K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
24. listopadu 1997, č.j. 39 Co 351/97-53, uvedený rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak dílem pro procesní vady
vyskytnuvší se v dosavadním řízení, dílem pro nutnost došetřit okolnosti
týkající se tvrzení žalobkyně o tom, že je českou státní občankou, jakož i
okolnost, zda původní vlastník uplatnil u příslušného orgánu druhého státu, v
daném případě kanadské náhradové komise, nárok na odškodnění, kterým byl zčásti
odškodněn a jaký význam měl tento právní úkon pro současné postavení žalobkyně
z hlediska jí tvrzeného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen restituční
zákon).
Dalším rozsudkem ze dne 8. prosince 1998, č.j. 20 C 126/95-76, byla žaloba opět
zamítnuta s odůvodněním, že došlo k zániku nároků původního vlastníka v
důsledku poskytnutí náhrady podle mezivládní dohody mezi vládou ČSSR a Kanady z
roku 1973, nehledě k tomu, že vůči Obci P. nebyly splněny podmínky zákona č.
87/1991 Sb. v tom, že jí nebyla doručena výzva podle § 5 restitučního zákona.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. listopadu 1999, č.j. 15
Co 358/99-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech
řízení mezi účastníky a zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému
rozsudku.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i jeho
právní hodnocení, podle něhož je Dohoda mezi vládami ČSSR a Kanadou o
vypořádání finančních otázek ze dne 18. dubna 1973, podle které bylo
postupováno platná, a proto nejsou dány podmínky pro aplikaci § 6 odst. 2
restitučního zákona, neboť předmětné nemovitosti nepřešly na stát bez právního
důvodu. Ustanovení § 10 odst. 4 výše zmíněného zákona, na které žalobkyně
opakovaně poukazovala, pak na tento případ vůbec nedopadá.
Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že návrh na
připuštění dovolání v otázce „platnosti mezinárodní dohody z roku 1973\"
učiněný právním zástupcem žalobkyně při jednání před odvolacím soudem dne 2.
listopadu 1999 nebyl formulován dostatečně konkrétně a řada aspektů a problémů,
které by bylo lze zahrnout pod tuto otázku již byla vyjádřena v odůvodnění jak
rozsudku soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila v tomto směru,
že odvolací soud nesprávně nevyhověl jejímu návrhu na připuštění dovolání v
této věci, ač otázka platnosti předmětné mezivládní dohody z 18. dubna 1973
mezi ČSSR a Kanadou byla otázkou po právní stránce zásadního významu. Uplatnila
dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Ve vztahu k prvně
uvedenému dovolacímu důvodu tvrdila, že odvolací soud si nesjednal dostatečný
skutkový podklad pro zjištění obsahu zmíněné mezivládní dohody, která nebyla
řádně publikována a tedy nebyla dostupná občanům. V absenci důkazu originálem
takové mezivládní dohody spatřovala dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c)
o.s.ř. Nesouhlasila dále s právními závěry odvolacího soudu, podle nichž
přiznání částečné náhrady na základě zmíněné mezivládní dohody vylučuje možnost
posouzení jejích nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. Dovozovala, že uvedená
dohoda se nestala platně součástí právního řádu původní ČSSR, respektive
později České republiky. Ze znění zákona č. 87/1991 Sb. nelze konečně dovodit,
že by výplata náhrady podle této dohody vylučovala oprávněné osoby z uplatnění
nároků podle tohoto zákona. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Protože žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce podala včas návrh na
připuštění dovolání, kterému nebylo odvolacím soudem vyhověno tak, jak to
předpokládá ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., zabýval se Nejvyšší soud jako soud
dovolací otázkou, zda výše uvedená formulace může být považována za náležitý
návrh na připuštění dovolání. Za použití výkladového pravidla § 41 odst. 2
o.s.ř. pak dospěl k závěru, že lze ze zaprotokolovaného přednesu právního
zástupce žalobkyně dovodit záměr žalobkyně, aby dovolací soud připustil
dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, protože otázka platnosti
Dohody ze dne 18. dubna 1973 mezi vládou Československé socialistické republiky
a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek je otázkou zásadního právního
významu.
Dovolací soud shledal opodstatněným názor dovolatelky, že v tomto případě má
rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, a to vzhledem k
tomu, že řešení otázky platnosti a účinnosti mezivládní dohody mezi ČSSR a
Kanadou ze dne 18. 4. 1973 a důsledku postupu podle této dohody na možnost
uplatnění nároku žalobkyně na vrácení nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.,
mělo podstatný význam mimo jiné i na posouzení toho, zda obdržení určité částky
na podkladě tzv. náhradové dohody jako kompenzace za majetek zanechaný v
tehdejší ČSSR vylučuje uplatnění nároku na naturální restituci postupem podle
zákona č. 87/1991 Sb. Proto dospěl dovolací soud k závěru (podle § 239 odst. 2
o.s.ř.), že je tu dovolání přípustné, neboť dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z vymezení přípustnosti dovolání podle shora uvedeného zákonného ustanovení
předně vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu může být pouze posouzení
správnosti závěrů odvolacího soudu z hlediska aplikace práva. V úvahu proto
přichází pouze dovolací důvod nesprávního právního posouzení odpovídající
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., nikoliv dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. c) o.s.ř. zakládající se na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Už z tohoto důvodu nelze přihlédnout k námitkám skutkové
povahy uplatněným v dovolání pokud jde o správnost skutkových zjištění
nesoucích se ke způsobu, jímž si odvolací soud sjednal poznatky o obsahu,
způsobu sjednání a realizace předmětné mezivládní dohody.
Dohoda mezi vládami ČSSR a Kanady ze dne 18. dubna 1973 má charakter
mezinárodní smlouvy upravující občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem.
Její platnost a účinnost je nutno posuzovat podle předpisů platných v době
jejího sjednání. Podle ustanovení § 2 písm. e) zákonného opatření předsednictva
Národního shromáždění (ve znění zákona č. 164/1968 Sb.) se ve Sbírce zákonů
vyhlašovaly vyhlášky o sjednání mezinárodních smluv a dohod, o jejich
ratifikaci nebo výpovědi nebo o jiných otázkách jich se týkajících, bylo-li
jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů nutné nebo účelné. Spolu s vyhláškou bylo
možno za téže podmínky vyhlásit i znění mezinárodní smlouvy nebo dohody. Lze
tedy souhlasit s výkladem Městského soudu v Praze (použitém v odůvodnění jeho
usnesení ze dne 24. listopadu 1997, č.j. 39 Co 351/97-53), podle kterého nebyla
dle tehdejších předpisů publikace mezinárodní smlouvy nebo dohody, popřípadě
vyhlášky o jejím sjednání, nezbytnou podmínkou jejího vstupu v platnost. Rovněž
otázka účinnosti této dohody je přesvědčivě vysvětlena ve výše citovaném
rozhodnutí, takže nezbývá než na jeho odůvodnění odkázat. Výše uvedená dohoda
nebyla mezinárodní politickou ani mezinárodní hospodářskou smlouvou obecné
povahy ani mezinárodní smlouvou, k provedení které by bylo zapotřebí zákona
Federálního shromáždění, takže nevyžadovala před ratifikací souhlas Federálního
shromáždění (srov. článek 36 odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb.). Je tedy možno
konstatovat ve shodě se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že
předmětná dohoda skutečně nabyla účinnosti v souladu s jejím článkem VII. dne
22. dubna 1973 poté, co došlo mezi oběma smluvními stranami k výměně dopisů
oznamujících její schválení podle příslušných ústavních předpisů obou
kontrahentů.
Pak ovšem nelze pominout důsledky plynoucí z procesu realizace tohoto smluvního
dokumentu spočívající jmenovitě v dohodě o výši náhrad za majetek ponechaný na
území bývalé ČSSR a jejich výplatě vlastníkům těchto věcí. Obsahově jde o
případ zániku nároku v důsledku splnění, což je jeden z obecných důvodů zániku
závazků v občanském právu vůbec. Tyto důsledky byly respektovány v oblasti
občanského práva podle obecných předpisů (srov. v tomto směru rozsudek
uveřejněný pod číslem 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Uvedené rozhodnutí formulovalo důsledky plynoucí z vypořádání podle Dohody mezi
vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých
otevřených nároků a finančních otázek z 29. ledna 1982, která nabyl účinnosti
dne 2. února 1982. Okolnost, že došlo k vypořádání nároků státních příslušníků
Spojených států amerických, znamenala pak zánik příslušných nároků vlastnických
či závazkových, k čemuž byly soudy povinny z úřední povinnosti přihlédnout.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od takto formulované zásady vyslovené v
souvislosti s aplikací obecných předpisů, rovněž na oblast předpisů restituční
povahy, tedy i zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jde sice o
předpis speciální vůči obecné občanskoprávní úpravě provedené v ustanoveních
občanského zákoníku, který nicméně vychází z požadavku (z hlediska okruhu
oprávněných osob, druhů nároků a časově omezené doby) alespoň částečné nápravy
křivd způsobených nezákonnými akty státu blíže popsanými v zákoně. Jednotícím
požadavkem je mezi oběma skupinami předpisů existence újmy na straně
oprávněných osob, ve formách v zákoně uvedených. O majetkové křivdě však nelze
uvažovat v případech, kdy nárok takové (nezákonným aktem státu) dotčené osoby
vzniklý, byl uspokojen jiným způsobem. Za takový případ uspokojení nároků nutno
považovat rovněž výplatu náhrady způsobem stanoveným ve shora zmíněné
mezivládní dohody. Pojmově je tak aplikace ustanovení příslušných ustanovení
zákona č. 87/1989 Sb. vyloučena. Tomuto výkladu odpovídající závěry odvolacího
soudu v projednávané věci je proto nutno v mezích dovolacího přezkumu proto
považovat za správné. Dovolací soud za této situace podle § 243b odst. 1 o. s.
ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. za
použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla
v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.srpna 2000.
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová