28 Cdo 1421/2011 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Konvent sester Alžbětinek v Brně, se sídlem v Brně, Kamenná 36, IČ: 00390402, zastoupen JUDr. Františkem Severinem, advokátem v Brně, Elišky Machové 41, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, 2) Národní památkový ústav, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3/162, IČ: 75032333, zastoupen JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, o vydání obrazů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 281/2008 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 5. 2010, č. j. 60 C 281/2008-293), o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, č. j. 28 Co 145/2010-303, takto: I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Františka Severina. III.Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, ani mezi žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2009, č. j. 60 C 281/2008-257. Současně byl v témže výroku rozsudku odvolacího soudu změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze tak, že byla upravena výše nákladů, které byl zavázán uhradit žalobci druhý žalovaný; ve zbylé části byl výrok potvrzen. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě byl povinen druhý žalovaný; ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto tak, že k náhradě nákladů odvolacího řízení nemá právo žádný z těchto účastníků.
Okresní soud Plzeň – město i Krajský soud v Plzni, kteří o žalobcově návrhu rozhodovali v původním řízení, jej shodně zamítli. Ústavní soud však rozhodnutí obou soudů zrušil svým nálezem ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 50/03. Dne 30. 9. 2008 přikázal věc Vrchní soud v Praze k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Tento soud jako soud prvního stupně rozhodl o důvodnosti podané žaloby na ochranu vlastnického práva, a to ve vztahu k druhému žalovanému. Ve vztahu k prvnímu žalovanému žalobu zamítl.
Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval o žalobcově nároku na vydání tří obrazů, jejichž podrobná specifikace je uvedena mj. ve výrocích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně. Předmětné obrazy byly zaevidovány v mobiliáři žalobce v roce 1964 jako movitá kulturní památka ve vlastnictví římskokatolické církve (zapsány opětovně v roce 1974 a 1976 při revizi). Převod či přechod vlastnického práva k nim na jiný subjekt nebyl realizován; dne 20.
3. 1996 byla při celní letištní kontrole zadržena orgány celní služby na letišti v P. zásilka společnosti AMERICAN RAINBOW s.r.o., obsahující mj. tyto tři obrazy. Dne 10. 1. 1997 bylo rozhodnutím Celního úřadu uloženo společnosti AMERICAN RAINBOW s. r. o. propadnutí předmětných obrazů ve prospěch státu; žalobce nebyl správního řízení účasten a rozhodnutí mu nebylo doručováno. Po zjištění vlastnictví žalobce k obrazům ze strany Státního památkového úřadu tento neúspěšně žádal 14. 1. 1999 dopisem prvního žalovaného o jejich vydání.
Dne 14. 1. 1999 informoval Celní úřad R. žalobce o existenci pravomocného rozhodnutí o jejich propadnutí státu s tím, že obrazy byly předány Státnímu zámku S. a Památkovému ústavu Plzeň; tito odmítli žalobci obrazy vydat s odůvodněním, že se jedná o státní majetek. Žalobce se následně domáhal žalobou určení vlastnictví předmětných obrazů a požadoval jejich vydání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Podle něj rozhodl odvolací soud nesprávně, když bez dostatečného odůvodnění a právního základu pominul existenci pravomocného správního aktu, který zakládal vlastnictví státu k předmětným obrazům. Současně uvedl, že soud nesprávně posoudil otázku dobré víry žalovaných, založenou presumpcí správnosti správního aktu, který zakládal jejich vlastnické právo. Soud se rovněž neměl dostatečně věnovat otázce aktivní legitimace žalobce a měl údajně opomenout důkazy navrhované žalovanými, jež měly směřovat k prokázání oprávněnosti společnosti AMERICAN RAINBOW s.r.o. nakládat s předmětnými obrazy. Na závěr dovolání navrhl zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila jak žalobkyně, tak i první žalovaný.
Žalobkyně ve vyjádření navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. K tomu mj. podotkla, že dne 18. 2. 2011 jí byly druhým žalovaným předmětné obrazy předány První žalovaný označil podané dovolání jako důvodné, přičemž se ztotožnil s tvrzeními dovolatele, jakož i s návrhem na zrušení rozhodnutí soudů obou nižších instancí.
Nejvyšší soud shledal, že druhý žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání, jak vyplývá z jeho textu, spatřoval v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod, jak rovněž vyplývá z textu dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V tomto ohledu dovodil, že dovolání není možné shledat přípustným, a to pro absenci judikatorního přesahu napadeného rozhodnutí. Soudy nižších instancí ve věci rozhodovaly, vázány právním názorem a judikaturou Ústavního soudu, přičemž není možné přisvědčit tvrzení dovolatele o její rozpornosti. Ve věci byl Ústavním soudem vydán nález ze dne dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 120, sv. 41, s jehož zněním se dovolací instance ztotožňuje, a na který dále v plném rozsahu odkazuje.
Pro úplnost Nejvyšší soud k námitce vydržení předmětných obrazů ze strany druhého žalovaného dodává, že na základě vydržení se vlastníkem movité věci může stát pouze oprávněný držitel, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let (srov. § 134 odst. 1 obč. zák.). Jak již soudy nižších instancí ve svých rozhodnutích podotkly, žalovaní nijak nezpochybňovali vlastnické právo žalobce k předmětným obrazům v době před vydáním celního rozhodnutí a současně ani netvrdili, že vlastníkem obrazů byla jmenovaná společnost; naopak v roce 1998 druhý žalovaný zjistil, že žalobce je vlastníkem obrazů a dopisem jej na to upozornil. Sám Ústavní soud navíc zpochybňování žalobcova vlastnictví k obrazům označil za absurdní.
Nejvyšší soud uzavírá, že soud nižší instance věc posoudil správně, v souladu s platnou právní úpravou i ustálenou judikaturou (totéž platí i pro postup a rozhodnutí soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Úspěšný žalobce má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči druhému žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 9.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 2.250,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tj. 2.550,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení přiznané žalobci 3.060,- Kč. První žalovaný v řízení nebyl úspěšný, žádné náklady mu navíc v souvislosti s podaným vyjádřením nevznikly a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku III. usnesení uvedeno. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu