28 Cdo 1417/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele R.
S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 22. 9.
2008, sp. zn. 56 Co 294/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 10 C 106/92 (žalobce R. S., zastoupeného advokátem, proti
žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o
vydání věcí), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci z 23. 4. 2007, č. j. 10 C 106/92-219. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalované bylo
uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 592 s pozemkem parc. č. St
1007 a domu čp. 591 s pozemkem parc. č. 676 a se zahradou parc. č. 647/2 v
katastrálním území N. u Katastrálního úřadu O. (katastrální pracoviště
Olomouc). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 22. 9. 2008, sp. zn. 56 Co
284/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Olomouci z 23. 4. 2007, č. j. 10 C 106/92-319, potvrzen. Bylo rovněž
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání
předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Podle názoru
odvolacího soudu vycházel soud prvního stupně ze správných skutkových zjištění
a správné je i jeho právní hodnocení věci.
Odvolací soud poukazoval na to, že žaloba žalobce se týkala nemovitostí
původního vlastníka F. S., které byly konfiskovány podle dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb. z důvodu německé národnosti F. S., a to v
konfiskačním řízení ukončeném výměrem bývalého Krajského národního výboru v
Olomouci ze 10. 2. 1951, jímž bylo v odvolacím řízení ukončena konfiskace z 21.
5. 1946.
Odvolací soud z uvedených zjištění dovozoval, že tu takto konfiskovaný nemovitý
majetek přešel na stát dnem účinnosti dekretu č. 208/1945 Sb., tj. k 30. 10.
1945, když okresním národním výborem vydaný dekret o konfiskaci měl
deklaratorní charakter, ale bez vydání tohoto právně účinného dekretu nebyly
splněny podmínky pro konfiskaci majetku podle § 1 odst. 4 dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb. o přechodu konfiskovaného majetku na stát. Odvolací
soud uváděl, že soudu nenáleží přezkoumávat rozhodnutí příslušných správních
orgánů podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., neboť soud je ve smyslu
ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu těmito rozhodnutími vázán.
Soud tu tedy nenáleželo zabývat se námitkami žalobce, že „v daném případě byla
splněna výjimka z konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., neboť
rodina žalobce se údajně neprovinila proti českému národu a otec žalobce byl
naopak vystaven fašistickému teroru v koncentračním táboře“, jakož i námitkou,
že „dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci majetku byl založen na principu tzv.
kolektivní viny a byl poplatný poválečné době“.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně výroku o nákladech
řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. 11. 2008 doručen advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v
Olomouci dne 30. 12. 2008. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a
jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i to,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá přesného a
přesvědčivého odůvodnění, ze kterého by bylo možné dovodit, které skutečnosti
vzal za prokázané, jakým způsobem je vyhodnotil a jaké skutkové a právní závěry
z nich učinil.
Dovolatel uváděl, že nadále trvá na tom, že konfiskace majetku jeho právní
předchůdce F. S. byla neoprávněná, „neboť tu byly splněny podmínky pro výjimku
z konfiskace a pro konfiskaci nebyly ani žádné důvody, kdy členové rodiny S. se
neprovinili proti českému národu a naopak otec žalobce byl vystaven
fašistickému teroru v koncentračním táboře“.
Dovolatel znovu uváděl (jako v řízení před soudy obou stupňů), že „nesouhlasí s
konfiskací majetku podle prezidentského dekretu č. 108/1945 Sb., respektive
obecně podle tzv. Benešových dekretů, považuje je za rozporné s lidskými právy
garantovými v rámci Evropské unie, neboť jsou mimo jiné založeny na principech
kolektivní viny, a to i pro následující generace a navíc byly poplatné
poválečné situaci“.
Dovolatel ještě dodával, že k rozhodnutí o konfiskaci (vydanému posléze bývalým
Krajským národním výborem v Olomouci z 10. 2. 1951, č. j. V III 1217/51) bylo
vydáno v tzv. rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle restitučních
předpisů, ale soudy obou stupňů naopak nesprávně zařadily konfiskaci majetku F.
S. v daném případě mimo rozhodné období podle zákona č. 87/1991 Sb., když
rozhodnutí z 10. 2. 1951 nepovažovaly za rozhodnou pro samu konfiskaci, ale jen
za její „provedení“ či jen završení konfiskačního procesu.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 106/92
Okresního soudu v Olomouci), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 22. 9. 2008
(sp. zn. 56 Co 294/2007 Krajského soudu v Ostravě) řešil právní otázku, která
by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 22.
9. 2008 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní
otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc (jak uváděl ve
svém rozsudku z 22. 9. 2008, sp. zn. 56 Co 294/2007 Krajského soudu v Ostravě)
podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, v souvislosti s ustanoveními dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých
majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony
a správními akty učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 („rozhodné
období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva
občanů, vyjádření Chartou Organizace spojených národů. Všeobecnou deklarací
lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických,
hospodářských, sociálních a kulturních právech (srov. vyhlášku č. 120/1976 Sb.
o Mezinárodním paktu o občanských právech a Mezinárodním paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech).
V § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou
uvedeny případy, na které se vztahuje povinnost vydat oprávněné osobě podle
tohoto zákona věci, které v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) přešly
na stát. – Mezi těmito případy nejsou jmenovitě uváděny žádné z případů
přechodu věcí na stát podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo
č. 12/1945 Sb.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů) bylo k
problematice restitučních předpisů a konfiskací podle dekretů č. 108/1945 Sb. a
č. 12/1945 Sb. vyloženo: Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k
majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi,
znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, pokud
úprava podle restitučních předpisů, jako právní úprava speciální, nestanovila
způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy z těchto uvedených opatření.
Konfiskace podle dekretů č. 108/1945 Sb. nelze posuzovat z hlediska na ně
navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně
připuštěno (zejména v restitučních předpisech); poskytnutím ochrany tvrzenému
právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní
jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo předchozího
vlastníka mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z
publikovaného stanoviska Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány)
vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud
konstatovat, že tatáž ustanovení a tytéž právní závěry měl na zřeteli odvolací
soud ve svém rozsudku z 22. 9. 2008 (sp. zn. 56 Co 294/2007 Krajského soudu v
Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud
řešil svým rozsudkem z 22. 9. 2008 řešil některou právní otázku v rozporu a
hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A
protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem ani právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 2
občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního
předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím
odvolacích soudů.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to
jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované ČR – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu