 2619/2,
parc. č. (st.) 1268, parc. č. (st.) 1269, parc. č. (st.) 1270, parc. č. (st.)
1271, parc. č. (st.) 906, parc. č. (st.) 907, parc. č. (st.) 908, parc. č.
(st.) 909 a parc. č. 2619/3 v katastrálním území K.. Bylo také uvedeným
rozsudkem vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Okresního úřadu
v K. z 8. 7. 2002, č. j. PÚ 96/00/26-dou (UZ 95/00/96) zn. 72/9-A/30. Státu
nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Bylo také rozhodnuto,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně; rovněž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (podle § 212 a §
212a občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je
důvodné.
Odvolací soud především konstatoval, že v této právní věci se žalobce domáhal
žalobou (podanou podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu), aby
soud svým rozhodnutím nahradil rozhodnutí Okresního úřadu v K. – pozemkového
úřadu z 8. 7. 2002, č. j. PÚ 95/00/26-dou (UZ 95/00/26), vydaného podle § 9
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a to tak, že určí, že účastníci řízení J. L.,
N. L., E. L. a B. L., se nestávají spoluvlastníky pozemků v katastrálním území
K., specifikovaných a označených v citovaném rozhodnutí pozemkového úřadu s
výměrami podle geometrického plánu č. 380-3-89/98 z 11. 9. 1998.
Odvolací soud dále uváděl, že mezi účastníky řízení není sporné, že původními
spoluvlastníky pozemků, o něž jde v tomto řízení, byli manželé B. L. a J. L.
(každý z nich z jedné ideální poloviny). Tito původní spoluvlastníci zemřeli
před účinností zákona č. 229/1991 Sb. a nárok na vydání těchto pozemků
uplatnili u pozemkového úřadu E. L., Ing. J. L. a B. L., kteří prokázali, že
jsou dětmi původních spoluvlastníků a že splňují obecné podmínky oprávněných
osob. Ing. J. L. v průběhu restitučního řízení zemřel a jeho dědici se stali
syn J. L. a jeho manželka N. L. Podle názoru odvolacího soudu bylo tedy třeba
uvedené účastníky řízení považovat za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 4
odst. 2 písm. c) a § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Ohledně pozemků, o něž
jde v tomto řízení, odvolací soud pokládal za doložené, že k jejich přechodu na
stát došlo postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. (o revizi první pozemkové
reformy), bez vyplacení náhrady za ně.
Odvolací soud také uváděl, že na pozemcích, o něž jde v tomto řízení, se
nachází M. l. s. K., které bylo rozhodnutím Ministerstva kultury ze 7. 5. 1996,
sp. zn. 3010/96, prohlášeno za kulturní památku. Ohledně této kulturní památky
poukazoval odvolací soud na vyjádření S. ú. p. p. v P. z 10. 8. 1993, zn.
2541/93 (založené ve spise pozemkového úřadu) o tom, že tu jde o ojedinělou
expozici lidových stavebních technik v ČR, jde o expozici, jehož výchovná a
kulturní hodnota je nezastupitelná a zcela význačná. Středem celého areálu
muzea vede zpevněná komunikace a přístupové cesty k jednotlivým stavbám lidové
architektury; podle znaleckého posudku (znaleckého ústavu K., s. r. o., v Praze
9), založeného ve spise pozemkového úřadu, ani jedna ze staveb muzea není
stavbou dočasnou, jednoduchou, ani drobnou ve smyslu stavebních předpisů, ale
jde o stavební nemovitosti. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 11 zákona č.
229/1991 Sb. měl za to, že tu bylo třeba zvažovat i „zastavěnost pozemků
stavbou a působení konkrétního veřejnému zájmu nebo práv třetích subjektů,
jakož i o vytvoření podmínek pro lepší péči o zemědělskou a lesní půdu“.
Odvolací soudy vyslovily názor, že „případ pozemků, na kterých se nachází M. l.
s. K. je ojedinělým svého druhu a plní celou řadu funkcí (zejména funkci
vědecko-výzkumnou, dokumentační a památkovou i osvětovou, a to i co do znalosti
tradičních stavebních materiálů a způsobu jejich používání)“. Odvolací soud měl
i za to, že M. l. s. v K. tvoří ucelený urbanistický celek a žalobcem žádané
pozemky v tomto urbanistickém celku (s výjimkou pozemku parc. č. 1190/3, který
není zastavěn) byly po přechodu na stát zastavěny a jejich vydání oprávněným
osobám brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť
takto zastavěné pozemky nelze zemědělsky využívat.
Odvolací soud proto změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a určil, že
účastníci řízení J. L., N. L., E. L. a B. L.se nestávají vlastníky pozemků
označených a specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací
soud zamítl žalobu jen pokud jde o pozemek parc. č. 1190/3 v katastrálním území
K., neboť tento pozemek nebyl zastavěn a netvoří součást M. l. s.
Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl znovu i o
nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 1 občanského soudního
řádu).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §
224 odst. 1, § 148 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který účastníky řízení J. L.,
N. L., E. L. a B. L. v řízení zastupoval a dovolání ze strany těchto účastníků
řízení bylo dne 9. 3. 2007 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé uváděli, že je jejich dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a
jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a) občanského soudního řádu), že jejich dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b) občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně, že takto byla věc po právní stránce posouzena jinak než
podle jejich právního názoru, ale aniž by soud je vyzval, aby v potřebném
rozsahu doplnili svůj návrh vylíčením odpovídajících rozhodných skutečností,
takže tomuto nepředvídatelnému rozhodnutí odvolacího soudu nepředcházel žádný
předvídatelný postup při jednání a dokazování. Odvolací soud, podle názoru
odvolatelů, „zjevně odmítl jimi tvrzené významné skutečnosti, týkající se např.
výstavby muzea bez stavebního povolení a bez ohlášení začátku stavby skanzenu
stavebnímu úřadu a posoudil věc podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona
č. 229/1991 Sb. se značně extenzívním výkladem pojmu zastavěný pozemek,
vedoucímu až k závěru o údajném „uceleném urbanistickém celku“.
Dovolatelé poukazovali na to, že odvolací soud nepřihlížel k tomu, že z
pozemků, o něž jde v tomto řízení, je část využívána jako „ovocný sad, louka,
políčka a zahrady i záhumenky“, takže jde o pozemky využívané jako zemědělské
pozemky podle kultury těchto pozemků. Nedošlo tu ve velké většině k vynětí
předmětných pozemků ze zemědělského půdního fondu; z tohoto fondu byly vyňaty
jen pozemky parc. č. 906, 907, 908, 909, 1266, 1268 a 1269, které jako stavební
pozemky mají výměru 591m2; pak jsou ještě jako stavební pozemky vyznačeny
pozemky parc. č. 1270 a parc. č. 1271; všechny tyto stavební pozemky mají
výměru 916m2 (a kolik m2 je zastavěno navíc, podle názoru dovolatelů, nikdo
neví, protože to nikdo nezměřil); rozhodně tu není zastavěno 40.000 m2, jak k
tomuto závěru nesprávně došel odvolací soud. Z listinných důkazů z roku 1927 a
z roku 1978, (které měl soud k dispozici), vyplývalo, že ani sám žalobce
nepočítal s tím, že by celý oplocený „areál“ přestal sloužit zemědělským
účelům.
Dovolatelé poukazovali také na to, že na celém území muzea je jediná
komunikace, od níž nevedou k jednotlivým stavbám přístupové cesty, ale jen
vyšlapané cestičky, kterými si návštěvníci zkracují cestu přes sad.
Dovolatelé rovněž uváděli, že odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil si
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., které vyjmenovává
stavby, jež nebrání zastavěné pozemky vydat oprávněným osobám, a také stanoví,
které části pozemků se považují za zastavěné, přičemž všechny stavby je nutno
posuzovat podle stavebního zákona (jak na to bylo poukázáno i ve stanovisku
Ministerstva pro místní rozvoj z 11. 5. 2000, které měl soud v této právní věci
rovněž k dispozici). Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
„se zabývá stavbami, které byly na zastavěných pozemcích postaveny v období po
převzetí pozemků státem. V daném případě také nejde o prostor tvořený pozemky
mezi jednotlivými stavbami lidové architektury, jež by bylo nutno posuzovat
jako pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k jejich provozu; jde o
stavby od sebe desítky i více metrů a mezi nimi jsou i volné louky či třešňový
sad. Z leteckého snímku terénu, který měl soud rovněž k dispozici, je podle
názoru dovolatelů, zřetelné, že na cca 2/5 pozemků (v rozsahu cca 18.000 m2)
není vůbec žádná stavba a do tohoto prostoru nemají ani návštěvníci muzea
přístup.
Podle názoru dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. „Důkazy založené ve spise a dovolateli v řízení uváděné, svědčí pro
jiný závěr o zastavěnosti pozemků či jejich části a o možnosti vydání pozemků
restituentům“. Odvolací soud si, podle názoru dovolatelů, extenzívně vyložil
pojem zastavěný pozemek v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb. Lze poukázat i na
to, že pozemek, který podle rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelům zůstane,
nemají tito účastníci řízení žádný právní titul co do přístupu na něj, ale ani
žalobce nemá žádný právní titul k chůzi a jízdě po tomto pozemku, který zůstal
jako jediný ve spoluvlastnictví restituentů, i když za tímto pozemkem jsou
skladiště a zázemí muzea a jiný přístup než přes pozemek restituentů k tomuto
zázemí žalobce nemá.
Dovolatelé posléze v dovolání uvedli, že na rozdíl od názoru odvolacího soudu
jsou toho názoru, že předmětné pozemky, o něž jde v tomto řízení, v rozsahu cca
40.000 m2, netvoří nedělitelný areál či urbanistický celek (tyto pojmy ostatně
v zákoně č. 229/1991 Sb. uváděny vůbec nejsou).
Ve vyjádření žalujícího R. m. v K. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by
tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť jde o dovolání nedůvodné. Žalobce
zdůrazňoval zejména, že stavby muzea, které tvoří urbanistický celek, brání
nepochybně využití pozemků, což je rozhodující ve smyslu ustanovení § 11 odst.
1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pro posouzení toho, zda lze nebo nelze
pozemky vydat. V daném případě odvolací soud rozhodně nepostupoval tak, že by
měl za zjištěno něco, co ve spise není, když vycházel zejména ze znaleckého
posudku i z dalších listin, uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
(uváděl žalobce ve svém vyjádření).
Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvody uváděli, že řízení v této právní věci je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že o vadu
řízení jde jen tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil již v průběhu
řízení a nikoli až při rozhodování. O nesprávný postup jde zejména tehdy,
jestliže měl za následek odnětí možnosti účastníků jednat před soudem (např.
nebyl-li účastník řádně předvolán k jednání u soudu). - K vadě řízení tohoto
druhu v daném případě, podle názoru dovolacího soudu nedošlo.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo vyloženo : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním
řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu právní úpravy dovolacích
důvodů podle občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají
některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu
(nyní zejména v ustanovení § 241a o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady
či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům
svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu
vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování,
jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže
soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez
dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. - Ve smyslu těchto právních závěrů
dovolací soud posuzoval i to, co bylo dovolateli uplatněno v jejich dovolání z
9. 3. 2007 : „Dovolání z důvodu podle § 241a odst. 3 je tu podáno i proto, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“.
Při posuzování dovolateli posléze uplatněného dovolacího důvodu podle
ustanovení § 211a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (že totiž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci)
dovolací soud rovněž shodně s tím, co bylo v uveřejněné judikatuře uvedeno
(viz. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek text na str. 13/45), vycházel z toho, že nesprávné právní posouzení
věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věci buď podle
nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož pozemky
nebo jejich části nelze podle tohoto zákona oprávněným osobám vydat i v
případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn, přičemž pozemek lze vydat, nebrání-li stavba
zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu umístěnou
pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část pozemku, na níž
stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991 a část pozemku s takovou
stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
„Při posuzování toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §
11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující pouze to, zda stavba
brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a nikoli její
velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití“ (viz.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
– V ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. je použit i pojem
„zemědělská výroba“, tedy možnost zemědělsky obhospodařovat půdu.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č.
96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly k
interpretaci a aplikaci § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. zaujaty
tyto právní závěry : „Institut překážek ve vydání nemovitosti podle § 11 zákona
č. 229/1991 Sb. je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem
těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu anebo práv třetích
subjektů, které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným
restitučním nárokem na vydání pozemků, a které by s ohledem na povahu zatížení
pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém
vlastnictví“. Výklad pojmu obsažených v restitučních předpisech, uvádí se tu
dále, nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či
odvětvích veřejného práva (např. práva stavebního). Je totiž třeba v konkrétním
případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k naplnění účelu
restitucí a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního
nároku na vydání původních pozemků a posouzením konkrétního veřejnému zájmu.
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, i z citovaných právních závěrů z uveřejněné
judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem), i z nálezů Ústavního soudu ČR, vycházel dovolací soud i v
daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že z týchž ustanovení i z
právních závěrů vycházel a měl je na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z
19. 12. 2006 (sp. zn. 28 Co 466/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž
směřovalo dovolání dovolatelů. Za těchto okolností dovolací soud dospěl
přesvědčivě k závěru, že přípustné dovolání dovolatelů je také dovoláním
důvodným, když rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z obsahu a znění
právního předpisu vztahujícího se na projednávanou právní věc, a neodporující
výkladovým závěrům z publikované judikatury, nebylo možné označit za nesprávné
tak, aby bylo na místě jeho zrušení podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (srov. § 243b odst. 6 občanského
soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu,
které bylo dovolacím soudem shledáno jako správné (§ 243b odst. 2 občanského
soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu