28 Cdo 142/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele E. L. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 30 Co 2/2008, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 69/2006 (žalobce E.
L. H., zastoupeného advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. P. f. Č., 2. L.
Č. r., s. p., zastoupených advokátem, 3. L. s. H. K., a. s., 4. Z. d. L.,
zastoupeného advokátkou, 5. Z. s. B., a. s., zastoupené advokátem, 6. Z. d. N.,
zastoupeného advokátem, 7. Z. d. M., 8. M. s. B., 9. Z. v. s. H. K., 10. P. L.,
s. p., 11. K. k., 12. M. V. Č. 13. Ú. p. z. s. v. v. m., 14. M. N., 15. O. B.,
16. O. D., 17. O. D. P., zastoupené advokátem, 18. O. H., 19. O. L., zastoupené
advokátem, 20. O. T., 21. O. S., 22. O. S., zastoupené advokátem, 23. O. V.,
24. O. M., zastoupené advokátem, 25. O. M., 26. O. P., 27. O. K., 28. O. L.,
29. S. s. J., s. p., zastoupeného advokátem, 30. R. Ch. n. C., zastoupeného
advokátem, a 31. N. p. ú. P., zastoupeného advokátem, o vydání nemovitostí),
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 9. 3. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Hradci Králové z 24. 10. 2007, č. j. 9 C 69/2006-335. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo především rozhodnuto, že se připouští změna
žaloby („učiněná žalobcem v rámci podání z 9. 2. 2007, založeného na č. l. 138,
na č. l. 143“). Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla
zamítnuta žaloba žalobce, „jíž se domáhal rozhodnutí o vlastnictví k
nemovitostem tak, že žádá vydat žalobci nemovitosti uvedené v rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – P. ú. v H. K. ze dne 16. 11. 2005, č.
R-4979-12385/3002/2005-Bá-B, které je nedílnou součástí tohoto rozsudku“.
Žalobci bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení částkami: L. Č.R., s. p.,
17.169,44 Kč, Z. d. L. 9.200,- Kč, Z. s. „B.“, a. s., 6.164,20 Kč, Z. d. N.
12.971,- Kč, Obci D. P. 8.600,- Kč, Obci L. 12.614,- Kč, Obci S. 6.164,20 Kč,
Obci M. 8.600,- Kč, Státnímu statku J., s. p., 4.000,- Kč, R. Ch. n. C., a. s.,
14.367,- Kč a N. p. ú. 13.972,14 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a dalšími zúčastněnými
účastníky tohoto řízení nebyla žádnému z nich přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto tak, že ve výroku o zamítnutí žaloby ve věci samé (označeném II.)
byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 24. 10. 2007, č. j. 9 C
69/2006-335, potvrzen. Ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního
stupně byl změněn tak, že „se tyto výroky nahrazují výrokem: „Právo na náhradu
nákladů řízení před okresním soudem se žádnému z účastníků řízení nepřiznává“.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku
soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 občanského soudního řádu nebylo
odvolání žalobce shledáno důvodným, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o věci samé potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukazoval na to, že v žalobě bylo uvedeno ,že o nároku žalobce
bylo rozhodnuto podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) rozhodnutím
Pozemkového úřadu v H. K. ze 16. 12. 2005, zn. R-4979-12385/3002/2005-Bá-B, a
to tak, že se E. L. H. nevydávají nemovitosti konkretizované parcelními čísly a
výměrami v katastrálních územích B., B., H. P., H. u N., K., L., L., M., M.,
N., P., P., R. u V., S., H. D., P., R., S. N., S., S., S. L., S., S. u N., T.,
T., T. u N., Z. nad B. a Ž., a že žalobci nevzniká ani náhrada za tyto
nemovitosti.
Odvolací soud konstatoval skutkový stav v této právní věci, že totiž původním
vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byl J. N. H., který sloužil v
německé armádě a zemřel 12. 5. 1945 v americkém zajateckém táboře B. K. jako
rakouský občan německé národnosti; nemohl tedy získat zpět občanství čs. státu,
neboť zemřel dříve, než nabyl účinnosti kterýkoli ze zákonů obnovujících po
válce následně čs. občanství. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na
to, že Pozemkový úřad v H. K. ve svém rozhodnutí nevyhověl restitučnímu návrhu
pro nenaplnění podmínky, aby k přechodu majetku na stát či jinou právnickou
osobu došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), když totiž
konfiskace majetku J. H. byla ukončena v roce 1947, a to podle dekretu č.
5/1945 Sb. a podle dekretu č. 12/1945 Sb.; k tomu došlo výměrem Zemského
národního výboru v P. z 19. 7. 1945.
Odvolací soud uváděl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že
nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení přešel na stát mimo rozhodné období
podle restitučních předpisů. Odvolací soud v této souvislosti dodával svůj
názor, že „i pokud by ke konfiskaci předmětného majetku nedošlo ex lege
dekretem č. 12/1945 Sb., nýbrž převzetím bez právního důvodu podle ustanovení §
6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., jak tvrdí žalobce, došlo by i v
takovém případě k přechodu vlastnictví na stát před rozhodným obdobím“; „časová
podmínka zákona o půdě by tak nebyla splněna ani v tomto případě, když totiž
rozhodující je pouze okamžik, kdy k majetkové křivdě, předpokládaném zákonem o
půdě, došlo“.
Odvolací soud k námitce žalobce ještě dodával, že „nesplňuje-li žalobce
základní předpoklad restituce podle zákona o půdě, a to že není oprávněnou
osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., bylo by
nadbytečné zabývat se průběhem konfiskace předmětného majetku podle dekretu č.
12/1945 Sb., dále otázkou ležící pozůstalosti po J. N. H. a žalobcem uváděnou
otázkou nicotnosti správních aktů vydaných v souvislosti s touto konfiskací“.
Své rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech
řízení odvolacího odůvodnil odvolací soud zejména poukazem na ustanovení § 250a
odst. 1 občanského soudního řádu které dalším účastníkům řízení nepřiznává
postavení žalovaného, takže tu jde o speciální úpravu účastenství v občanském
soudním řízení, která má dopad i na výrok o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 24. 10. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 3. 12. 2008
předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, abys
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu
řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací
důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Dovolatel uváděl, že je přesvědčen, že soudy obou stupňů v daném případě
nesprávně posoudily po právní stránce základní otázku této právní věci, když
měly za to, že „předmětné nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období,
stanovené zákonem o půdě“. Dovolatel je naproti tomu toho názoru, že moment
způsobení majetkové újmy žalobce v daném případě nenastal ke dni 31. 3. 1947,
nýbrž až v rozhodném období po 25. 2. 1948, a to odnětím možnosti žalobci
předmětné nemovitosti držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky, přičemž
nevypořádáním dědictví po F. B. H. bylo žalobci v roce 1961 odňato dědické
právo i právo vlastnické; od roku 1961 navrhovateli nebylo umožněno vlivem
jednání státu ujmout se dědictví“. Dovolatel má za to, že „konfiskace
pozůstalosti po J. H., provedená na základě dekretu č. 12/1945 Sb., byla pouze
zdánlivá a nevyvolala z důvodu nicotnosti konfiskačních výměrů žádné právní
účinky; konfiskaci nelze považovat za provedenou a pozůstalost po J. H. tedy
nelze mít za zkonfiskovanou; stát se zmocnil nemovitostí J. H. a nakládal s
nimi jako s vlastními, aniž by k tomu měl právní důvod, se kterým by tehdejší
právní řád spojoval přechod vlastnického práva; vlastnické právo nebylo možné
nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci. Byl proto dovolatel toho názoru, že až v
rozhodném období tu byla odňata možnost nemovitosti držet, užívat a požívat
jejich užitky; také dědicům J. H. byla odepřena tato práva a odepřeno jim bylo
i jejich dědické právo. Dovolatel zdůrazňoval, že tento stav trvá dosud,
přičemž dědický nárok žalobce E. L. H. vznikl v roce 1961 po smrti F. B. H.
Dovolatel zdůrazňoval, že těmito uvedenými okolnostmi se odvolací soud vůbec
nezabýval v důsledku svého právního názoru, že tu došlo k přechodu nemovitostí
na stát mimo rozhodné období podle restitučních předpisů; výslovně to také
uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku.
Dovolatel proto znovu ve svém dovolání poukazoval na okolnosti, podle jeho
názoru podstatné a závažné, které dokládají nesprávnost základního právního
názoru odvolacího soudu v této právní věci:
Žalobce především poukazuje na nicotnost pozemkových úřadem i soudy uváděné
konfiskace nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Konfiskace totiž proběhla,
jak má dovolatel za to, v rozporu s tehdy platnými předpisy, když totiž všechny
vydané správní akty v tomto konfiskačním řízení jsou neplatné. Zejména nelze z
výpisu ze zemských desek a z pozemkových knih vůbec určit moment přechodu
vlastnického práva k těmto nemovitostem na stát; ke konfiskaci tu nemohlo dojít
bez dalšího jen z dekretu č. 12/1945 Sb. (který nabyl účinnosti 23. 6. 1945),
nýbrž tu bylo třeba vydat konfiskační rozhodnutí (dekret č. 12/1945 Sb. sám ve
svém § 3 odst. 2 na správní orgán a jeho činnost odkazuje). Navíc v celém
konfiskačním řízení nebyl původnímu nezvěstnému vlastníku ustanoven opatrovník
(ve smyslu tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb.); manželka J. H. Š.
H. nebyla podle tehdy platných právních předpisů ani zákonným zástupcem J. H.,
ani jeho opatrovnicí; nebyla také jeho zákonnou dědičkou. Správní orgán měl
konfiskační řízení přerušit a vyčkat jmenování zástupce ležící pozůstalosti po
J. H. dědickým soudem.
Podle názoru dovolatele mohl být podle dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskován pouze
majetek určitých vlastníků, nikoli však majetek pozůstalosti; subjekty
konfiskace byly v § 1 dekretu č. 12/1945 Sb. taxativně vypočítány; podle
dekretu č. 12/1945 Sb. „bylo konfiskováno podle osobního statutu a nikoli podle
reálného statutu, tedy podle vlastnosti věcí“. Ležící pozůstalost (ve smyslu
ustanovení § 547 tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811) měla
jen omezenou majetkoprávní způsobilost, a to tak dalece, pokud nebylo potřeba k
její činnosti fyzické osoby. Pozůstalost nemohla být konfiskována dědicům,
protože tu nedošlo k přijetí dědictví ze strany dědiců; mohlo být konfiskováno
dědické právo dědiců, což se však v daném případě nestalo. Pokud tehdejší
judikatura připouštěla (v judikátech k tehdejšímu obecnému zákoníku občanskému
z roku 1811) konfiskaci ležící pozůstalosti, pak ovšem měla být po podání
dědické přihlášky dědiců zastoupena tato pozůstalost delátem a před podáním
dědické přihlášky dědice (dědiců) soudem ustanoveným opatrovníkem; řádné
doručení uvedeným subjektům bylo podmínkou vykonatelnosti rozhodnutí týkajícího
se ležící pozůstalosti. Dovolatel zastává ten názor, že „ležící pozůstalost po
původním vlastníku J. H. leží vlastně dodnes; nemůže však dnes již být
konfiskována“.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem je třeba dospět podle názoru dovolatele, k
závěru, že v řízení uváděný konfiskační výměr, vydaný v daném případě bývalým
Zemským národním výborem v P. dne 31. 3. 1947 je paaktem, tedy je třeba na něj
hledět jako by se jím konfiskace nestala.
Pokud tedy konfiskace pozůstalosti po J. H. byla, jak se to uvádí v dovolání
dovolatele, provedena neplatně a neúčinně, pak, podle názoru dovolatele, ani
den nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., ani den nabytí právní moci
uvedeného rozhodnutí bývalého Zemského národního výboru v P. nemohou být
„povazovány za okamžik přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát, neboť ani v
jednom z vedených časových momentů nebyly vyvolány účinky přechodu majetku na
stát, požadované zákonem o půdě.“ Dovolatel je stále přesvědčen o tom, že „k
neoprávněnému převzetí majetku státem došlo v daném případě až v roce 1961, kdy
měl náhradní dědic E. H. nárok na převzetí majetku po smrti svého předdědicem
B. H.
Dovolatel zastává i právní názor, že na daný případ je třeba aplikovat zákon č.
229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., neboť zákonem č. 93/1992 Sb. bylo
novelizováno ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a to tak, že z něj
byla vypuštěna část odkazující na „osobu uvedenou v § 4 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., tedy na původního vlastníka“. Proto podle názoru dovolatele „nyní
podmínka čs. státního občanství, která by se vztahovala na původního vlastníka,
zákonem stanovena není“.
Dovolatel tedy trvá na tom, že žalobce E. H. nikdy nepřestal být dědicem
majetku J. H. a československý stát se nikdy nemohl stát legitimním vlastníkem
nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže o všem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soude,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele,
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo
z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 69/2006 Okresního soudu v Hradci Králové),
ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu,
že by odvolací soud svým rozsudkem ze 16. 9. 2008 (sp. zn. 30 Co 2/2008
Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatele,
řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl na str. 5 svého
rozsudku ze 16. 9. 2008 (sp. zn. 30 Co 2/2008 Krajského soudu v Hradci
Králové), zejména podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických práv k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Podle tohoto
ustanovení je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. státní občan České
a Slovenské Federativní republiky (České republiky), jehož půda, budovy a
stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné
právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v § 6
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 9. 2008 (sp. zn. 30 Co
2/2008 Krajského soudu v Hradci Králové), na str. 4, poukazoval na to, že
„výměrem bývalého Zemského národního výboru v P. podle č. 5/1945 Sb. byla
zavedena na majetek J. H. národní správa a na základě dekretu č. 12/1945 Sb.
přešel předmětný majetek na československý stát“.
V tomto případě i dovolatel ve svém dovolání z 3. 12. 2008 se zmiňoval (na
str. 6) o „konfiskačním rozhodnutí Zemského národního výboru z 31. 3. 1947,
číslo výměru ZNV III-Pk-10081/4-1947“, které směřovalo proti osobě zemřelého J.
H. a proti ležící pozůstalosti po J. H.; dovolatel tu uváděl, že toto
konfiskační rozhodnutí „nemohlo nabýt právní moci“, nebylo doručováno ležící
pozůstalosti, respektive jejímu opatrovníkovi, jmenovanému soudem, takže „tento
konfiskační výměr je paktem“.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS. – st. 21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů) byl kromě
jiných zásadních právních závěrů k výkladu otázek uplatňování práv podle
restitučních právních předpisů zaujat i právní závěr, že „konfiskace podle
dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze
posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí,
pokud to není výslovně připuštěno“; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému
právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky by tak byla narušena právní
jistotu osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od původního
vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis“.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. a vzhledem k těmto
citovaným právním závěrům ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR, z nichž
dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět závěru, že
tu odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 9. 2008 (sp. zn. 30 Co 2/2008
Krajského soudu v Hradci Králové), v němž vycházel z týchž ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. a nedospěl k výkladu tohoto restitučního předpisu ve vztahu k
právní úpravě obsažené v dekretu č. 12/1945 Sb. (o konfiskaci a urychleném
rozdělení konfiskovaného zemědělského majetku) lišícímu se v podstatě od
výkladu uvedeného ve stanovisku, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., posoudil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními
zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím
ze 16. 9. 2008, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní
otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s
přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy
vázány). A protože odvolací soud svým rozsudkem neřešil, jak již bylo uvedeno,
ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského
soudního řádu z těchto ustanovení, která upravují přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu