28 Cdo 1442/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobce JUDr. K. K., správce konkursní podstaty úpadce
H. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. P., zastoupené advokátkou, o
zaplacení 96.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě
pod sp. zn. 10 C 1417/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2005, č.j. 35 Co
198/2004-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení o
dovolání 3.975,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupkyně žalobce.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jak
výše identifikován, byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu
v České Lípě ze dne 28. 1. 2004, č.j. 10 C 1417/2001-67. Rozsudkem soudu
prvního stupně bylo uloženo žalované, z požadovaných celkem 96.000,- Kč s
příslušenstvím, zaplatit žalobci částku 74.000,- Kč s příslušenstvím, jak
podrobně ve výroku I. specifikováno. Ohledně zbylých 22.000,- Kč s
příslušenstvím byla výrokem II. rozsudku prvostupňového soudu žaloba zamítnuta.
Odvolací soud pak ponechal ve svém výroku II. napadený rozsudek nedotčen co do
této zamítavé částky a rozhodl (výrok III.), že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, který řešil otázku odůvodněnosti požadavku žalobce na
zaplacení dluhu na nájemném z nebytových prostor (podle nájemní smlouvy ze dne
27. 3. 2000, jak byla uzavřena mezi účastníky), se musel vypořádat celkem se
třemi otázkami: s platností nájemní smlouvy, s právní relevancí podmínky v ní
sjednané (součinnost resp. dodatečné plnění, které měla uskutečnit žalovaná), a
konečně s tím, zda – při předmětu nájmu ve společném jmění manželů – mohl
uzavřít nájemní smlouvu pouze jeden z manželů resp. správce jeho konkursní
podstaty (žalobce).
Všechny otázky zodpověděl odvolací soud ve prospěch strany
žalující. Nájemní smlouva podle něj obsahovala veškeré podstatné náležitosti
podle § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor. Podmínky sjednané se žalovanou byly realizovatelné a nešlo tedy o
podmínky resp. plnění nemožné ve smyslu § 36 odst. 1 občanského zákoníku („o.
z.“). Nájemní smlouva byla výslovně sjednána se souhlasem H. S. (správkyně její
konkursní podstaty JUDr. V.), a tedy ve smyslu § 145 odst. 2 o. z. platně.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Dovodila v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku, a to pro
řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem. Tím byl podle
dovolatelky dán i dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatelka zdůraznila, že skutečným účelem nájmu byla hostinská činnost.
Byla-li ve smlouvě sjednána podmínka, podle níž byla ona sama povinna zajistit
na vlastní náklady určité činnosti ve smlouvě vymezené, pak z toho nevyplynul
také její závazek k provedení potřebných stavebních úprav. Zavázala-li se
žalovaná 1) k zajištění revize výtahu a 2) k opatření rozhodnutí Městského
úřadu – stavebního odboru v Č. o změně užívání nemovitosti, pak tyto dvě
podmínky nemohla splnit. Vyplývalo to již z podmínky revize výtahu, která byla
nesplnitelná a nemožná již od samého počátku platnosti smlouvy, neboť původní
nákladní výtah byl v objektu přestavěn na osobní, jako osobní však nebyl
zkolaudovaný, a v důsledku toho nebylo možné provést ani jeho revizi. Takto
sjednaná podmínka byla tedy od počátku právně nemožná a tato nemožnost činila
celou nájemní smlouvu neplatnou; ostatně z nemožnosti provést revizi výtahu
vyplynula i nemožnost opatřit správní rozhodnutí o změně užívání nemovitosti.
Neplatnost těchto podmínek vyplývá z ustanovení § 36 odst. 1 o.z. a dovolatelka
poukázala též na § 49a o.z., neboť pokud by věděla, že v nemovitosti je
nezkolaudovaný výtah bránící změně užívání a získání stavebního povolení k
rekonstrukci objektu, nájemní smlouvu by se žalobcem nikdy neuzavřela (uvedená
skutečnost jí při podpisu nájemní smlouvy nebyla sdělena). Dovolatelka navrhla,
aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby toto dovolání bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátkou, podala
dovolání včas. V dovolání se dovozuje jeho přípustnost pro zásadní právní
význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., přičemž
tento právní význam má spočívat v řešení pro věc rozhodné právní otázky v
rozporu s hmotným právem (odst. 3 téhož ustanovení). V případě kladné odpovědi
ohledně přípustnosti dovolání měl být přezkoumán dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolání však není přípustné.
Vylíčení dovolacího důvodu žalovanou se koncentruje na otázku právní
relevance podmínky nájemní smlouvy resp. jejího ujednání v článku III., jež
mělo být objektivně nesplnitelné a tedy takového rázu, že již samo o sobě – pro
nemožnost právně podložené realizace užívání nebytových prostor podle smlouvy –
činilo celou nájemní smlouvu neplatnou. Napadeným smluvním ujednáním byl
závazek žalované zajistit revizi výtahu, který se již pro nedostatek náležité
kolaudace výtahu ukázal jako nesplnitelný, a v důsledku toho pak nemohl být
splněn ani závazek též převzatý smluvně žalovanou, totiž opatření správního
rozhodnutí příslušného odboru městského úřadu, které by umožnilo užívat
pronajaté prostory v souladu se skutečně zamýšleným účelem nájmu (hostinská
činnost).
Námitky dovolatelky by mohly být potenciálně způsobilé změnit právní
posouzení předmětné nájemní smlouvy. Dovolatelka však opomíjí, že dovolací soud
není soudem nalézacím, nýbrž soudem rozhodujícím o mimořádném opravném
prostředku; jeho přezkumná činnost se v zásadě omezuje na hmotněprávní
posouzení věci, procesní aspekty jsou řešeny pouze ve velmi úzkých mezích a
pokud jde o skutkový základ věci, pak zde je dovolací soud vázán těmi
skutkovými zjištěními, která vyvstala z hodnocení důkazů nižšími instancemi.
Právě posledně zmíněný limit dovolacího přezkumu brání dovolacímu soudu
dovodit, že by odvolací soud vyřešil tu právní otázku, kterou nastoluje
dovolatelka, v rozporu s hmotným právem. Dovolatelkou uváděné skutečnosti
(přestavěný na osobní a nezkolaudovaný výtah) totiž nejsou adekvátně popsány v
odůvodněních rozsudků nižších instancí a nestaly se tak podkladem pro právní
posouzení věci ani ze strany soudu prvního stupně, ani – a to především – ze
strany soudu odvolacího. Dovolací soud tu není oprávněn zasáhnout do dosud
takto postaveného skutkového základu, vytknout odvolacímu soudu nedostatečnost
skutkových zjištění a vrátit mu věc k dalšímu řízení; rozsah dovolacího
přezkumu je navíc omezen přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. (srov. zejména usnesení NS ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v Právních rozhledech č. 12/2005, a další judikáty, na něž se tamtéž
odkazuje).
Pokud jde o ty skutečnosti, které vzal výslovně jako rozhodné pro
právní posouzení věci odvolací soud, pak nedošlo k pochybení, vyvodil-li z nich
právní závěr, že ustanovení článku III. smlouvy, zavazující žalovanou k určitým
povinnostem, bylo přípustné a nebyla podle § 36 odst. 1 o. z. dohodnuta nemožná
(nesplnitelná) podmínka. Zavázala-li se takto samotná žalovaná jako účastnice
smlouvy, pak jí vznikla povinnost platit nájemné, zejména když placení nebylo
smluvně odloženo do splnění sjednaných podmínek. Z tohoto pohledu byl nárok na
zaplacení dlužné částky na nájemném uplatněn žalobcem oprávněně.
Nelze tedy dovodit řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s
hmotným právem a dovolací soud proto, při nenaplnění podmínek přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., dovolání žalované
jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Straně žalující vzniklo podle § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady vznikly v důsledku podání písemného
vyjádření, přičemž odměnu za tento úkon bylo nutno, při odmítnutí dovolání a
jediném úkonu v dovolacím řízení, krátit dvakrát o polovinu (§ 14 odst. 1, §
15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Pro účely dovolacího řízení bylo
třeba vycházet z částky 74.000,- Kč s příslušenstvím, jak byla dovoláním
napadena. Při použití § 3 odst. 1 citované vyhlášky tedy činila výchozí odměna
za úkon 15.600,- Kč, po uvedeném krácení však představovala odměna zástupkyně
částku 3.900,- Kč. K této sumě bylo nutno přičíst 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Ludvík D a v i
d, CSc., v. r.
předseda senátu