28 Cdo 1455/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. K., b) Ing. M. P., a c) M. P., všech zastoupených Mgr. Vojtěchem Kolaříkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, proti žalovanému Bytovému družstvu Branická stráň E, IČ 63083728, se sídlem v Praze 4, Za Mlýnem 1567/35, zastoupenému JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 29, o zaplacení částek 22.968,75 Kč s přísl., 15.312,50 Kč s přísl. a 7.656,25 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 403/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 17 Co 340/2011-210, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.403,75 Kč k rukám Mgr. Vojtěcha Kolaříka, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 7 C 403/2007-179, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 22.968,75 Kč s přísl. (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 202.031,25 Kč s přísl. (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) částku 15.312,50 Kč s přísl. (výrok III.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce b) domáhal zaplacení částky 134.687,50 Kč s přísl. (výrok IV.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci c) částku 7.656,25 Kč s přísl. (výrok V.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce c) domáhal zaplacení částky
67.343,75 Kč s přísl. (výrok VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok VII.) i vůči státu (výroky VIII. a IX.). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. 17 Co 340/2011-210, rozsudek soudu prvního soudu v napadených výrocích I., III., V., VII., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost je podle jeho názoru dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost nesprávným právním posouzením věci dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel se domáhal, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že je považují za nepřípustné. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V projednávané věci byla dovolatelem napadena mimo jiné ta část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky I., III., a V. rozsudku soudu prvního stupně (dílčí nároky žalobců). Jelikož žalobci své nároky vymezili již v žalobě jako dílčí, takto o nich bylo jednáno a rozhodnuto soudy obou stupňů, je rovněž při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu ust.
§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. třeba vyjít z výše peněžitého nároku každého z žalobců vůči žalovanému zvlášť. Žádná z částek dotčených dovoláním (ba ani jejich součet) však nepředstavuje peněžité plnění převyšující 50.000,- Kč. Nejvyšší soud, vázán zákonným vymezením podmínek přípustnosti dovolání, tedy nemohl dospět k závěru, že by mu v dané věci zákon umožňoval věcný přezkum správnosti rozhodnutí, pročež dovolání podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovaný ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (ust. § 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ust. § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle ust. § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tento výrok nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku odmítl podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.103,75 Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 7., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 64/2012 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., celkem tedy 5.403,75 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu