28 Cdo 1452/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce m. K. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené
advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu
v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2007, č.j. 56 Co 170/2006-315, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku
10.300,- Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 2. 2006, č.j. 16 C 4/98-227, tak,
že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby občanské
vybavenosti (tržního krámku) – prodejny č.p. 28 (správně bez č.p.) v L. ulici v
K. V. na pozemku st. p.č. 1216/4 v k.ú. K. V., zapsané u Katastrálního úřadu
pro K. k., Katastrální pracoviště v K. V., na LV č. 1343 pro k.ú. a obec K. V.
Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně. Náklady odvolacího řízení žalované, jakožto náklady vzniklé České
republice – Krajskému soudu v Plzni za řízení, byl povinen zaplatit žalobce.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal určení, že
je vlastníkem nemovitosti – stavby občanské vybavenosti (tržního krámku) –
prodejny č.p. 28 (správně bez čísla popisného) v L. ulici v obci a k.ú. K. V.
na pozemku st. p.č. 1216/4. Žalobce tvrdil a v řízení se snažil prokázat, že
jde o tzv. historický majetek, který na žalobce přešel na základě ustanovení §
2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí (dále zákon o majetku obcí). Tento majetek,
tj. tržní krámek, vlastnil žalobce ke dni 31. 12. 1949, neboť vlastnil k tomuto
datu i pozemek (st. p.č. 1216/4 v k.ú. K. V.), který tvořil se stavbou tržního
krámku jeden funkční celek. Nabytí vlastnického práva k tržnímu krámku
žalovanou na základě dražby podle zákona
č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné
právnické nebo fyzické osoby, považoval žalobce za absolutně neplatný právní
úkon, neboť český stát nemohl na žalovanou převést vlastnictví k nemovitosti,
když mu tato již nepatřila.
Žalobce podle odvolacího soudu prokázal na požadovaném určení naléhavý
právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. V řízení bylo
zjištěno, že žalobce nabyl pozemek st. p.č. 1216/4 v k.ú. K. V. (původně
označený jako st. p.č. 37) v roce 1890. Žalobce v řízení před odvolacím soudem
nepředložil žádný dostatečný důkaz o svém vlastnictví k předmětnému tržnímu
stánku; své vlastnické právo opíral o písemnou práci Ing. M. „Drobná
architektura K. V.“. Podle zjištění odvolacího soudu se tato práce vlastnictvím
předmětného tržního krámku nezabývala, a obsah této práce lze interpretovat
tak, že měla zjistit z konkrétních archivních materiálů skutečnost, že žalobce
byl ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem sporného tržního krámku. Odvolací soud za
situace, kdy v archivu Národního památkového ústavu v P., Magistrátu města K.
V., oddělení památkové péče a Karlovarského muzea nebyly dohledány listiny o
vlastnictví tržního krámku k rozhodnému datu, vycházel ze znaleckého posudku z
oboru geodesie a kartografie, zpracovaného znalkyní v tomto oboru Ing. J. P.
Znalkyně v posudku uvedla, že v příslušné sbírce listin se žádný písemný
doklad o vlastnictví tržního krámku k 31. 12. 1949 nenachází. Žalobce se tak
ocitl v důkazní nouzi ohledně prokázání otázky svého vlastnického práva k
tržního krámku. Odvolací soud odmítl tvrzení žalobce, že ze zápisu v pozemkové
knize a jeho vlastnictví k pozemku st. p.č. 37 ke dni 31. 12. 1949 lze dovodit
jeho vlastnictví též k tržnímu krámku s ohledem na tehdejší právní úpravu
založenou na zásadě superficies solo cedit. Odvolací soud upozornil, že tato
zásada nebyla bezvýjimečná, neboť – jak vyplynulo ze znaleckého posudku –
dočasné stavby
(o kterou v daném případě šlo) se nezapisovaly nejen do pozemkové knihy, nýbrž
ani do pozemkového katastru. Na základě shora uvedených skutečností odvolací
soud uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal rozhodnou tvrzenou skutečnost, že
předmětný tržní krámek přešel do jeho vlastnictví s účinností zákona o majetku
obcí (24. 5. 1991).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost
spatřoval v procesní vadě, kterou bylo řízení postiženo, a která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále rozhodnutí soudu podle dovolatele
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedených důkazech. Dovolatel dovozoval
vlastnictví k tržnímu krámku z právní úpravy obecného zákoníku občanského z
roku 1811 (dále jen o. z. o), která vycházela z právní neoddělitelnosti
vlastnictví stavby od vlastnictví pozemku, kdy po právní stránce byla stavba
považována za součást pozemku. Procesní vadu, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, spatřoval dovolatel v neprovedení navrhovaných důkazů,
jimiž byly spisy Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 16 C 91/2001 a sp.
zn. 16 C 6/1998, týkající se sousedních tržních krámků. Dovolatel nesouhlasil
se závěrem odvolacího soudu, že tržní krámek – nezapsaný v pozemkové knize – má
charakter dočasné stavby, a proto nesdílí shodný právní režim s pozemkem
nacházejícím se pod touto stavbou. Dovolatel též zpochybňoval skutkové závěry
odvolacího soudu, které vyplynuly z provedených důkazů. Dovolatel měl zato, že
v řízení prokázal výstavbu tržních krámků, včetně sporného, mající trvalý
charakter tvořící s pozemkem jeden funkční celek, a své vlastnické právo k
rozhodnému datu, tj. k 31. 12. 1949. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími důvody a
tvrdila, že nelze provést důkaz listinou podle § 129 o. s. ř. označenou jako
důkaz spisem soudu, byť s identifikací spisové značky. Žalovaná souhlasila se
závěrem odvolacího soudu, že pokud byla stavba tržního krámku zřízena k 31. 12.
1949 na předmětném pozemku bez evidence podle o. z. o., tak pouze jako stavba
dočasná, která netvoří s pozemkem jeden funkční celek, a tedy nepodléhá režimu
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím
advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť
nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§ 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle § 241a odst. 2
písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Věci, které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako
domy a jiné budovy, považoval § 294 o. z. o. za součást nemovitosti; vycházel
tak z římskoprávní zásady superficies solo cedit. Stavbu bylo možné považovat
za součást pozemku pouze při splnění dvou předpokladů, jednak pevného spojení s
pozemkem
a také trvalosti stavby, tj. jejího zřízení s úmyslem, aby tam trvale zůstala.
Posouzení míry pevnosti spojení se určovalo podle toho, jaká se obvykle pro
takovou stavbu vyžadovala; volnější byla u dřevěných chat, pevnější u zděných
staveb (činžovních). Trvalost stavby se dovozovala podle okolností objektivně
patrných (podle účelu). Pokud tu byly takové okolnosti, které by vylučovaly
uvedený charakter stavby, nešlo o součást nemovitosti. Jako součást pozemku
nebyly s ohledem na zevně patrné okolnosti považovány zejména výstavní a
slavnostní brány, tribuny, turistické chaty, ochranné boudy, tržní stánky,
kiosky, nouzové kolonie u velkých měst, divadelní arény a jiné (srov. Rouček,
F., Sedláček, J., a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku
občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl.
II., repr. z roku 1935, Praha, 1998, s. 43).
V obsahu spisu, zejména ve Zprávě o odborné prohlídce a mykologickém
průzkumu prodejen v ulici T. a L. ulici v K. V. v rámci Zprávy o rekonstrukci
tržních stánků, je mimo jiné uvedeno, že sporný tržní krámek má dřevěnou
konstrukci, která původně svým architektonickým řešením odpovídala vzhledu
staré dřevěné kolonády. Tržní krámky (také nazývané boutique) byly původně
stavěny jako přízemní objekty ve většině v levném náhražkovém materiálu –
dřevě. Jednalo se o stavbu účelovou, včetně sociálního zařízení, osobitě
pojatou. Na kamenném soklu s pískovcovým překladem byly postaveny zděné příčky
mezi jednotlivými krámky, ale především dřevěná konstrukce s výklady. Jednalo
se o objekty přízemní, s nízkými sedlovými střechami, průčelí doplněné štíty.
Tržní stánky byly původně budovány jako objekty sezónní, tedy sloužící k
prodeji od května do října. Stavebními úpravami z posledních let byl však
jejich vzhled postupně měněn, ozdobné architektonické prvky odstraňovány a
původní nosné dřevěné konstrukce živelně nahrazovány jinými.
S ohledem na stavebně technický stav původních tržních stánků nelze
dovodit zejména trvalost stavby ve smyslu právní úpravy tehdy platné, a to
zejména s ohledem na účel jejich využití, tj. pouze v lázeňské sezóně, což bylo
v K. V. od května do konce září. Za této situace nelze dovozovat vlastnictví ke
spornému tržnímu stánku pouze s odkazem na zákonnou úpravu totožnosti vlastníka
pozemku s vlastníkem tržního stánku. V řízení žalobce nepředložil žádný jiný
důkaz, který by svědčil
o vlastnictví tržního stánku, a proto neunesl důkazní břemeno na něm ležící.
K námitce dovolatele ohledně neprovedení důkazů soudními spisy v
dovolání blíže specifikovanými dovolací soud pouze dodává, že tyto spisy se
týkaly sporů mezi jinými účastníky s odlišným předmětem sporu, byť vycházely z
obdobného skutkového stavu. V postupu odvolacího soudu nelze spatřovat procesní
vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zejména za
situace, kdy odvolací soud z doplněného dokazování dospěl k jinému právnímu
závěru, přičemž existující pravomocná rozhodnutí obdobných sporů nebyla pro
odvolací soud závazná a ani netvořila jinou překážku v řízení, např. překážku
věci rozsouzené.
Uplatněné dovolací důvody s ohledem na výše uvedené nebyly naplněny
a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce
zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaná má podle § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř
právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k
dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., polovina sazby,
tj. 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby
(§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,-
Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu